Proč Beethoven zrychluje srdeční tep kardiologů?

Ovlivnila Beethovenova srdeční arytmie jeho velká díla? Vyšetřuje Ivan Hewett
(The Telegraph – 10. 1. 2015 – Ivan Hewett) 

„Beethovenova hudba vycházela možná skutečně přímo ze srdce,“ tvrdí článek týdeníku Independent on Sunday. Pro někoho, kdo zná Beethovenovu hudbu, to samozřejmě není žádná novinka. Je to hudba vždy niterně procítěná. Není zde ani náznak ironie, ani strohý odstup. Jeho hudba je vždy naprosto upřímná, a proto ji také posluchači tak milují. O své velkolepé Misse Solemnis řekl Beethoven: „Od srdce – nechť jde opět – k srdci“ a tuto větu by bylo možné použít na kterékoli z jeho děl.Autor článku chtěl ovšem říct, že Beethovenova hudba vycházela doslova z jeho srdce. Skupina kardiologů zveřejnila teorii, podle níž nepravidelnosti, náhlé pauzy a nástupy v některých Beethovenových dílech by mohly mít příčinu v jeho srdeční arytmii. Tato vada způsobuje nepravidelné bušení srdce. Buď zrychlené, nebo zpomalené. Ve skutečnosti nevíme, jestli Beethoven trpěl touto poruchou, ale zmínění vědci se domnívají, že jeho hudba poskytuje dostatečné důkazy. „Beethoven zřejmě ve svých skladbách reflektoval vlastní fyzické pocity,“ říká Zachary Goldberger, jeden z autorů článku Srdcem procítěná hudba Ludwiga van Beethovena, který vyšel v magazínu Perspectives in Biology and Medicine. „Jinými slovy, proměnil svou arytmii v hudbu.“

Je samozřejmě otázka, nakolik je toto téma závažné, ale nezavrhujme uvedenou myšlenku tak docela. Představa, že hudební rytmus je propojený s naším srdečním tepem, není tak úplně nesprávná. Ve chvílích vzrušení se zrychluje náš srdeční tep a jen málo věcí nás vzrušuje tak jako hudba. Sama skutečnost, že mluvíme o rytmickém pulsu v hudbě, potvrzuje, že existuje hluboká spojitost mezi hudebním rytmem a srdečním tepem.

Nebezpečí spočívá v tom, když se touto hlubokou, leč primitivní spojitostí vysvětlují v hudbě skutečnosti komplikované a promyšlené. Srdce je totiž pouze jedním ze zdrojů tělesného rytmu, který se běžně projevuje v hudbě. Vedle něj je tu také rytmus dechu, chůze a běhu. Hudba tyto rytmy mísí. Ovšem nemísí jen rytmy mezi sebou, ale i citové stavy, které s nimi souvisí. V tomto procesu dochází k čemusi magickému. Banální kauzalita zůstává v pozadí a na povrch vystupuje nejednoznačnost a jemné odstíny. Opakovaný krátký a dlouhý rytmus může evokovat bušení srdce, ale přidáním určitého harmonického zvratu může hudba vyvolávat zcela jiný dojem. Tak jako je tomu v poslední větě Beethovenovy Pastorální symfonie, v níž hudba plyne kolébavě a spokojeně.

Skladba, která skutečně zrychluje srdeční tep těchto kardiologů, je Cavatina z Beethovenova Smyčcového kvartetu, op. 130. Jde o opravdu citově hluboké dílo. Přivedlo k slzám dokonce samotného Beethovena. V jistém okamžiku působí velmi bolestně. Beethoven sám označil hudbu slovem „beklemmt“, tedy skličující.

Zmínění vědci tvrdí, že hudba zní jako arytmie, zatímco jiní ji popisují jako hudbu, jejíž rytmus lapá po dechu. Skutečností je, že výstižný není ani jeden z obou popisů. Skladba zní spíše jako hudební evokace člověka sklíčeného silným citovým hnutím, tak silným, že by se jím mohl zadusit. To, co ji činí tak působivou, je způsob, jakým přechází nečekaně z Es dur do vzdálené tóniny Ces dur. Ale opravdu si máme myslet, že existuje spojitost mezi srdeční arytmií a posunem do tóniny o velkou tercii níž?

Jakmile se někdo vydá po této cestě a začne hledat fyzický důvod pro všechno možné, nikdy neskončí. Mohlo být ono tajemné Des krátce po začátku Beethovenovy symfonie Eroica zapříčiněno bolestí překyseleného žaludku? A výbuch radosti na konci páté Symfonie způsobil dozajista zvýšený obsah oxytocinu v Beethovenově krvi. Zpětný výklad hudby založený na domnělých tělesných příčinách je ve své podstatě scestný. Chápe se něčeho zdravého a životného a proměňuje to v patologický symptom. Jde o velice zvláštní způsob chápání největší hudby, jaká byla kdy napsána.

Přeložil Ondřej Lábr
Ilustrace Wesley Merritt