Myslel jsem, že s psaním přestanu. Ale pak se mi zase něco vloudilo do hlavy, říká jubilující Jiří Teml

Jiří Teml se narodil v roce 1935 ve Vimperku. Jeho útlé mládí poznamenala ztráta obou rodičů. Dostal se tak do juvenátu řádu redemptoristů, kde pobýval od roku 1945 až do roku 1948. Posléze absolvoval obchodní školu. Ačkoliv formální hudební vzdělání nezískal, již ve zmíněné klášterní škole se jeho vztah k hudbě začal silně utvářet a ovlivnil pak jeho další kroky.

Soukromě studoval skladbu a hudební teorii zejména u Bohumila Duška a Jiřího Jarocha. Na různých pozicích, které zastával, se zprvu věnoval hudebním aranžím i vlastní tvorbě, a to nejen na poli hudby takzvaně vážné, ale i v oblasti hudby populární, především jazzu. Od poloviny 70. let působil jako hudební redaktor a producent v plzeňském a posléze pražském rozhlase. Zde dokázal také prosadit natáčení skladeb autorů, kteří byli režimem vnímáni jako nevyhovující. Postupně se z něj stal vyhledávaný autor, jehož bohatá tvorba zahrnuje opery, díla symfonická i komorní, písně a hudbu sborovou. V jeho tvorbě zaujímá významné místo také tvorba pro varhany.

Řekl bych, že v dnešní době jsi jedním z mála českých skladatelů, který pro varhany psal a píše systematicky. Rád bych se dozvěděl, jaká byla tvoje cesta k tomuto nástroji?
Když jsem se po škole dostal do Karlových Varů, tak jsem se při jedné procházce s kamarády dostal ke kapličce ve čtvrti Doubí, odkud byl slyšet zpěv. Vešli jsme dovnitř, vystoupali jsme na kůr – tam stálo harmonium a na něm kancionál otevřený na písni Bože, před tvou velebností. Kluci mě pobízeli, abych zahrál, když to přeci umím. Tak já jsem udal tóninu a začal jsem hrát. A pan farář, když skončila sloka, se otočil a povídá: „Prosím toho pána, který hrál, aby na mě po mši počkal.“ Nabídl mi, že když mu pomůžu při mších, tak na oplátku můžu u něj v kostele cvičit na varhany, jak a kdy budu chtít. Já to samozřejmě rád využil. Naučil jsem se postupně používat i pedály, i když samozřejmě ne nějak precizně, ale to jsem se nenaučil nikdy. A to byl počátek mého varhaničení.

Pan farář mě pak také seznámil s varhaníkem Otou Čermákem, který v Karlových Varech působil. Ten byl nesmírně činorodý. V hotelu Pupp byly varhany a tam on dělal koncerty, takzvaná nokturna. Většinou hrál spíše populární výběry z oper, úpravy Jaroslava Ježka i svoje vlastní skladby – známé bylo třeba jeho Tatranské pastorále. Jeho popularita byla ohromná a publikum z něj doslova šílelo. Kromě tohoto odlehčeného repertoáru hrál ale vždycky třeba dva nebo tři koncerty v roce opravdu vážnou hudbu – Bacha – samozřejmě také slavnou Toccatu a fugu d moll – nebo třeba Césara Francka. Při těchto koncertech jsem mu pak také registroval a dostal jsem možnost hlouběji poznávat tento repertoár.

Zdá se, že ses takto ocitl v docela stimulujícím prostředí. Jak tě to formovalo?
Samozřejmě jsem sám už hodně hrál, doprovázel jsem sbory, Rybovu Českou mši vánoční a podobně. Také jsem Čermáka zastupoval v kostele, protože kromě svých koncertních aktivit byl také regenschorim v karlovarském kostele svaté Máří Magdaleny. To mě vedlo k improvizaci, ke které jsem měl blízko už dříve u klavíru. Pro varhaníka je schopnost improvizovat nutností a byla to zároveň i moje cesta k prvním skladatelským pokusům.

