Princeznu se zlatou hvězdou zachraňují vynikající taneční výkony

Tento básník, dramatik a filmař se textem Boženy Němcové, jenž vyšel poprvé v roce 1846 ve sbírce Národní báchorky a pověsti, inspiroval po více než sto letech. Napsal veršovanou divadelní hru pro děti, premiéru měla v roce 1955 v Praze v Divadle Jiřího Wolkera. A o pár let později ji Martin Frič uvedl i na stříbrné plátno. Z filmové podoby vycházeli i tvůrci plzeňské inscenace, jež je určena pro nejmenší diváky. Děj je založen na útěku Princezny skrývající své čelo se zlatou hvězdou a svou krásu v kabátku z myších kožek před zlým králem Kazisvětem, který ji chce mermomocí získat za ženu. Na scéně nechybí kuchař, kuchtík a protivné princezny na zámeckém plese.

DEKKADANCERS nejsou v Plzni poprvé – z jejich dílny byla také originální Proměna na motivy Franze Kafky. Nyní ovšem měli převyprávět na jevišti Malé scény Nového divadla klasickou pohádku pro dětského diváka bez omezení spodní věkové hranice. Inscenace v sobě nese hodně otazníků, uchopení tématu je minimálně diskutabilní. Výtečné je naopak taneční provedení, jemuž dominují Richard Ševčík jako Kazisvět, Karel Audy v roli Prince a Sara Aurora Antikainen jako Princezna.

V baletní inscenaci se hodně mluví (DEKKADANCERS jsou podepsáni i pod scénářem), což má zřejmě zajistit snadnější pochopení děje. Mluví i tanečníci. Zásadní část textu zní z nahrávky v plastickém podání Jiřího Lábuse. Recituje se zjevným zaujetím, střídá mužské a ženské hlasy a nese v sobě divadelnost a žádoucí hravý charakter. Pokud by byla nahrávka určena pro rozhlasové vysílání, bylo by to skvělé. Ale je použita v baletní inscenaci. V tomto představení DEKKADANCERS bylo textu neúměrně mnoho a šel na úkor tanečního vypracování některých scén. I v dramatických okamžicích je dominující text, nikoliv tanec – např. první setkání Kazisvěta s Princeznou a především slovní (!) souboj Prince a Kazisvěta. Přitom přesvědčivé taneční ztvárnění nekomplikovaného pohádkového děje by žádné vysvětlování nepotřebovalo. Co tomuto představení velmi citelně chybí, je vyváženost všech dějových prvků, žádoucí proporce a jasná, gradující dějová linka.

DEKKADANCERS jsou tvůrci nezpochybnitelné invence, hýří originálními nápady. Ale v Princezně se zlatou hvězdou vrší různorodé režijní a scénografické prvky jeden na druhý, aniž by byly logicky propojeny. Chvíli realita, chvíli stylizace, chvíli černé divadlo. Podobné je to s choreografií – chvíli klasický balet, chvíli výrazový tanec, chvíli moderní prvky a disco, chvíli gymnastika. Jsou to jednotlivosti, které netvoří kompaktní celek s jednotícím stylem. Z inscenace se i v důsledku scénografie (scéna a kostýmy Pavel Knolle) vytrácí poetičnost, lehkost a vlastní pohádkovost. Celek působí spíše jako burza originálních nápadů. Z nich nejvíce zaujal vtipně pojatý útěk Princezny temným lesem před Kazisvětem a jeho nohsledy a následné černé divadlo – minimalistická podoba jejího bloudění světem je jak vystřižená z loutkového divadla: dva prsty na tmavé siluetě zeměkoule znázorňují Princeznu na cestách, která míjí siluety známých světových staveb např. Eiffelovu věž, a to tak dlouho, dokud nenalezne kýžený zámek s tím správným princem; nápaditě jsou pojaty i další princezny na zámeckém plese.

Hudební ukázky jsou různorodé. Zdařile byla vybrána klasika, zní ovšem v úpravě (C. Saint-Saëns, L. Delibes, J. Strauss, M. P. Musorgskij, N. Rimskij-Korsakov), v hudební koláži je zastoupena i elektroakustická hudba a velmi podstatnou složkou je rap, a protože se prakticky po celou závěrečnou scénu přes míru rapuje, ve výsledném dojmu tento styl převáží.

Méně by znamenalo více nejen ve vršení nápadů, ale i v délce jednotlivých výstupů, a tedy celého představení. Koncepce začátku je k malému divákovi vyloženě nevstřícná. Pohádka začíná nadmíru dlouhou a nadmíru depresivní scénou Kazisvěta a jeho suity, kteří i svými agresivními pohyby straší děti. Temné jeviště, temný les, temné postavy, temný Kazisvět s rudými vlasy a páskou přes oko (jako ve filmu), praskající balónky, skřeky – celé to působí velmi hutně, velmi děsivě a velmi nepříjemně. Stejně jako pokusy o zapojení publika do dění snahou vyděsit i bezprostřední blízkostí. A je to tak dlouhé! Pláč dětí a odchod maminky se dvěma z nich z hlediště byl dostatečně výmluvný. Přitom by stačilo ubrat a výrazně zkrátit. Takto je pro celý večer určující negativní až děsivá atmosféra, kterou se daří přebít jen těžko. Tvůrci kladou na zápornou postavu Kazisvěta přemrštěný důraz, a tím zásadně ovlivňují atmosféru, která postrádá poetiku a kouzlo. Ačkoliv Kazisvět by měl být válečník, závěrečný souboj s Princem se z roviny bojové přesouvá do potyčky slovní – oba mírumilovně soupeří v rýmování (v baletu!). Ano – filmový scénář je stejně jako divadelní hra psán ve verších, ale filmový Princ s Kazisvětem na závěr skutečně šermují. Je škoda, že se taneční inscenace zříká akčnosti v místě, kde by jí měla naopak využít.