Pro českou operu vykonal mnoho. Odešel poslední z velkých režisérů poválečné generace Opery ND

K úmrtí Ladislava Štrose 

V sobotu 18. dubna 2015 zemřel po dlouhé těžké nemoci dlouholetý vynikající režisér Opery Národního divadla Ladislav Štros. Odešel nejmladší z trojice režisérů, kteří především byli tvůrci špičkových inscenací v jednom z nejúspěšnějších období v historii Opery Národního divadla v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. V první polovině této éry k nim můžeme ještě připočíst Hanuše Theina, tvůrce, který svou více než čtyřicetiletou režisérskou činností znamenal výraznou spojnici mezi pionýrskými časy, v nichž se operní režie z pasivního aranžování scén emancipovala v éře Ostrčilově a Talichově do podoby skutečné umělecké činnosti, k časům, kdy operní režie se stala definitivně samostatnou a sebevědomou tvůrčí disciplínou.

Tyto režiséry kromě jejich nesporného talentu spojovalo jejich mimořádné všestranné a důkladné hudební, literární i výtvarné vzdělání stejně jako jejich umění pracovat s operním zpěvákem jako s hercem a kultivovanost jejich projevu. Každý z nich byl svým způsobem specifický a v propojení jejich specifičností vznikl osobitý inscenační profil inscenací souboru.

Ladislav Štros se narodil 22. srpna 1926 v Husinci u Prahy v uměnímilovné rodině. Jeho otec byl vyhlášený umělecký řezbář, maminka výborná houslistka, která se posléze cele věnovala rodině. V rozhovoru, který při jedné ze svých posledních režií v opeře Slezského divadla v Opavě poskytl místním novinám, řekl: „Myslím, že kumštýřské srdce mám po mamince a výtvarné schopnosti po tatínkovi, chodili k nám do dílny takoví umělci jako Max Švabinský anebo Cyril Bouda.“Po maturitě v roce 1945 zvítězila u Ladislava Štrose hudba a zpěv. Stal se členem sboru Opery Národního divadla v Praze ve skupině basů a své pěvecké kvality si zdokonaloval studiem u Jana Konstantina a Fernanda Crespiho. Členem sboru byl do roku 1953, ale už v té době bylo jasné, že jeho zájmy o operu budou hlubší a širší. Začal být pověřován funkcí asistenta režie (poprvé se tak stalo v Krombholcově a Kašlíkově inscenaci Dvořákovy Rusalky, která měla premiéru v prosinci 1950). V rychlém sledu následovaly další asistence. Asistoval Bohumilu Hrdličkovi v jeho inscenacích Smetanova Tajemství a Suchoňovy Krútňavy. V roce 1953 byl oficiálně jmenován asistentem režie. V této funkci působil mimo jiné v inscenaci Smetanovy Libuše, kterou režíroval Ladislav Boháč jako slavnostní představení k výročí otevření Národního divadla na podzim 1953 a v inscenaci Musorgského Borise Godunova ruského režiséra Dombrovského. S Václavem Kašlíkem spolupracoval na představeních Prodané nevěsty a Dalibora pro zájezd Opery Národního divadla do Moskvy v roce 1955. Byl asistentem Ferdinanda Pujmana při studiu Fibichovy Šárky. Pro jeho další režijní práci mu mnoho dala spolupráce se zkušeným Hanušem Theinem, režisérem bohaté fantazie a velkých hereckých zkušeností. Byl jeho pomocníkem při premiérách řady Janáčkových oper, které později sám úspěšně režíroval, stejně jako při přípravě premiéry Suchoňova Svätopluka anebo Ostrčilova Honzova království.

