Profesorský výkon, který možná oslnil, ale nenadchl

Česká Sinfonietta s Radkem Baborákem v Ostravě

V úterý 13. září se v Evangelickém kostele v centru Ostravy uskutečnil další z úctyhodné řady koncertů Svatováclavského hudebního festivalu, na kterém své interpretační umění předvedl orchestr Česká Sinfonietta pod vedením hornisty a také dirigenta Radka Baboráka.

Genius loci a skvělé akustické parametry kostela slibovaly dobré podmínky k vytvoření nezapomenutelných hudebních zážitků. Orchestr, zjevně v dobrém rozmaru, zprostředkovaně přivítal publikum zářivým úsměvem první houslistky, která alespoň tímto způsobem komunikovala se známými, usazenými na dřevěných kostelních lavicích, muzikanti si vyměňovali žertovné poznámky a vše se zdálo připraveno k mimořádným událostem.

Po krátkém přivítání pořadatelem se publikem zadržovaná radostná energie plná očekávání uvolnila hlučným potleskem při příchodu sólistů ve složení Pirmin Grehl (flétna), Viola Wilmsen (hoboj), Sophie Dartigalongue (fagot). Jim po boku pak kráčel se samozřejmostí člověka, který se na koncertním pódiu pohybuje častěji než na ulici k němu vedoucí, hornista Radek Baborák. Ten se také ihned po příchodu obrátil k orchestru (nesmíme v této chvíli zapomenout poznamenat, že se jednalo o klasicistní ansámbl, čítající méně hráčů než velké symfonické orchestry) a svým pokynem nechal propuknout koncertantní Symfonii Es dur pro flétnu, hoboj, lesní roh, fagot a orchestr KV 297b od Wolfganga Amadea Mozarta.

Už v prvních momentech orchestrálního úvodu bylo zjevné, že hráči své řemeslo opravdu ovládají. Dynamická vyrovnanost jednotlivých složek, bezchybná intonace, skvělá artikulační srozumitelnost a chtělo by se říci ležérní samozřejmost, kterou se členové souboru vyznačovali, byly opravdu ohromující. Po úvodním vstupu se pak připojili také sólisté a i na nich bylo okamžitě patrné, že se jedná o absolutní světovou špičku. Každý sólista vedl svou linku radostně se proplétajícího hudebního přediva s jistotou a interpretační bravurou, přitom však s dobrým povědomím celku.

Po skončení Allegra zazněla věta nadepsaná Adagio. Od tohoto momentu se však stále zjevněji začaly projevovat nedostatky celého projektu. Přes výše zmíněné klady a absolutní profesionalitu všech účinkujících se do mé mysli začaly stále neodbytněji vkrádat myšlenky nesouvisející s právě probíhajícím koncertem. Když jsem si po delší chvíli přemýšlení nad způsobem vaření lilku uvědomil, že jsem na koncertě prestižního tělesa se skvělými sólisty a pod vedením jednoho z nejznámějších českých interpretů, začalo ve mně klíčit podezření, že je něco špatně. Přepnul jsem ale opět na modus hudebního recenzenta.

Tempově poněkud utahaný průběh, až rigidní dodržování časoprůběhu bez náznaku vnitřního rozlišování takzvaných otázek a odpovědí, stále stejný způsob výstavby frází… To vše mi působilo, přes očividné zanícení sólistů, stále větší problémy sedět v klidu, bez vyrušování nejbližšího okolí.

Dušený lilek na másle s česnekem…
Smažený lilek se sýrem…

Ve třetí větě Andantino con variazioni už mi nepomohlo ani zanícení pro skladbu samotnou, ani zářivé momenty sólistů, kteří udivovali svou virtuozitou. Vše obepínající pocit nudy se neoblomně šířil prostorem chrámu a začal se usazovat i v jeho zatím nedostižených zákoutích. Po několika dalších variačních kombinacích lilku s rozličnými druhy zeleniny však skladba skončila bouřlivým potleskem publika a interpreti i posluchači se s uspokojením mohli v mysli posunout k dalšímu dílu velikána, tentokrát ke Druhé symfonii D dur, op. 36 Ludwiga van Beethovena.

