Případ Scarlett aneb Když kostky másla na hlavě společnosti vedou až ke smrti

  1. 1
  2. 2
Během víkendu se tanečním světem prohnala šokující zpráva. Liam Scarlett, pětatřicetiletá britská choreografická hvězda, byl nalezen ve svém domě mrtvý. První zdroje mluvily otevřeně o sebevraždě, než se narativ změnil na „po příčinách se pátrá“. Uvědomíme-li si však, že tomu bude něco málo přes rok, kdy se provalilo, že byl Scarlett vyšetřován kvůli obviněním z nevhodného chování sexuálního charakteru vůči studentům Královské baletní školy a kdy jen o den dříve, 16. dubna 2021 oznámil Královský dánský balet, že v následující sezóně neuvede choreografův původně plánovaný titul Frankenstein kvůli „nepřijatelnému chování“ během zkoušek v roce 2019, není tak obtížné dát si dvě a dvě dohromady.
Liam Scarlett (foto Chris McAndrew)

Shrňme si fakta. V srpnu 2019 byl Liam Scarlett (8. 4. 1986 – 17. 4. 2021), do té doby rezidenční umělec (resident artist) Královského baletu v Londýně, suspendován kvůli podezření ze sexuálního obtěžování studentů Královské baletní školy. Nejstarší ze situací se prý odehrály už zhruba v roce 2009 (kdy bylo tanečníkovi a začínajícímu choreografovi zhruba třiadvacet let). O tom všem se vnější svět dozvěděl až v lednu 2020, když bylo zveřejněno (např. v listu The Guardian), že je Scarlett předmětem interního vyšetřování a kdy rovněž vyšlo najevo, že oficiální zdůvodnění odložení podzimní premiéry jeho nového baletu Oklahoma! kvůli nedostatku prostoru na nazkoušení v nabitém programu už tak časově vytíženého baletního tělesa, byla mírně řečeno jen snůškou pečlivě vybraných diplomatických řečí. Ale pochopitelně, nikdo nechce zbytečně skandály.

O dva měsíce později, v březnu 2020, vydal Královský balet oficiální tiskové prohlášení. S Liamem Scarlettem byl rozvázán pracovní poměr, jeho pozice v souboru byla zrušena, jeho balety nadále nebudou součástí repertoáru. Řekli byste si, že pokud došlo k tak radikálním kroku, jakým zpřetrhání několikaletých vazeb bezpochyby je (Scarlett byl součástí systému Královské baletní školy a Baletu od svých jedenácti), je bezpředmětné se ptát na výsledek onoho vyšetřování. Činy mluví samy za sebe. Až na to, že nezávislá komise došla k závěrům, že k žádnému ze vznesených obvinění nebylo nalezeno pádných důkazů, podezření zůstala nepotvrzena a šetření bylo proto ukončeno s tím, že nikdo nebude nadále stíhán. Prapodivné, zvláštní, neřkuli záhadné.

Samotný Scarlett se k ničemu od předloňského srpna veřejně nevyjádřil. Ani k obviněním, ani k vyšetřování, ani k vyhazovu z Královského baletu, ani k ukončení pracovního poměru a budoucích plánů v Queensland Ballet na Novém Zélandu, kde jej věrní rčení není kouře bez ohně suspendovali ve chvíli, kdy se dozvěděli o situaci v Londýně, aniž by dále provedli investigaci ve vlastním souboru, která by posílila či naopak vyvrátila britská podezření, ani k prakticky celosvětovému (čest výjimkám jako byl např. mnichovský Staattsballett) bojkotu jeho děl a faktickému ukončení jeho choreografické kariéry či minimálně jejímu odsunu do režimu stand by na blíže nespecifikovaný počet následujících let.

Vyjádřil se až v sobotu (respektive v pátek) a je asi na každém, zda jeho čin bude vnímat jako přiznání a rezignaci nebo poslední zoufalý výkřik. A rezignaci.

Celá situace je nesmírně komplikovaná, plná nejasností, prázdných míst a pochybností. Probouzí násobně víc otázek, než kolik je ochotna dát odpovědí, a ty, které opravdu dostanete, svou zdánlivou jednoznačností sice vyvolávají očekávání vašeho jasně definovaného stanoviska, leč k jeho plnému, zodpovědnému zaujetí vám nutně schází dostatek dat, což jednoho nevyhnutelné vrhá do hlubokých vod zón morálně šedých tak, že není s to dohlédnout dna, jakkoli na něm možná stojíte vlastníma nohama.

Viděno z přísně racionální, pragmatické perspektivy zbavené zbytečných emocí se vše jeví poměrně jasně. Obviněný jedinec byl vyšetřován, jeho činy zůstaly nepotvrzeny, v očích zákona je tedy čistý jako lilium a tak by k němu mělo být přistupováno. A jakkoli by možná byla lidsky pochopitelná prvotní mírná ostražitost, neměla by tato přerůst do radikálně odmítavého lynče, protože pro něj zkrátka nejsou objektivní podklady. Ostatně, budeme-li mimořádně odvážní, mohli bychom operovat s jedním ze základních principů, na nichž stojí právní systém civilizované humanitní společnosti, za niž se rádi považujeme, a to s presumpcí neviny.

Liam Scarlett (foto Cameron Burnell)

Potíž vězí v tom, že lidé z principu nejsou tvorové příliš racionální a ona civilizovaná, humanitní společnost v dnešní době argumentaci presumpcí neviny především v případech týkajících se byť jen v náznaku sexuálního obtěžování, násilí nebo rasové diskriminace s umanutou důsledností potírá. A nutno dodat, že vedena ušlechtilými důvody (protože cesty do pekel bývají téměř výlučně dlážděny těmi nejlepšími z úmyslů), které chtějí vytvořit lepší svět, dát hlas utlačovanému a pocit klidu a bezpečí dosud umlčované, ignorované nebo rovnou vysmívané oběti. Otázkou však je, nakolik k těmto postojům přicházíme vedeni ryzím altruismem a nakolik jsme si jen bolestně vědomi té hromady kostek másla na hlavě, které se teď pokoušíme nenápadně zbavit. Ale místo toho, abychom zkusili onen příslovečný popel na sebe, sypeme ho na ostatní. Po vagónech.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments