Přitahují mě skladby, u nichž vnímám, že jsou na celý život, říká klavírista Igor Ardašev

Jednoduchá otázka na začátek – kdo jsou tvoji oblíbení autoři:
Na to mám jednoduchou odpověď, jsou to ti, které právě hraji. Stává se velmi často, že máme autora, jehož hudba nám třeba není blízká, ale postupně ten jeho svět objevujeme. A je to zároveň naše povinnost, když máme zakázku, tak se k tomu musíme nějakým způsobem postavit tak, abychom si ke skladbě našli vztah, který se v průběhu času vyvíjí a proměňuje. Když hraješ skladbu, která se ti postupně odkrývá, tak to je proces, kdy nelze říci, že vztah k té hudbě je konstantní. Týká se to zejména skladeb, jako jsou třeba variace, které budu hrát zítra – Beethoven: 33 variací na Diabelliho valčík C dur op. 120, které jsem poprvé hrál před pěti lety, a bylo mi zřejmé, že se k nim rád vrátím a můj pohled se bude vyvíjet, měnit.

Měl jsi nějaký dramaturgický důvod zvolit k Beethovenovi Händela a Prokofjeva?
Ano, právě Prokofjevova Popelka op. 97 a 102, obsahuje velké množství drobných částí různorodého charakteru, které vykazují jisté paralely k Beethovenovi. Beethoven velmi často sděluje klíčové hudební momenty v tónině C dur a v této tónině má poměrně velké množství významných skladeb. A u Prokofjeva je to podobné. Beethovenovy variace jsou monotematické, stejně tak, jako celý cyklus Prokofjeva. U obou skladeb postavených na sledu miniatur je tmelícím a spojujícím prvkem monotematická myšlenka. A dá se říci, že u Händela (Suita č. 5 E dur HWV 430) je jistá monotematická tendence. A je zajímavé, že jak Beethoven, tak Prokofjev se mistrovsky pohybovali ve světě velkých hudebních forem a přesto často sáhli a dobře se cítili v drobných hudebních strukturách. To není typické pro mnoho dalších autorů.

Igore, když si můžeš při svobodné dramaturgii sám repertoár vybrat, cítíš, že se tvé priority postupem let, jak se vyvíjíme, mění?
Určitě, mé preference a tendence se vyvíjí, stále mě čím dál více přitahují skladby, u nichž vnímám, že jsou takříkajíc na celý život, že se k nim stále můžeme vracet. To je dáno životem a je to asi očekávatelná odpověď.

Teď jsi mi vzal otázku, chtěl jsem se zeptat, jestli raději studuješ skladby nové, či se raději vracíš k těm, které důvěrně znáš?
No, to je výborná otázka, zajímavá… (delší ticho). Ten podíl skladeb, které jsme mnohokrát hráli a stále v nich objevujeme pro sebe něco nového, vlastně můžeme s těmi skladbami žít, se s přibývajícím věkem navyšuje a nabývá na důležitosti. Tendence vracet se ke dříve nastudovaným skladbám mě čím dál tím více baví.

Co děláš, když dostaneš zakázku na nastudování skladby, která se ti nejeví jako dobrá?
To je citlivá věc, na to se těžko odpovídá, protože se může stát, že skladba, která se nám nelíbí, nebo cítíme, že jí nějak nerozumíme, nám ukáže postupem času dvě možnosti. První je ta možnost, že zjistíme, že to není cesta, kterou bychom chtěli jít a rezignujeme. Mně se spíš stalo, že jsem pro sebe některé skladby objevil, našel jejich kouzlo. Z počátku jsem k nim vztah nemohl najít – a pak se to úplně obrátilo. Tohle jsem měl za svých studií ve vztahu k Janáčkovi. Nechápal jsem jeho zkratkovitost a úsečnost, vše poskládané z malých útržků a já jsem inklinoval k dlouhým melodickým linkám… A teprve postupně jsem začal pro sebe objevovat, jaký je Janáček v tom spojení důmyslu a intenzivních emocí, v jaké rovnováze se to pohybuje.

Igore, jsi skvělý improvizátor, improvizuješ také na svých koncertech?
(Smích) No, když nevím, jak dál, tak ano.