V tomto místě se však zdráhám dále vypisovat, dle běžných regulí hudebních recenzentů, všechny atributy týkající se této všeobecně známé skladby. Považte sami:

V úvodní větě Adagio molto – Allegro con brio se projevilo… Oproti tomu ve větě druhé označené Larghetto… V následujícím Scherzu a Allegru – Triu a zvláště pak ve větě poslední s nadepsaným Allegro molto můžeme hovořit… Zahodím tedy všechny své svědomitě zaznamenané podrobné poznámky a připojím už jen krátký popis dalšího průběhu večera.

Radek Baborák, tentokrát již předstoupivší před orchestr s dirigentskou taktovkou v ruce, dal svým způsobem dirigování tušit, že je vynikajícím hudebníkem, kterému nechybí zanícení i hluboký vhled, avšak možná je až příliš ostříleným profesionálem. Přes jeho patrnou snahu o dynamickou plasticitu (která však pohříchu působila poměrně záhy spíše jako klišé) a obdivuhodnou srozumitelnost ve výslovnosti u mne stále více převládal dojem vnitřního charakterového vakua a strojenosti.

Krom toho bylo zcela patrné, že dirigování není Baborákovým řemeslem. Usuzuji tak například z převažujícího způsobu dirigování zvaného una battuta, tedy ukazování pouze jedné doby bez náznaku taktování, nebo dle způsobu ukazování agogického průběhu. Naštěstí ve prospěch interpretů i posluchačů hrál fakt, že hráči v orchestru byli velice zkušení a poradili si vlastně sami, dokonce i s občasným náznakem zpomalení nebo odsazením frází. Celkový dojmem už příliš nevylepšilo ani vizuální zdání, že někteří účastníci se opravdově snaží produkovat hudbu, ne jen souzvuky not. Ve výsledku se chce tak trochu říci, že přes vnější zdání tentokrát spíše skladatel pomáhal svým výkonem interpretům a ne naopak.

Po doznění posledních tónů však k mému překvapení propukl bouřlivý aplaus a došlo dokonce i na ony často proklamované ovace ve stoje (jichž jsem se ze skromnosti nezúčastnil) a občasné výkřiky Bravo!. To byl zjevně důvod, proč se hudebníci rozhodli uvést ještě Scherzo z třetí Beethovenovy Symfonie Es dur, op. 55, zvané Eroica. A opět: vše proběhlo hladce, vyrovnanost, srozumitelnost a intonační jistota (i když právě zde mi bylo trochu líto, že sólové vstupy lesních rohů nemůže obstarat hlavní protagonista večera, neboť byl zaneprázdněn na druhém konci orchestru) byly až udivující, vše mi však připadalo jako dokonale ušitý frak, který ale nikomu nepadne.

Závěrem se ovšem sluší říci, že Radek Baborák a Česká Sinfonietta předvedli profesionální výkon na vysoké interpretační úrovni, který se dočkal i odezvy v obecenstvu. Celý koncert určitě můžeme označit za krásný doplněk (vlastně součást) festivalu, který si za dobu svého trvání právem vydobyl přední místo mezi hudebními festivaly u nás i ve světě. A kromě toho se opět ukázalo, že vše má svůj smysl: většina posluchačů nejspíš odcházela spokojena a já jsem si alespoň ověřil, že mé teoretické znalosti vaření lilku jsou na docela slušné úrovni.

Hodnocení autora recenze: 70%

Svatováclavský hudební festival 2016
Radek Baborák a jeho přátelé
Dirigent: Radek Baborák
Pirmin Grehl (flétna)
Viola Wilmsen (hoboj)
Sophie Dartigalongue (fagot)
Radek Baborák (lesní roh)
13. září 2016 Evangelický Kristův kostel Ostrava

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncertantní symfonie Es dur pro flétnu, hoboj, lesní roh, fagot a orchestr K 297b
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 2 op. 36
Ludwig van Beetheven: Symfonie č. 3 op. 55

www.shf.cz