Procházení hudbou. V Brně skončila letošní Expozice nové hudby

Šimon Kořený, 15.06.2015 16:00

Procházení hudbou v rámci letošní Expozice nové hudby skončilo, nyní se otevírá myšlenkový prostor, ve kterém si všechny prošlapané cestičky a cesty můžeme projít ještě jednou. Vybízí k tomu i přede mnou ležící krabička sirek The Match Music Milana Adamčiaka, jeden z hmatatelných souvenirů festivalu. „The way of use – every Sunday strike one match look at the flame and think of music.“ Padesát tři zápalek znamená stejný počet nedělních zamyšlení, které vzplanou a shoří s daným okamžikem. Tímto pondělním psaním se tedy budu snažit nakreslit obrysy minulých dní z popela mnoha takových vzplanutí.

Kdybych měl popsat letošní ročník Expozice pomocí jednotlivých slov, jako první bych použil „kráčející“ (tedy nespěchající, ale také nestojící), „lehký“ (ne ve smyslu nenáročný, ale spíše vzdušný) a „jiný“ (toto slovo bylo první, které mě napadlo a mělo by být mezi řádky vykresleno v následujících odstavcích). Expozice se zkrátka stala, jako se stává spousta věcí, u kterých je dobře, že se stanou či naopak. Prostor města Brna byl velmi nenásilně intervenován několikadenní náladou, kterou osobně považuji za jakýsi svátek. Ovšem ne svátek, který ovládne celé město a násilně si uzurpuje veškerou pozornost a přesvědčuje o své důležitosti zbytečnou hlasitostí. Hlasitost Expozice spočívá v apelu na zamýšlení se nad slyšeným a především na samotný akt poslouchání. Tyto zamyšlené procházky se na několik dní rozběhly po celém městě. Pro mne znamenaly jednak možnost vidět a slyšet místa, která denně navštěvuji či míjím v nových rámcích, ať už prostřednictvím konaného koncertu či instalace či skrze Hudebních objektů Brno. Recyklovaná koláž instrukcí, návodů partitur a „poslouchací“ židle rozmístěné po městě vytvářely nepřetržitý existenciální rytmus festivalu, který výše zmíněný apel udržovaly při stálém vědomí.Tato aktivita by stejně dobře mohla (a také měla) fungovat vlastně nepřetržitě. Na rozdíl od pevných částí programu vázaných na konkrétní čas a místo tato forma myšlenkové intervence má své místo vlastně pořád. Slovo intervence ovšem až příliš vyzařuje jakýsi ofenzivní charakter, což by snad krkolomně, ale přesněji vyjadřoval takový oxymorón „pokorná intervence.“ Právě takto jsem celý festival vnímal a snažil se mu tak i porozumět. Nutno říci, že ne vždy zrovna jednoduchými cestami.

Jelikož letošní (Expozice a stejně podobně i minulá červnová Expozice) nemá standardní charakter festivalu a jakýsi pevný tvar, je těžké na něj uvalovat klasická hodnotící kritéria. Hned po úvodním koncertu v Besedním domě vždy program vycházel na procházky Brnem, pokaždé na jiné místo, aby se s nocí navrátil do prostoru Fóra pro architekturu a média PRAHA k nočním programům v rámci Procházení hudbou 2.0. V západním příkopu na Špilberku se uskutečnila první poprava gilotinou. Audio Guillotine amerického zvukového umělce Benoita Maubreyho představovala počin, který je pro Expozici velmi charakteristický.Spočívá v čistotě a lehkosti konceptu, zde reprezentovaným gilotinou stínající vyhozené či odevzdané reproduktory. Z nich se ozývala, ať už autorem či veřejností, nahraná smyčka, jejíž zvuk se měnil podle zničenosti aparátu. Někdy se zvuk ozval pouze jednou, někdy byl drasticky mučen několikanásobným opakováním ortelu či vlivem technologických nedokonalostí mučícího nástroje. Samotného mě udivovala míra drastičnosti, která celou performance provázela, a která v sobě zvláštně spojovala ukojení touhy po násilí a možnost pozorování pomíjivosti zvukového záznamu a potažmo pomíjivosti čehokoliv. Je otázkou, s jakou pomíjivostí počítali autoři brněnského výstaviště ve slavných dobách jeho vzniku. Je obrovská škoda, že z prezentace Brna, jakožto pevného bodu na mapě moderní architektury, zbylo město betonových duchů, obehnané plotem zamčeným na klíč. Když toho dne pavilon Y rozezněla performance Zvukové panorama, na chvíli jakoby se rozsvítilo jediné okno v jinak obrovském a zhasnutém panelovém domě. Performance zvukově pracovala s prostorem prosklené kupole a přímo vybízela k procházení či naopak k snění se zavřenýma očima.Velká očekávání ovšem nebyla tak docela naplněna, koncepce programu s koncertním charakterem, kdy se tleská po každé skladbě, rozjímavému rozpoložení neseděl a vnášel do tohoto procesu velkou míru nechtěného ega. Takto rozpolceně jsem vnímal i přístup jednotlivých hráčů k vlastním skladbám či skladbám jiných autorů. Z výše zmíněného oxymorónu se zde ta pokorná část poněkud vytratila.

