Jak je známo, jde o dvojí zpracování Hakona a Vodníka. Do první poloviny večera se tak dostala „švédská“ symfonická báseň Bedřicha Smetany Hakon Jarl (vznikla v letech 1860–1861) a Hakon Zdeňka Fibicha (z roku 1888) a do druhé pak Vodník Fibichův z roku 1882 a Dvořákův, který vznikl o čtrnáct let později. Realizace večera v Sále Pražské konzervatoře se 5. prosince 2021 ujala Plzeňská filharmonie za řízení Jiřího Petrdlíka. Recitačních party provedli Apolena Veldová (ve Vodníkovi) a Petr Stach (Hakon) za režijního vedení Věry Šustíkové, která také večer zahájila zasvěceným výkladem.
Sestava skladeb přivábila do sálu velký počet posluchačů, kteří byli oprávněně zvědavi, jak popsané porovnání vyzní. Na vrub následně řečeného nutno připojit, že srovnávat programní symfonickou hudbu s melodramem dost dobře nejde. Jednalo se o nápad ukázat rozdílnost hudebního zpracování dvou programních žánrů, které – každé jiným způsobem – pracují s literární předlohou.
Programní hudba řeší veskrze autonomní otázky kompozice – a teprve za splnění těchto autonomních podmínek pak vyzařuje její mimohudební obsah. Žánr romantického melodramu má takovou ambici, aby hudba dokonale podpořila obsah recitovaného textu, a ještě navíc, aby samotná hudba byla invenčně nosná. Náročnost úkolu pro autora melodramu je nasnadě. Z hlediska kompoziční kvality, ze všech provedených skladeb nejvýše kladu Fibichova Vodníka, podivuhodný monolit, který by snesl název „symfonie s recitátorem“, kde hudba je nejenom komentující partnerkou recitované klasiky, ale je i samonosná, kdy její tkáň zaujme posluchače v každém okamžiku i bez podpory Erbenových veršů.
Fibichovo dílo zapadá do rámce toho nejlepšího, co hudba v období romantismu světu dala. Petrdlíkova tempová koncepce melodramu byla civilní, akcentovala tak souvislosti tematické i kinetické. Jeho pojetí vytvořilo vhodný prostor pro recitaci Apoleny Veldové, která objevila nové obsahové odstíny balady. Vodník Dvořákův je mistrovským dílem ve svém variačním pojetí. To jde vstříc obsahu Erbenovy básně, komentuje jej však již s odstupem. Mihnou se zde i intonace českých kantorů doby klasicismu, stejně tak i fibichovské reminiscence, jako by naznačovaly respekt Dvořáka ke svému mladšímu generačnímu vrstevníkovi. Ve své efektní instrumentaci a pikantně chromatizované harmonii strhne Dvořákův Vodník každého posluchače, a to se stalo i tentokrát, kdy skladba v energickém Petrdlíkově pojetí završila koncertní večer.
Můžeme-li, alespoň relativně, porovnávat formu zpracování Erbenova Vodníka od dvou skladatelů, dost dobře to nelze provést u Hakona. Díla se sice inspirují postavou severského hrdiny Hakona, který neváhá položit svůj život za osvobození vlasti, ale jejich literární základ je pokaždé jiný. Smetana sáhl po hře dánského dramatika Öhlenschlägera, která se věnuje osudům reálné historické postavy norského knížete Haakona Sigurdssona z 10. století a jeho boji proti nastupujícímu křesťanství. Hakon Jaroslava Vrchlického z Fibichova melodramu je však čistě literární postavou, která řeší vztah člověka k pohanském bohu. Dílo v době svého vzniku plnilo i roli v procesu českého národního uvědomění. Je považováno za jeden z vrcholů autorovy melodramatické tvorby. Bezesporu je interpretačně nejnáročnější, protože skladatel neváhá pro podporu mluveného slova opustit na mnoha místech ucelenou hudební tkáň a láme ji podle myšlenkového toku řečených slov a vět. Hudební složka pak musí velmi flexibilně a rychle reagovat na recitátora a současně neztratit svoji kontinuálnost (autorem nesmírně inteligentně prokomponovanou). Proto se zdá, že v tomto díle je umělecky efektivnější partner pro recitátora klavír než orchestr. Nelze však upřít snahu dirigenta Jiřího Petrdlíka po dodržení všech obsahových vazeb hudby a textu. Silně mu v tom pomáhal vynikající recitátor Petr Stach (zejména jeho závěrečná recitační gradace dala dílu pronikavé vyznění). Zařazení Smetanova Hakona Jarla považuji za záslužný dramaturgický počin informativního rázu. Z hlediska invenčního i strukturálního stojí oprávněně ve stínu dalších Smetanových symfonických básní. Plzeňská filharmonie se však jeho provedení ujala s náležitou zodpovědností, a tak posluchači si mohli vychutnat hybné části, které se později rozvinuly v nových invenčních variantách třeba v Mé vlasti.
Letošní MelodramFest je tedy minulostí. Nabídl například setkání s německou soudobou tvorbou, připravil skladatelskou soutěž a další zajímavé akce. Ukázal, že melodram stále v české kultuře žije a že nabízí nové výrazové perspektivy.