Ještě v době svého asistentského působení byl pověřen režií operního večera složeného ze dvou jednoaktových oper z české operní tvorby dvacátého století – Ostrčilova Poupěte a Preciézek Otakara Zicha.Už v této inscenaci, kterou režíroval v hudebním nastudování Jana Husa Tichého a s výtvarníky Květoslavem Bubeníkem (scéna) a Marcelem Pokorným (kostýmy), projevil svůj perfektní smysl a cit pro souznění jevištní podoby díla s požadavky partitury a pro výtvarnou podobu inscenace. V té době také studoval a posléze úspěšně dokončil studium dějin umění na filozofické fakultě.

Byl stále ještě funkčně zařazen jako asistent režie, když byl pověřen režií Smetanových Braniborů v Čechách. Režisérskou smlouvu obdržel 1. srpna 1961 a jako režisér pracoval ve svazku Národního divadla nepřetržitě třicet let. Za tu dobu zde nastudoval na jeho třech scénách více než padesát oper, některé ve více inscenacích.

Následující dvě Štrosovy inscenace jasně demonstrovaly, kde bude jeden ze základních inscenačních zdrojů jeho režisérské tvorby. Stala se jím soudobá opera domácí i zahraniční. Inscenoval tehdy operu sovětského skladatele Nagba Žiganova Musa Džalil a původní premiéru opery Balada o lásce Jaroslava Doubravy.K další inscenaci, Verdiho Rigolettovi, si dokonce sám navrhl scénickou výpravu. Výtvarná složka byla vždy v popředí Štrosova režijního zájmu, snaha o co nejdokonalejší výtvarné podoby díla v souznění s celkovou koncepcí a perfektní cit pro stylizaci vyznačovaly důsledně všechny jeho inscenace. Byl z těch režisérů, kteří víceméně permanentně spolupracují se stejnými výtvarníky. I když na řadě úspěšných představení mu scénu či kostýmy navrhli jiní umělci, jeho nejstabilnějším spolupracovníkem, s nímž si ideálně rozuměl, byl scénograf Vladimír Nývlt, v oblasti kostýmní pak Marcel Pokorný a později, od premiéry Pauerovy Zuzany Vojířové v roce 1981, pak Josef Jelínek.S prvním významným zahraničním oceněním se Štros setkal na historicky velmi úspěšném hostování Opery Národního divadla na festivalu ve skotském Edinburghu v létě 1964 při představení Janáčkova posledního operního díla – Z mrtvého domu.Janáčkova tvorba byla jedním z klíčových bodů jeho zájmu a k jeho operám se znovu vracel. S velkým ohlasem se setkaly jeho, s atmosférou Janáčkova díla výborně souznějící, inscenace Výletů páně Broučkových, Káti Kabanové či Příhod lišky Bystroušky.

Stejně tak blízká byla režiséru Štrosovi jevištní tvorba Bohuslava Martinů. Dvakrát se úspěšně setkal s Hrami o Marii i s Juliettou. V jednom večeru s klasickou Pergolesiho fraškou Služka paní a novinkou brněnského autora Josefa Berga Eufrides před branami Tymén uvedl jednoaktovku Bohuslava Martinů Hlas lesa a spolu s Purcellovou operou Dido a Aeneas jeho operu Dvakrát Alexandr.

Prosadil se jako mimořádně úspěšný režisér komediálních příběhů, v nichž dokázal probudit v operních zpěvácích jejich komediální talent, ať se jednalo o díla klasická jako Mozartova opera Così fan tutte, skvělá inscenace Donizettiho frašky Poprask v opeře, Prokofjevovy Zásnuby v klášteře anebo operu Albert Herring Benjamina Brittena. Z Brittenova díla dále jmenujme Štrosovy realizace Petera Grimese a Žebrácké opery. Z dalších významných Štrosových inscenací soudobé operní tvorby si připomeňme operu Ivo Jiráska Mistr Jeroným, napsanou ke stému výročí znovuotevření Národního divadlaZe soudobých oper uveďme též operu Ivana Jirko Podivuhodné dobrodružství Artura Rowa na námět románu Grahama Greena Ministerstvo strachu a z šedesátých let uvedení experimentální „antiopery“ Jarmila Burghausera Most, kterou její autor vytvořil ve stylu, jenž sám nazval harmonický serialismus.Z děl klasické české tvorby se zmiňme alespoň o Fibichově Nevěstě messinské z rané etapy jeho režijní tvorby, pro níž mu scénu navrhl Jan Zrzavý, z tvorby pozdější pak výbornou Smetanovu Čertovu stěnu, v níž se znamenitě vypořádal s náročnými inscenačními požadavky tohoto Smetanova posledního dokončeného jevištního díla.Za zmínku určitě stojí i Martinů Ariadna, kterou před čtyřiceti lety – v únoru 1975 – Ladislav Štross uvedl ve zlaté kapličce poprvé.