Děkuji, to je krásná, hbitá odpověď, ale nepřemýšlel jsi nad tím?
Dělával jsem to svého času, ale nějak jsem od toho upustil, přišlo mi líto, že pokud se tam objevila nějaká dobrá myšlenka, není možné se k ní vracet a jít do hloubky. Má to povahu něčeho spontánního, co odplyne a už na tom nelze dále pracovat. To je vlastně důvod, proč jsem od improvizování ustoupil.

Komponuješ? Skládáš?
Už dávno ne, měl jsem nějaké pokusy ve studentských letech, ale začal jsem to brát jako dvě disciplíny. Jsou to dvě židle, na kterých nelze sedět současně. Jsou skladatelé a interpreti zároveň. Ale to je velmi individuální záležitost, já bych si nedovedl představit, že bych tyto dvě věci mohl dělat současně tak, abych se v tom cítil dobře.

Jaký je tvůj vztah k nahrávání ve studiu, bez publika?
Přiznám se, že mě více baví živé koncerty, se vztahem k publiku, ve kterém spatřuji jistý stimul, vnímám to jako něco velmi podstatného.

Dokážeš v sobě najít při nahrávání podobné emoce, jako na koncertě?
No, musím se o to snažit, ale vnímám to jako energeticky mnohem náročnější. Spíš vnímám pocit bezprostředního muzicírování, pokud ve studiu mám komorní spolupráci, než když jsem tam sám. Ta potřeba hudební komunikace mě k tomu vede. Pokud mám studiové snímky, tak většinou z oblasti komorní spolupráce.

Jak vnímáš spolupráci komorních partnerů?
Máme tady něco, co by se dalo nazvat jako společný jmenovatel toho našeho směřování, to je ta samotná skladba a zápis, záměr autora, který my se snažíme vyčíst a rozšifrovat z textu. Téměř vždy nakonec k téhle konvergenci dochází. Často se ukazuje, že přístupy mohou být rozdílné, koncepce také, ale při společném hledání smyslu toho zápisu se většinou ty interpretační názory sjednotí, směřují ke stejnému cíli, což je hudba samotná. Jinými slovy, je to přeformulování faktu, že hudba sjednocuje a spojuje, nejenom národy, jak bychom si přáli, ale i jednotlivce, kteří spolu hudebně komunikují a muzicírují.

Jak vnímáš spolupráci s dirigentem a orchestrem při interpretaci klavírních koncertů?
Tam se velmi liší, jaké povahy ten klavírní koncert je. Jestli je to koncert, kde je rozhodující klavírní part, jako například u Chopina, něco jiného je ryze symfonická stavba Brahmsova druhého koncertu. Myslím, že u Chopinova koncertu je interpretační koncepce sólisty rozhodující, u Brahmse je nutné jakési společné hudební cítění, kdy jsou hudební myšlenky rovnoměrněji rozloženy mezi sólistu a orchestr, všechny hráče orchestru. Pokud se společně snažíme najít smysl autorova zápisu, je to cesta, která ve výsledku dává ten správný smysl.

Žijeme ve dvacátém prvním století, co si myslíš o dnes běžné praxi konání koncertů online, často bez publika? Myslíš, že je to formát budoucnosti?
Zažil jsem to v době covidu, nechci mluvit za někoho jiného, než za sebe, absolvoval jsem takových vystoupení několik, pak se to změnilo zcela přirozeně zpět k živým koncertům a necítím potřebu se k tomu vracet.

Jak se díváš na výuku klavírní hry online?
Víš, ten způsob při výuce online… Já se cítím lépe, když jsem v přímém kontaktu, ta komunikace může být mimoslovní, pocitová. Můžeš vnímat i nejjemnější mimiku, každý sebemenší projev. Je to naprosto přirozené, pokud si mohu vybrat, tak ten živý kontakt, sednout si k druhému klavíru, něco zahrát společně, to se nahradit nedá.

Máš za sebou velké množství koncertů po celém světě, jak si udržuješ fyzickou a duševní svěžest?
Snažím se ve volném čase aktivně odpočívat, rád si zajdu zaplavat, duševní svěžest se snažím udržet omezením aktivit na mobilním telefonu a internetu, je důležitá schopnost oddělit potřebné od zbytečného. Také jsem už ve věku, kdy potřebuji být sám se sebou, ale nebýt osamocený.

Igore, děkuji ti za rozhovor, budeme se těšit na tvůj sobotní koncert, přeji ti krásný dialog s pražským publikem.