Prodaná nevěsta na Wernigerodském zámeckém festivalu

  1. 1
  2. 2

V severním podhůří hustě zalesněného pohoří Harz se nachází malebné historické město Wernigerode, nad kterým se na zalesněném kopci tyčí hrad jako z pohádky. Pravda, není to již původní stavba, ale zámek postavený v duchu severního německého historismu hrabětem Otto ze Stolbergu a Wernigerode (jeden z nejvyšších politických činitelů v tehdejším pruském státě) v letech 1862–1880, nicméně působí velmi malebně. Na vnitřním nádvoří hradu se každým rokem konají operní a operetní představení a některé koncerty festivalu Wernigeröder Schlossfestspiele. Již před čtrnácti lety jsem zde navštívil Mozartův Únos ze serailu, kde hrací plocha jeviště byla tehdy situována ke kratší severní stěně relativně nikterak velkého vnitřního nádvoří, napravo pak byl umístěn orchestr. Přirozená akustika byla i bez použití audio technického vybavení velmi dobrá, což je na uzavřených zámeckých nádvořích vlastně pravidlem.

Od té doby uplynulo drahně času a letos se festival mohl již pochlubit svým devatenáctým ročníkem. Jedná se v podstatě o regionální záležitost, zajištěnou zemí Sasko-Anhaltsko, městem a samozřejmě sponzory. Vzhledem k tomu, že město Wernigerode je turisticky hojně navštěvováno, předpokládá se i dobrá účast na jednotlivých akcích. Letošní Prodanou nevěstu jsem navštívil na sedmém, posledním představení a bylo kompletně plno. Je třeba ale říci, že kapacita hlediště není nijak velká, asi dvě stě padesát míst. Umělecká a dramaturgická náplň festivalu je v gesci orchestru Philharmonisches Kammerorchester Wernigerode (Filharmonický komorní orchestr), který stál se svým hudebním ředitelem dirigentem Christianem Fitznerem (studoval u dirigentů Rožděstvenského, Celibidacheho nebo Albrechta) v čele před devatenácti lety u jeho zrodu. Kulturní produkce v pleneru jsou dosti závislé na počasí. Jen málokde mají například v důsledku deště možnost hrát v náhradním krytém prostoru. Ve Wernigerode ale střechu nad hlavou mají. Je to takzvaná Fürstlichen Marstall – knížecí jízdárna, která byla otevřena 1864, tedy dlouho před dokončením stavby nového zámku. Nachází se těsně na úpatí hradního vrchu.Prostorná cihlová budova v historizujícím novogotickém stylu byla před dvěma lety kompletně modernizována, přestavěna a vybavena prostorným, velmi dobře vybaveným víceúčelovým sálem s dobrou akustikou, sloužícím i koncertům a také divadelním představením přeneseným sem v důsledku nepříznivého počasí. Sál je také vybavený moderním světelným parkem, schopným provozovat i komplikované scénické osvětlení. Toho bylo v operním představení dokonale využito.Tak jako většina na hrad přicházejících diváků s vybavením proti zimě jsem i já doufal, že sice v ne moc teplém, ale deště prostém počasí se bude hrát venku nahoře na hradě. Leč tomu tak nebylo. Opatrní pořadatelé se zřejmě zalekli meteorologické předpovědi, a tak silniční elektrický vyhlídkový vláček postupně svážel návštěvníky dolů k jízdárně. Někteří sem přišli pěšky, jiní přijeli auty, protože se hned vedle budovy dá bezproblémově parkovat. Samozřejmě jsem se cítil zklamán, protože po čtyřsetkilometrové jízdě z Prahy jsem se velice těšil na neopakovatelnou večerní hudební atmosféru na historickém hradním nádvoří. Jak se nachylovalo k začátku představení, diváci opouštěli občerstvovací stánky před jízdárnou, aby zaujmuli svá místa v příjemně temperovaném sále. Na vyvýšeném hracím pódiu se nacházely jen dva stoly se židlemi a případně v hospodské scéně přepravky s pivními lahvemi.  K jednomu stolu zasedli dva chlapíci (později se ukázalo, že to byl Mícha s Krušinou) a u druhého se uvelebila starší venkovská žena, která ty dva pozorovala. Potom začali zadním vchodem nastupovat hudebníci a usazovat se v orchestřišti, umístěném vpravo od pódia. Přišel dirigent Christian Fitzner a začal se od svého pultu domlouvat se dvěma chlapíky, co tam vlastně pohledávají. Oba aktéři i se ženou tedy odcházejí. Po svižně podané předehře v podání dobře disponovaného orchestru se z pozadí sálu s velkým pokřikem přihnal sbor a začal zpívat svoje Proč bychom se netěšili…., pardon Warum solten wir nicht froh sein…. .Samozřejmě, že se zpívalo německy, protože jen na těch největších světových scénách se zpívá v originále. V Německu díky výtečnému překladu Kurta Honolky, většinou i ta velká divadla používají německou verzi. Švýcarská režisérka Karin Seinsche i výtvarník jednoduché scény a kostýmů Hans-Jürgen Kutzner volili určitou střední inscenační cestu, prostou nějakých extravagantních výstřelků. Děj je situován víceméně do současné doby, třeba Jeník má modré džíny a tričko s obrazem Elvise Presleyho. Ostatní jsou oblečeni střízlivěji.Paní režisérka má ráda pohyb, a tak všichni, sólisty počínaje a statisty konče, byli velice promyšleně až choreograficky rozpohybovaní. Také velmi dobře a přirozeně hráli. Přitom všichni interpreti sólových rolí byli mladí umělci, někteří ještě studenti nebo těsně po absolutoriu hudebních škol (většinou v Hannoveru a také Münsteru). Je velmi zajímavé pročítat v programu jejich podrobné životopisy a současnou divadelní kariéru.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat