Procházení hudbou. V Brně skončila letošní Expozice nové hudby

  1. 1
  2. 2

Procházení hudbou v rámci letošní Expozice nové hudby skončilo, nyní se otevírá myšlenkový prostor, ve kterém si všechny prošlapané cestičky a cesty můžeme projít ještě jednou. Vybízí k tomu i přede mnou ležící krabička sirek The Match Music Milana Adamčiaka, jeden z hmatatelných souvenirů festivalu. „The way of use – every Sunday strike one match look at the flame and think of music.“ Padesát tři zápalek znamená stejný počet nedělních zamyšlení, které vzplanou a shoří s daným okamžikem. Tímto pondělním psaním se tedy budu snažit nakreslit obrysy minulých dní z popela mnoha takových vzplanutí.

Kdybych měl popsat letošní ročník Expozice pomocí jednotlivých slov, jako první bych použil „kráčející“ (tedy nespěchající, ale také nestojící), „lehký“ (ne ve smyslu nenáročný, ale spíše vzdušný) a „jiný“ (toto slovo bylo první, které mě napadlo a mělo by být mezi řádky vykresleno v následujících odstavcích). Expozice se zkrátka stala, jako se stává spousta věcí, u kterých je dobře, že se stanou či naopak. Prostor města Brna byl velmi nenásilně intervenován několikadenní náladou, kterou osobně považuji za jakýsi svátek. Ovšem ne svátek, který ovládne celé město a násilně si uzurpuje veškerou pozornost a přesvědčuje o své důležitosti zbytečnou hlasitostí. Hlasitost Expozice spočívá v apelu na zamýšlení se nad slyšeným a především na samotný akt poslouchání. Tyto zamyšlené procházky se na několik dní rozběhly po celém městě. Pro mne znamenaly jednak možnost vidět a slyšet místa, která denně navštěvuji či míjím v nových rámcích, ať už prostřednictvím konaného koncertu či instalace či skrze Hudebních objektů Brno. Recyklovaná koláž instrukcí, návodů partitur a „poslouchací“ židle rozmístěné po městě vytvářely nepřetržitý existenciální rytmus festivalu, který výše zmíněný apel udržovaly při stálém vědomí.Tato aktivita by stejně dobře mohla (a také měla) fungovat vlastně nepřetržitě. Na rozdíl od pevných částí programu vázaných na konkrétní čas a místo tato forma myšlenkové intervence má své místo vlastně pořád. Slovo intervence ovšem až příliš vyzařuje jakýsi ofenzivní charakter, což by snad krkolomně, ale přesněji vyjadřoval takový oxymorón „pokorná intervence.“ Právě takto jsem celý festival vnímal a snažil se mu tak i porozumět. Nutno říci, že ne vždy zrovna jednoduchými cestami.

Jelikož letošní (Expozice a stejně podobně i minulá červnová Expozice) nemá standardní charakter festivalu a jakýsi pevný tvar, je těžké na něj uvalovat klasická hodnotící kritéria. Hned po úvodním koncertu v Besedním domě vždy program vycházel na procházky Brnem, pokaždé na jiné místo, aby se s nocí navrátil do prostoru Fóra pro architekturu a média PRAHA k nočním programům v rámci Procházení hudbou 2.0. V západním příkopu na Špilberku se uskutečnila první poprava gilotinou. Audio Guillotine amerického zvukového umělce Benoita Maubreyho představovala počin, který je pro Expozici velmi charakteristický.Spočívá v čistotě a lehkosti konceptu, zde reprezentovaným gilotinou stínající vyhozené či odevzdané reproduktory. Z nich se ozývala, ať už autorem či veřejností, nahraná smyčka, jejíž zvuk se měnil podle zničenosti aparátu. Někdy se zvuk ozval pouze jednou, někdy byl drasticky mučen několikanásobným opakováním ortelu či vlivem technologických nedokonalostí mučícího nástroje. Samotného mě udivovala míra drastičnosti, která celou performance provázela, a která v sobě zvláštně spojovala ukojení touhy po násilí a možnost pozorování pomíjivosti zvukového záznamu a potažmo pomíjivosti čehokoliv. Je otázkou, s jakou pomíjivostí počítali autoři brněnského výstaviště ve slavných dobách jeho vzniku. Je obrovská škoda, že z prezentace Brna, jakožto pevného bodu na mapě moderní architektury, zbylo město betonových duchů, obehnané plotem zamčeným na klíč. Když toho dne pavilon Y rozezněla performance Zvukové panorama, na chvíli jakoby se rozsvítilo jediné okno v jinak obrovském a zhasnutém panelovém domě. Performance zvukově pracovala s prostorem prosklené kupole a přímo vybízela k procházení či naopak k snění se zavřenýma očima.Velká očekávání ovšem nebyla tak docela naplněna, koncepce programu s koncertním charakterem, kdy se tleská po každé skladbě, rozjímavému rozpoložení neseděl a vnášel do tohoto procesu velkou míru nechtěného ega. Takto rozpolceně jsem vnímal i přístup jednotlivých hráčů k vlastním skladbám či skladbám jiných autorů. Z výše zmíněného oxymorónu se zde ta pokorná část poněkud vytratila.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář