Sinais Particulares
Ze tmy slyšíme silný ženský hlas. Zprvu je to nesrozumitelný monolog, poté zaslechneme zřetelně jasnou větu: „My mother asked me: who did this to you?“ (Máma se mě zeptala: kdo ti to udělal?). Herečka vykřikne, že chce běžet. V ten okamžik se rozbíhá do tmavého prostoru, který se v různých částech rozsvěcuje. Práce se světlem je impozantní, dokresluje atmosféru prázdného, nehostinného prostoru připomínajícího prázdnotu zničeného nitra mladé dívky.
Performerkou začne zmítat impuls, který se přelévá do různých částí těla. Jako by chtěla něco říct, ale nemohla. Něco ji stále táhne pryč, a ona toho nechce být součástí. Celá situace graduje, dívce někdo zabraňuje mluvit – táhá jí jazyk z krku. Je tažena neviditelnou silou do zadní části jeviště, kde bojuje o život. Je zde zřetelně vykreslený strach, snaha utéct, bolest, znovu a znovu pokusy uniknout, bolest, sklíčenost, bezmoc, fyzické vyčerpání doprovázené hlasitým sténáním a výdechy. Žena bojuje se silou, která ji stále stahuje dolů. V křečích se svíjí na zemi.
Znovu se znovu ocitá ve tmě – sama. Světlo dopadá na velké béžové svatební šaty, na nichž se blýskají malé zrcátka, jako by zrdcadlila její nešťastný osud. Žena veškerou svou sílu vynaloží na to, aby se k šatům doplazila. Je to její jediné útočiště, záchrana, osud. Ženám v těchto krajinách nezbývá nic jiného než se vdát. Přijmout otěže, protože to, co na ně čeká, kdyby zůstaly samy, je temné a děsivé.
Šaty jsou těžké a značně komplikují pohyb, žena bojuje sama se sebou. Bije se a diagonálou kráčí do boje – na cestu, kterou si nevybrala, ale kráčí jí vzpřímená. V jejím pohybu je neskutečná síla naplňující celý sál divadla PONEC.
Na konci cesty čeká ženu gumička na stažení vlasů a kytice červených růží. Červené růže, spojené s romantickým symbolem, jsou v mžiku rozcupované a snězené. Otevírá nám to mnoho metafor, například můžeme vidět ve zničení růže útěchu ženy, která ji mohla zničit. Žena začne tleskat a vede monolog s neviditelnou silou. Chce znát odpovědi, chce vědět, proč se jí stalo, co se jí stalo – chce vzít osud do svých rukou. Prostorem zní naléhavé „Why?“ .
Performerka Mai Juli Machado má velmi silnou energii. V inscenaci je velmi dobře využité světlo, které skvěle dotváří atmosféru a vytváří dramatičnost a kontrasty mezi jednotlivými částmi. Mai otevírá citlivou tématiku, kterou komunikuje s důrazem na fakt, že žena se v této situaci drží své vlastní vůle žít. Je to jen a jen ona, kdo si může pomoci. Cítím vděčnost, že jsem tohoto odvážného počinu mohla být svědkem. Krásně nám komunikuje, že téma, které se týká těla a vlastní identity, lze předat právě pohybovým divadlem, kdy jsme o to více schopni registrovat naše zrcadlové neurony a soucítíme.
Man Rec
Choreograf Amala Dianor, zároveň i tanečník, pracuje se spirituálními tématy, přírodou, překonáváním obtíží, ale ultimátně s nacházením svého potenciálu. Jako uzavření v soukolí hodin se ocitáme s ním v prosluněném prostoru plném repetice a svobody zároveň. Stále se opakující kruhový pohyb, jako ve zmíněných hodinách, se objevuje v různých variacích. Od drobných detailů pohybu ruky po rotaci celého těla.
Tanečník je stále ve větším kontaktu s divákem, vnímá ho a registruje očním spojením a úsměvem. Mohutně znějící hudba přichází v kontrastu s plynulým pohybem, poprvé se také přidává modulace světel. Pracuje s pantomimou, klouzáním po podlaze. V některých okamžicích se zastaví a civilně přejde na jiné místo, poté pokračuje dál. Dramaturgie performance je jiná, než na jakou můžeme být zvyklí u klasického divadla. Muž si hraje, zkoumá, pracuje s detailem. Za zvuku vody plyne prostorem bez relativního času až do momentu, kdy z ničeho nic padá k zemi.
Po chvíli se probírá a rutinně si obouvá boty, které nachází v prostoru. Bez výraznější mimiky začne provádět stejný tanec jako na začátku. Čas se opakuje. Přichází ke mně otázka: Co když jdeš po stejné cestě, ale tentokrát jsi šťastný, protože víš, kam směřuješ? Ze známých figur se performer přesouvá do přední části jeviště a ukončuje svůj pohyb a tím i pobyt na jevišti. Amala Dianor má klidnou a příjemnou energii. Vše dělá tak, že máme pocit, že na tom nemůže být nic těžkého. Vytváří nelineární příběh plný mystiky a splněných přání.
Wo – man
Variaci na předešlou choreografii vidíme ve třetí části v podání Nagaline Gomis. Ač se jedná o stejného tvůrce, je choreografie značně pozměněna. Nagaline přichází s vlastním pohledem a interpretací. Vnímáme mnohem větší dramatičnost a napětí. Například v jejím zastavení a přecházení na jiné místo je velká síla a odhodlání. Signifikantním a opakujícím se motivem je pohyb pánve – pomyslně oddělené od těla. Taktéž stojí za zmínku práce chodidel nebo pád, ke kterému gradací směřujeme. V tichu a zklidnění začne tanečnice pobrukovat tklivou melodii.
Probouzí se k novému životu, ke kterému přistupuje s větší silou, jako znovuzrozená. Okolo ní probíhá zvuková bouře, kterou je ona královnou. Sama ji uklidní a vrací se v tichém sále k pohybu boků. Tento zajímavý konec nám otevírá myšlenku jednoduchosti a naší schopnosti ocenit prostotu po velkém moři pohybů. V porovnání obou choreografií mě překvapilo, že jsem nevnímala gender jako hlavní motiv nebo téma, ale spíše energii, která prostupovala oběma různě.
Sinais Particulares
Koncept, choreografie: Mai Juli Machado
Účinkující: Mai Juli Machado
Světelný design: Amosse Mahoche
Hudba: Ezio Bosso, Cucina Povera
Zvukový design: Amosse Mahoche
Kostýmy: Sara Machado, Mai Juli Machado
Koproducent: Centre National de La Danse CND
Premiéra: 22. 9. 2022, Maputo
Man Rec
Choreografie, tanec: Amala Dianor
Původní hudba: Awir Léon
Světla: Samson Milcent
Technika: Nicolas Tallec
Manažerka: Mélanie Roger
Premiéra: 14. 7. 2014, Avignon
Wo – man
Choreografie: Amala Dianor
Původní hudba: Awir Léon
Účinkující: Nangaline Gomis
Světla, stage manager: Nicolas Tallec
Kostýmy: Laurence Chalou
Manažerka: Mélanie Roger
Zvuk: Ugo Raimbault
Světla: Agathe Geffroy
Premiéra: 15. 10. 2021, Quinconces
Na festivalu TANEC PRAHA uvedeno 15. 6. 2024 v divadle PONEC.