Vím, že v Karlových Varech ses věnoval i oblasti hudby populární. Jak ses pak dostal k hudbě vážné?
Ve své jazzové tvorbě jsem se poznal s Harrym Macourkem, který byl v rozhlase šéfredaktorem malých žánrů. Věnoval se mi asi tři roky a přiměl mě k tomu, že jsem začal aranžovat. Po čase mi ale tenhle žánr se skladbami zhruba na tři minuty přestával stačit. Macourek mě seznámil s Jiřím Jarochem, který byl dramaturgem vážné hudby. Tomu jsem přinesl svůj dechový kvintent, o který jsem se pokoušel. Jaroch si prohlédl, co píšu a řekl, že to zkusíme. Začínal jsem naprosto bezradně. V tom se mi líbil výrok kolegy skladatele Iva Bláhy: „Člověče, správná nota je vždycky ta první! Ta druhá, to už se neví.“ Takhle jsem na tom byl – první nota a co s ní dál? Dostal jsem Dvořákovu Novosvětskou a začal jsem zkoumat to rozplozování motivů. Něco jsem znal už z improvizace a z toho, co jsem přehrál, ale Jiří Jaroch mě vždycky včas a správně usměrnil. A takhle to trvalo deset let. Mezitím už jsem se začal účastnit skladatelských soutěží. V roce 1972 jsem napsal varhanní skladbu, které on dal název Fantasia Appassionata, a za ni jsem dostal druhou cenu v soutěži povinných skladeb pro soutěž Pražského jara.

Zajímavé je, že pak jsme se jednou spolu s Jarochem setkali s Karlem Reinerem, který byl jedním z porotců této soutěže. A Karel Reiner nám říkal, jak coby porotci studovali zaslané noty. Skladatelé se mezi sebou většinou znají a dovedou poznat rukopisy svých kolegů, ale soutěž probíhala anonymně a oni nemohli přijít na to, kdo to psal. Pak otevřeli obálku a řekli – Teml, kdo to je? Ale dostal jsem dobré hodnocení a pak už jsem úplně opustil populární muziku a věnoval se jen té vážné.

Varhaníkům se celkem často stává, že se setkají s díly, která nástroji ne zcela odpovídají – někdy se to přihodí právě u skladeb objednaných pro soutěže. Tvoje varhanní tvorba ale k varhanám prostě sedí. V čem to vězí?
Za tohle vděčím také mojí dlouholeté práci v rozhlase. Já jsem hodně času strávil v režii, ne jako režisér, ale jako pozorovatel. Zjistil jsem, že věci se dají napsat s náznakem těžkosti nebo určité komplikovanosti, ale můžou se dobře hrát.

Musím říct, že mě pořád překvapuje, když poslouchám tvoji hudbu, která je výborná a ty o ní mluvíš vlastně jen tak mimochodem.
No, tak… Snažím se, co to jde. Teď ještě dodělávám jednu varhanní skladbu. Už jsem myslel, že s psaním přestanu, ale pak se mi zase něco vloudilo do hlavy. Bude to toccata a rád bych ji věnoval Ireně Chřibkové, až ji dopíšu.

Když skládáš pro varhany, máš nějaký zvukový ideál nástroje?
Víceméně z praktických důvodů mám rád spíše romantické varhany. Když jsou varhany přísně stylově barokní, tak některé věci, třeba specifické dynamické odstíny, na ně provést nejde. To je mi pak líto. Jinak přiznávám, že mi bohužel chybí hlubší technická znalost varhan. K tomu jsem se nikdy nedostal. Když jsem pracoval v Praze v rozhlase jako dramaturg, tak jsem byl pořád v jednom kole. Dramaturgie celé sezóny sboru i orchestru, veškeré výroby, komorní hudby, do toho i jiné orchestry, všechno se muselo finančně propočítat. Takže já jsem ani na komponování nikdy pořádně neměl čas – snad jedině o prázdninách.