Přesně naopak tomu bylo následující den, kdy program po kráčení rozpáleným městem zchladil svou hlavu v lavicích Betlémského kostela na Pellicově ulici. Dva po sobě jdoucí komorní koncerty, koncert skladatelů „nové české generace“ a následující koncert s díly Petera Grahama, Pavla Zemka Nováka, Alberta Breiera a Jakoba Ullmanna dokonale splynuly s kostelem. Čas se na malou chvíli rozprostřel po nekonečné ploše, která se nikam nedrala, ale zcela nenásilně pohlcovala. Skladby charakterově i obsazením nepřetržitě naplňovaly tuto velmi pokornou náladu, aniž by si uzurpovaly zbytečnou pozornost. Toto zastavení umožnilo nabrat nových sil a svoje místo v celém Procházení určilo právě vlastním apelem na fakt, jak důležité je v každém putování, procházení na chvíli se zastavit.Program sobotního dne asi nejlépe koreloval s mottem festivalu, s „procházením hudbou,“ a zároveň se na jeho ploše rozprostíraly oba důležité intervenční přístupy – intervence do samozřejmě známých prostor a intervence-vpuštění života do míst, které jakoby neexistovaly. Zde tedy Špilberk a okolní místa jeho kopce na straně jedné a opuštěný pisárecký sportovní areál na straně druhé. Právě na straně stadionu jsem se letos organizačně zapojil takovou měrou, která mi nedovoluje kritický pohled na věc, a zmíním se zde tedy jen několika osobními poznámkami. Takovou věc dělám zcela poprvé a omlouvám se tedy, pokud příliš přešlápnu. Je pro mě totiž důležité, jak se i tento festival staví k podobě města, ve kterém probíhá. Představit si tento (letošní) festival kdekoliv jinde na světě je stejně samozřejmé, jako je to i hloupé a nemožné. Pro mne se tento festival k městu nejen pevně váže, ale přímo jím prorůstá, snaží se mu lépe porozumět a objevovat jej. Někdy přesně tak, jak by si to tento prostor vyžadoval, někdy přesně naopak. Z různých důvodů se tyto pokusy také nedaří. Jedním z nich jsou přírodní podmínky, konkrétně bouřky, které přirozeně vyústily z předcházejících rozpálených dní, a které právě večerní intervenci Boba Ostertage poněkud zhatilo. Celý program byl tedy velmi změněn, rovněž charakter hlavního programu tohoto amerického skladatele, který byl provizorně přesunut pod střechu Zahrádky na Střeláku, se charakterově drobně proměnil.Zde jen doufám, že se městu znovu patřící areál podaří oživit zcela a pokorně, že se nestalo jen ono škrtnutí sirkou.

Jak byl sobotní den hřmotný, tak tichá a doznívající byla festivalová neděle, závěrečný den Expozice. Úsečka od Jurkovičovy vily vedoucí opět až k večerní PRAZE se nesla v tempu, které jakoby evokovalo navracení „festivalového“ města zpátky do jeho každodenního světa. Dozvuky taneční hudby prorostly přes odpolední improvizaci Pavla Zlámala, jenž se stal zvukovým průvodcem po pokojích Jurkovičovy vily, do závěrečné polohy Procházení hudby 2.0.Zde se jakoby uzavřel kruh, prostor Fóra pro architekturu a média fungoval jakoby už za normálního a ne tedy festivalového života. Zápalka tak pomalu a poklidně dohořívala, vystoupení Laury Luny a Michala Kindernaye skládalo dohromady živý i neživý, vizuální i zvukový materiál na krátké časové ploše, a které zřejmě v každém vyvolávalo jiné oslí můstky zpět do života.Stejně nenuceně program zakončila improvizace Hannese Hoelzla, která vzhledem k víkendovému programu otevřela debatu o stírání rozdílů mezi hudbou, kterou chápeme jako soudobou vážnou a hudbou, jež je prostě „jen“ reflexí současnosti. Expozice nové hudby 2015 se tak poněkud nenápadně vytratila. Na jednu stranu je to velmi sympatické, „prásknutí dveřmi“ je nepochybně zbytečně násilné klišé, ovšem mé sklony pro drama jakési uzavření kruhu podvědomě vyžadují. Možná ovšem právě to neprásknutí, ba ani neuzavření festivalu bylo mířeno právě na margo myšlenky, která tento festival staví na roveň každodenním zážitkům a každodenní zážitky klade na roveň takového festivalu. Každý prostor je tedy dějištěm momentálního zvukového okamžiku. Vůbec přece nezáleží na tom, kde přesně si o nedělích škrtnete zápalkou.