Za objevem stojí americká právnička a muzikoložka Carla Shapreau, vedoucí projektu Lost Music Project, který se zaměřuje na mapování a obnovu hudebního dědictví uloupeného během nacistické éry. Shapreau je přesvědčena, že se jí podařilo identifikovat Stradivariho housle z roku 1709, známé jako „Mendelssohn“, považované za nenávratně ztracené po téměř osmdesát let.
Když si loni v létě Shapreau prohlížela sérii snímků z tokijské výstavy z roku 2018, zaujala ji fotografie houslí „Stella“ z roku 1707. Podoba s houslemi „Mendelssohn“ byla až zarážející – identický tvar, charakteristická kresba dřeva i drobné detaily konstrukce. Po roce pečlivého výzkumu a porovnávání tvarů, znaků i historických záznamu se ukazuje, že housle „Stella“ a „Mendelssohn“ jsou s největší pravděpodobností jeden a tentýž nástroj. Její domněnku podpořil i Jason Price, zakladatel aukční síně Tarisio, který tyto housle osobně několikrát držel v rukách. V roce 2000 byly totiž v aukci k mání, a to za 1,2 až 1,5 milionu dolarů. Kupec se však tehdy nenašel.
Ve 20. letech 20. století vlastnila tento nástroj houslistka Lilli von Mendelssohn-Bohnke, pocházející z význačné německo-židovské rodiny bankéřů a hudebníků. Její otec byl rovněž houslistou, a jejím vzdáleným bratrancem nebyl nikdo jiný než skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy.
Rodina vlastnila banku Mendelssohn & Co – jeden z nejmocnějších finančních domů v tehdejším Německu. Ve 30. letech však nacisté zavedli rasové zákony, které Židům zakazovaly vlastnit majetek. Lilli zemřela při tragické autonehodě v roce 1928 a od té doby byly housle uloženy v trezoru rodinné banky. Tam zůstaly až do roku 1938, kdy byla banka násilně zlikvidována. Po válce bylo rodině řečeno, že housle byly přemístěny do trezoru Deutsche Bank, odkud však zmizely beze stopy. Navzdory usilovné snaze rodiny se je nikdy nepodařilo vypátrat. Odborníci se domnívali, že housle byly ukradeny samotnými nacisty, nebo padly do rukou Sovětů, kteří tuto část Berlína okupovali.
Další stopa se objevuje až v roce 1995 v Paříži. Francouzský houslař Bernard Sabatier uvedl, že do jeho pařížské dílny přinesl nástroj ruský houslař. Ten tvrdil, že jej zakoupil v roce 1953 od německého obchodníka v Moskvě. Sabatier poté předal housle renomovanému londýnskému odborníkovi Charlesi Beareovi, který je posoudil a určil, že jde o „společnou výrobu slavného Antonia Stradivariho ve spolupráci s jedním z jeho synů“ a datoval je do let 1705–1710.
Dnes housle vlastní japonský virtuos Eijin Nimura, který je získal v roce 2005 – pod jménem „Stella“ – spolu s certifikátem, podle nějž nástroj pochází „ze sbírky šlechtické rodiny, která žila v Nizozemsku od dob Francouzské revoluce“. O jejich skutečném původu, zdá se, neměl tušení – s houslemi se veřejně prezentuje, hraje na ně a často o nich informuje i na sociálních sítích.
Dnešní aukční domy jsou pod přísným dohledem a mají povinnost prověřovat historii nabízených předmětů. S rostoucím tlakem na navracení uměleckých děl a kulturních artefaktů původním majitelům nebo jejich dědicům roste i složitost podobných případů – právně i morálně.
Rodina Mendelssohn-Bohnke, která je podle platných mezinárodních principů považována za právoplatné vlastníky houslí, se snaží domoci narovnání. Nimura však prostřednictvím svých právních zástupců vzkázal, že nepociťuje vůči rodině žádné závazky.
„Většina členů rodiny se domnívala, že housle Stradivari z roku 1709, známé jako ‚Mendelssohn‘, byly zničeny po odcizení z trezoru našeho rodinného bankovního domu v Berlíně. Můj strýc Walther Bohnke ale patřil k těm, kdo nikdy nepřestali pátrat. Pro nás to vždycky byly babiččiny housle – patřily Lilli – a tvoří důležitou součást našeho rodinného dědictví Mendelssohn-Bohnke. Jsou neoddělitelnou součástí našeho rodinného odkazu a hluboce nás spojují s minulostí,“ uvedl David F. Rosenthal, bývalý hlavní perkusionista orchestru San Francisco Ballet a vnuk Lilli von Mendelssohn-Bohnke.