U varhan je pro tebe tedy podstatná spíš zvuková barevnost než vyhraněný nástrojový styl.
Ano. Ale v tom je samozřejmě taky umění varhaníka, když dokáže skladbu správně naregistrovat. Jsem vždy rád, když se s interpretem můžu sejít a říct mu svůj názor a představu o zvuku a barvách. Teď zrovna plánuji schůzku s Ondřejem Valentou, který hraje můj čtvrtý Biblický příběh. Mám představu o zvuku – mám třeba rád ty typické zvonivé barvy – ale sám předem neumím napsat, jaké rejstříky použít. To právě vyplyne až v té spolupráci s varhaníkem.

Když zmiňuješ své Biblické příběhy – jaká témata zachycují?
První zpracovává Zjevení svatého Jana, tedy Apokalypsu. Druhý Biblický příběh je Noe – ten jsem věnoval varhaníku Janu Horovi, který patří k věrným interpretům mých skladeb. Třetí příběh pojednává o Abrahámovi. Ten zmíněný čtvrtý, poslední, je o Mojžíši a Áronovi.

Bible je bezesporu bohatý inspirační zdroj. Jsou i další biblické náměty, které bys rád zpracoval?
No rád bych, ale zatím ještě nevím. Mám takovou knihu biblických postav a tam si vždycky vyberu, nacházím tam inspiraci. Kromě zmíněných varhanních skladeb jsem náměty z Bible použil i v mém Houslovém koncertu č. 2. Ten má název Biblický, je určený pro housle a orchestr a zkomponoval jsem jej pro houslistu Jakuba Sedláčka. Má tři věty – první je Kain a Ábel, druhá Job a závěrečná věta pak David a Goliáš.

Ostatně, já vždycky potřebuji pro práci nějaký program. Každá má skladba musí mít nějaký názor a sdělení. Takže prostě nepíšu něco v a moll nebo B dur… Brahms by ze mě radost neměl. I Stravinský tvrdil, že žádný program v hudbě být nemůže. Ale sám to nakonec porušuje a v jeho díle je program často cítit.

Když přišla řeč na jiné autory – k jaké hudbě se rád vracíš? Jaká díla tě inspirovala nebo tě dlouhodobě přitahují?
Už jsem zmiňoval slavnou Bachovu Toccatu a fugu d moll BWV 565, ale třeba také jeho Pièce d’Orgue BWV 572. Pak je to Koncert pro varhany od Francise Poulenca – je to velmi šarmantní dílo a nesmírně krásně napsané. Z těch soudobých osob, od kterých jsem něco slyšel nebo třeba dostal nějaké CD, tak je to Thierry Escaich, který i v Praze vystupoval. Ten zase otevírá úplně jiný pohled na varhanní hudbu.

A kdybychom se na závěr dotkli i inspirací z jiných oblastí umění?
Z literatury je to Čapek a samozřejmě Kafka. Ale také například Ladislav Fuks. Ten není příliš v oblibě, zmiňuje se jeho spolupráce s minulým režimem, ale jeho literatura je prostě fantastická! Způsob jeho psaní má totiž i něco společného s hudbou. Často se k některým tématům vrací a stejně funguje i muzika, když komponuješ. Čapek je zase úžasný jazykově i řemeslně a zřejmě také díky zkušenosti novináře je to autor, který se dovede vcítit do člověka. Mám taky své oblíbené autory výtvarného umění – zmínil bych Jana Zrzavého nebo skvělého belgického malíře Jamese Ensora, jehož obrazy jsou často docela bizarní. Nejde o věci, které by byly na první pohled líbivé, ale asi i tím na mě tolik působí. A ještě jedním důležitým zdrojem z výtvarného umění pro mě jsou ikony.

A k tomuhle všemu se čas od času vracím – jsou to takové moje trvalky, u kterých nacházím inspiraci.

Milý Jiří, děkuji ti za rozhovor a k tvým devadesátinám ti přeji hodně zdraví a vše dobré. A nejen tobě, ale i tvým posluchačům a interpretům přeji, aby ti tvůrčí elán vydržel co nejdéle!