Sedmdesátiminutová skladba byla komponována přímo pro danou lokalitu a prostor kostela s využitím jeho specifických akustických poměrů. Přímluvy (tzv. přímluvné modlitby) jsou součástí tzv. bohoslužeb slova. Kněz/jáhen/laik přednáší jednotlivé prosby, shromáždění odpovídá oním pro věřící známým zvoláním „Prosíme tě, vyslyš nás.“ Zmíněná kompozice ale není liturgická. Volí samostatně jednotlivé eticky motivované přímluvy – za pravdu, víru, vyhnané, krajinu, za ty, co nenávidí…
Mladý skladatel Lukáš Janata (1995) v Čechách upoutal především náročnou, pečlivě vypsanou kompozicí komplexního zvuku Swirl (2024) ve výborném provedení Janáčkovy filharmonie Ostrava.
Zdroj libreta Přímluv je poněkud kontroverzní. Otfried Preußler (1923–2013) byl sudetoněmecký spisovatel, jehož němečtí předci přišli do této oblasti v 15. století jako řemeslníci a malozemědělci. Byl tedy starousedlíkem, nicméně v mládí podlehl jako mnoho mladých Němců ze Sudet propagandě. Jeho první text Erntelager Geyer propagoval nacismus, přiznal, že ve Wehrmachtu sloužil dobrovolně, a působil zde i jako velitel, než upadl do sovětského zajetí.
Ducha této předlohy do určité míry dodržel i libretista v Přímluvách Za vyhnané – cituji: …hroby předků a půdu potomků ztratí čeští Němci, ty nejlepší z národa vykážou neznabozi.“ Vyhnání „českých Němců“ předcházel útěk Čechů, protinacistických Němců a Židů z pohraničí do vnitrozemí (odhadem 150–200 tisíc obyvatel), i když odsun Němců byl rozsáhlejší (údajně okolo 3 milionů obyvatel). Jako nespornou a přispívající ke smíření bych chápala textaci libreta jako oboustranné tragédie, do níž se dostali lidé obou národů politickou a mediální manipulací. To je skutečně opakující se „chyba“ – a to velmi aktuální – kterou pojmenovává i Prolog kompozice: „…neb lidstvo stále opakuje stejné hříchy..“
Začátek textu Prologu pro mne nezní nesporně i z hlediska christologie: „Prvním vyhnancem byl Kristus, posledním budeš možná ty sám. Ne. Kristus určitě nebyl prvním vyhnancem, ani ty nebudeš tím posledním…“ Je to silný verš. V klasickém křesťanství je Ježíš člověk a Kristus jako aspekt Boha spojením plného lidství a plného božství, ale jak známe z interpretace některých legitimních směrů křesťanství – a napovídá tomu i text Bible s epizodou Ježíšova křtu Duchem svatým – Ježíš byl jako „člověk“ naplněn „kristovstvím“. Hodilo by se tedy, pro společný základ užívat spíše jméno Ježíš, nebo pro katolický pohled Ježíš Kristus, protože „kristovské vědomí “ nelze vyhnat „ze země“, pouze z našeho „ducha“ a způsobu života. Tak by se tomu dalo i rozumět víc ekumenicky, kdyby text Přímluv spíše záměrně nerozehrával konkrétní křivdy například i jmenováním exulantů (Jana Ámose, Karla Kryla, Pavla Tigrida, patera Angela Waldsteina…). Zmiňme také, že to nejen „bezvěrci“, ale často spíš „jinověrci“ vyhánějí, a to nejen ze země. Bezvěrectví možná ani neexistuje.
Z hudebního hlediska jsou Přímluvy zcela odlišného charakteru než skladatelova prokomponovaná skladba Swirl, ale navazují na Janatovo zaujetí duchovními tématy minimálně od roku 2016. Odkazují také k jeho doktorskému tématu zkoumání využití hudby v neuropsychosociálních funkcích (empatie, sociální koheze), což je i téma, které se konečně seriózně probouzí i u nás, protože na přelomu tisíciletí bylo (z mé osobní zkušenosti) v akademických kruzích chápáno jako alternativní a metodicky neprůkazné. Zobrazovací metody a výzkum mozku od té doby pokročily a určitě hraje roli i působení skladatele v Kalifornii, kde byla a je v tomto ohledu mnohem větší tolerance k takovémuto druhu výzkumu.