Ze světové tvorby pak jmenujme alespoň jeho inscenaci Myslivečkova Tamerlana, Mozartovu Kouzelnou flétnu, kterou nastudoval pro Státní operu počátkem devadesátých let po osamostatnění tohoto souboru. Inscenace se dočkala dlouhověkosti a na scéně Státní opery, teď už znovupřipojené k Národnímu divadlu, bude k vidění i v příští sezoně. Dále pak jmenujme Beethovenova Fidelia, Verdiho Falstaffa, Berliozovu operu Benvenuto Cellini či Pucciniho Manon Lesacut nebo Charpentierovu Louisu.

Samostatné a velmi významné místo mají ve Štrosově režijní kariéře wagnerovské inscenace – Zlato Rýna, Valkýra a v neposlední řadě i jedna z jeho posledních inscenací na pražských scénách, jež později vstoupila do repertoáru samostatné Státní opery, Rienzi.Ve svazku Státní opery pak Ladislav Štros nastudoval ještě Rossiniho Italku v Alžíru.

Štros byl žádaným a vyhledávaným režisérem na našich i zahraničních operních scénách. Z těch zahraničních uveďme například jeho Carmen ve Frankfurtu nad Mohanem a zejména inscenaci Wagnerových Mistrů pěvců norimberských v North Opera Leeds v Anglii z roku 1985 a Wagnerovo Zlato Rýna v Teatro Colón v Buenos Aires v roce 2004.

Po odchodu do důchodu uvedl řadu úspěšných inscenací v řadě českých operních divadel. K mnohým z nich si sám rovněž navrhl scénu. V Brně, kde již v roce 1972 režíroval Dvořákova Dimitrije, inscenoval v roce 1995 Wagnerova Tannhäusera a poté obnovenou inscenaci této opery v roce 2005 a v roce 1998 Bizetovu Carmen, s níž soubor Janáčkovy opery absolvoval několikatýdenní úspěšné hostování v Japonsku v létě 1999 zakončené dvěma mimořádně vřele přijatými představeními v nově postavené divadelní budově na ostrově Okinawa.

Z dalších jeho pohostinských režií vzpomeňme například Massenetovu Manon v Českých Budějovicích a Mozartova Idomenea v Olomouci, s nímž soubor slavil úspěchy na Smetanově Litomyšli v druhé polovině devadesátých let, po roce 2000 pak například Prodanou nevěstu v Ústí nad Labem, Verdiho Otella v Plzni, Verdiho Rigoletta a Pucciniho Bohému v Opavě v letech 2009 a 2010.

Ladislav Štros působil léta jako úspěšný pedagog na Pražské konzervatoři a poté na katedře operní tvorby a režie na pražské HAMU. K jeho úspěšným žákům a absolventům patří například současný ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jiří Nekvasil.

Měl jsem možnost blíže se s Ladislavem Štrosem seznámit při jeho brněnském hostování, zejména při zmíněném zájezdu do Japonska. Poznal jsem jej jako přísného, ale velmi citlivého režiséra a zejména jako velmi vzdělaného a moudrého člověka a také výborného a vtipného společníka. Pro českou operu vykonal mnoho. Čest jeho památce.
Foto ND Praha / Jaromír Svoboda, Oldřich Pernica, Deník / Jitka Hrušková