Provedení bylo rituální a pečlivé. Skladatel chce vtáhnout publikum do společného rytmizovaného prožitku. Začínalo u komunitního velkého ohniště s dvěma zažehnutými lucernami, které (možná) symbolizovaly dvě historicky typická společenství tohoto regionu – Čechy a usídlené Němce. Posluchači stáli v kruhu, což je vždy působivé. Úvodní řeč, tak jako to bývá apelativně i při mši, přednesl delegát ad omnia litoměřické diecéze Radek Jurnečka. Zdůraznil v ní v obecné rovině hodnoty přátelství a vzájemnosti, odpuštění a vnitřního pokoje. Poté se za zvuku zvonů všichni ubírali po schodech k osvětlenému kostelu. To byl bezesporu silný moment celého projektu. Všichni dostali do rukou libreto celé kompozice. Usazovali se za tichého kolébavého motivu akordeonu (Aliaksandr Yasinski), ke kterému se jemně přidával cimbál (Jan Rokyta).
Volba instrumentace byla nezvyklá, ale velmi organická vzhledem k žánru a prostředí. Svědčí o tom, že skladatel (i vzhledem ke svému výzkumu) zvažuje barevná spektra nástrojů. Akordeon doznal v posledních letech velkého žánrového a stylového rozkvětu (ve světě především díky Kimmo Pohjonenovi, u nás Ladislavu Horákovi). Také se mu říká „malé varhany“ – a v tomto smyslu jej skladatel užíval. Méně obvyklý je nápad s cimbálem, který ovšem opět zejména při jemnějších úderech vytváří barvy podobné zvonkům. K tradici určitě také patřily a cappella organálně otevřené souzvuky hlasů (Klára Blažková – mezzosoprán, Martin Prokeš – tenor, Jaromír Nosek – bas). Tato tradicionalisticky ukotvená a zklidňující oproštěná zvuková vrstva je ale už od počátku od Prologu narušována – nejprve jsou to nečekané údery bubnu zpoza zad publika, v dalších partiích potřebných dramatizací v textu skladatel zvuk vrství, diferencuje artikulaci zvuku, využívá dynamiku a puls různých bicích nástrojů a včleňuje i prostorovou dramaturgii (tj. zejména pěvci se pohybují v některých pasážích v prostoru kostela).
Skladba spěje do smíření a ticha slovy „Pokoj s tebou, Friede sei mit dir“ při nichž si tenorista a basista podají ruce a poté obcházejí publikum, aby si i s nimi podali ruce. Přiznám se, že pro mne by tohle byl nejúčinnější konec do zcela tichého odcházení, kterému svým ztišením poskytlo podmínky i publikum. Skladatel ale dramaturgicky zvolil podporu stále se rozviřujícího dlouhého hudebního podkresu, který pro mne účinek spíš oslabil.
Publikum tento náročný a veskrze kontemplativní kus ocenilo dlouhým potleskem. Provedení interprety bylo totiž velmi soustředěné, zvukově vyvážené a velmi příjemné, což podpořila zejména krásná zvuková barva a skvělá technika mezzosopránu Kláry Blažkové, která je zkušená v mnoha žánrech a zde zřejmě nejvíc působila její praxe staré hudby a folklóru. Ale i mužské hlasy zněly velmi vyrovnaně a kultivovaně ve všech rejstřících a technikách. Z instrumentalistů pro mne vynikl multiinstrumentalista Jan Rokyta. Jeho hra na cimbál i duduk byla vzhledem k akustice prostoru velmi citlivá a muzikální.
Projekt Přímluv patřil tedy zjevně k těm zajímavým a skvěle provedeným, a nakonec i inspirativním, protože pro mne osobně nejsou scénické formáty dosud využívány v celém svém tvůrčím potenciálu. Publikum taková zpestření vítá, zejména pokud je nějakým nenásilným způsobem vtaženo do situace a produkce mají širší společenský náboj. V tomto je skladatel Lukáš Janata inspirací a určitě o něm ještě uslyšíme i u nás, možná i o dopadech jeho výzkumu.
MHF Lípa Musica: Přímluvy (světová premiéra)
2. října 2026, 19:00 hodin
Prysk, kostel sv. Petra a Pavla
Lukáš Janata – hudba, Tomáš Cidlina – libreto
Program
Oratorijní cyklus pro mezzosoprán, tenor, bas, akordeon, cimbál, duduk a perkuse
- Prolog
- Útěk do Egypta přes Království české
- Kostel v zemi české
- Požehnaná jest půda
- Přímluva za pravdu
- Přímluva za víru
- Přímluva za vyhnané
- Přímluva za krajinu
- Přímluvy za ty, kdo nenávidí
- Přiveďte zpět vyhnance země
Účinkující
Klára Blažková – mezzosoprán
Martin Prokeš – tenor
Jaromár Nosek – bas
Aliaksandr Yasinski – akordeon
Jan Rokyta – cimbál, duduk
Antonín Procházka – perkuse
