Je tolik vrstev rasismu…
Extraktivismus (z lat. Extrahere: vytahovat, vydobývat) je termín z environmentálních a postkoloniálních studií a používá se i v kritice neoliberální kultury, umění a práce. Znamená doslova vytěžování a používá se nejen v doslovném významu pro popis principu těžby surovin, ale i jako kritický pojem pro ekonomicko-politický systém, který funguje na principu vyčerpávání zdrojů bez ohledu na jejich obnovu a je opakem udržitelnosti, péče a solidarity.
V projektu SPAfrica: World’s First Empathy Drink (SPAfrika: První empatický drink na světě) se Julian Hetzel a Ntando Cele zabývají právě mechanismy empatie v kontextu globální ekonomiky. Projekt spočívá v dovozu vody ze čtvrti Langa v Kapském městě a její přeměně na balené slzy Evropanů. Tím odhaluje často neviditelný extraktivismus a snaží se ho ukázat divákům. Slogan „Vyměňujeme vodu za slzy a slzy za vodu“ zde ukazuje empatii jako tekutinu, která se stává emocionální měnou. Pod touto performativní ironií se skrývá znepokojivá otázka. Co když empatie, namísto aby transformovala struktury moci, upevňuje už existující privilegia? Toto gesto rezonuje s extraktivním pohledem, koloniálním způsobem vnímání, který transformuje život, emoce nebo krajinu na zdroje určené ke spotřebě.
Rasový kapitalismus a jeho projevy
Obchod s vodou a slzami mezi Afrikou a Evropou doslovně ztvárňuje historii rasového kapitalismu. Spolu s vodou, z Afriky směrem na sever, putuje i neviditelná struktura těžby, což jsou potrubí globálních uměleckých trhů, morální ekonomika pomoci a afektivní práce s bolestí lidí s jinou barvou pleti. Jsme svědky zuřivého vyčerpávání a vytěžování těl, emocí a prostředí v pozdním kapitalismu a v tomto smyslu se empatie stává novými doly a trauma novým zlatem, jež leze vytěžit. Tím, že SPAfrica mění empatii na spotřební nápoj, nutí nás konfrontovat se s neustále probíhajícím koloniálním chováním a zviditelňuje, jak je neoliberální slib, že se budeme snažit porozumět druhému, prázdný. Místo toho je koncipován tak, aby udržoval systémovou nerovnost, a péči o druhého mění ve vytěžování jejich traumatu. Tak soucit sám o sobě může sloužit opět jen privilegovaným, aby se cítili lépe.
SPAfrica začíná jako aftertalk, známý rituál po představení, při kterém umělci vysvětlují své dílo divákům. Na jevišti sedí novinářka a holandský umělec, Julian Hetzel. Brzy ale zjistíme, že je to vlastně Ntando Cele, která má na sobě latexovou masku s Hetzelovu bílou tváří a mluví upraveným mužským hlasem, z oblečení jí koukají jen ruce, nepatřičně malé, a upozorňují na jinou barvou kůže, než má maska. To, co se jeví v aftertalku, který vede známá česká herečka Halka Třešňáková, která je zde skvělá, jako výměna názorů, na základě kladení otázek a odpovědí, se pomalu mění v znepokojivou hru. Diváci jsou vtaženi do představení, kde bělošství promlouvá skrze tělo jiné barvy a empatie se stává břichomluvectvím. Tón zpočátku napodobuje intelektuální rozhovor, plný žargonu uměleckého světa a kritických úvah o autorství, záměru a odpovědnosti umělecké práce. Jak se však rozhovor odvíjí, jeho forma se začíná hroutit pod vlastní ironií. Vyvstávají otázky. Kdo dnes tvoří umění a pro koho? Co zůstává z koloniálních praktik v rámci zdánlivě progresivních struktur současného umění? Rozhovor postupně odhaluje mocenské dynamiky umělecké spolupráce, ale také extrakční logiku zakotvenou v samotné myšlence, že snad dáváme hlas druhým.
Prostřednictvím performerkou ztělesněné parodie SPAfrica inscenuje rozpory neoliberálního diskurzu o diverzitě. Poukazuje na to, jak kulturní instituce instrumentalizují trauma, rasu a identitu jako zdroje morálního a estetického kapitálu. Umělci barevné pleti jsou vyzýváni, aby autenticky předváděli své utrpení, aby bílé publikum mohlo pocítit empatickou úlevu. Dílo tento mechanismus obrací naruby. Umělec jiné rasy a barvy pleti se stává mluvčím bílého umělce a znovu předvádí cirkulaci viny, privilegií a emocí, které udržují morální ekonomiku uměleckého světa.
Na začátku se rozhovor stáčí k otázce, kdo a co se smí pohybovat v našem tzv. svobodném světě. Ukazuje se, že voda (zboží) může lehce překračovat hranice, ale lidé často ne. Přitom láhev SPA Afrika obsahuje přibližně 75 % vody podobně jako lidské tělo se skládá z přibližně 72 % vody. Tato rovnocennost je až mrazivá. Pokud jsou lidé převážně tvořeni vodou, proč mohou tekutiny volně cestovat, zatímco těla zastavujeme, prohledáváme a zadržujeme? Jaké hranice tedy regulují pohyb? Průzračná, neutrální, zdánlivě univerzální voda se tak stává nositelem privilegií a nerovnoměrné mobility v systému neoliberálního kapitalismu. Komodity plynule proudí globálními infrastrukturami, zatímco lidé jsou imobilizováni stejnými systémy, které profitují z jejich vysídlení a kontroly.
Falešná empatie západního člověka
Jak rozhovor postupuje, začíná se aftertalk propadat do absurdity. Julian Hetzel stále v podání Ntandy Cele mluví bezustání o sobě. Prohlašuje, že dokáže cítit jako každý: dokáže se cítit jako gay, jako člověk s postižením, jako migrant, jako vyloučený. Trvá na tom, že empatie mu umožňuje prožít jakoukoli zkušenost, překonat rozdíly. Smích publika sílí a naše pobavení naznačuje, že to, co vypadá jako sounáležitost a empatie, je opět privilegiem. Empatie sice ano, ale jen limitovaná, do určité míry, tam, kde je to bezpečné. Atmosféra houstne a ironie se stává nesnesitelnou.
Bílý západní čtyřicetiletý Evropan, který je pravděpodobně nejprivilegovanějším subjektem v globální hierarchii, prohlašuje, že dokáže cítit bolest každého. Představení odhaluje, jak tento nárok, fantazie o totální empatii, obnovuje právě ty hierarchie, které předstírá, že ruší. Empatie zde funguje jako forma extrakce. Schopnost převzít utrpení někoho jiného, aniž by člověk nesl jeho důsledky. Čím více myslí, že se vciťuje, tím více se znovu soustředí na sebe. Když už se smích stává nepříjemným, umělec se začíná bránit. Trvá na tom, že je také jen člověk, a jeho hlas se chvěje. Vyžene novinářku z pódia, obviňuje publikum a začne plakat. Slzy, které se nyní stávají opakujícím se motivem, již neznamenají soucit, ale sebelítost. Diváci jsou svědky obratu, který vzdáleně odráží kritiku falešných slz. Obrácení role oběti a pachatele, kdy se vina mění v křivdu. Bílý subjekt, unavený zodpovědností, se začíná cítit utlačován vzpomínkou na útlak a ukazuje, jak i jazyk, kterým mluvíme o traumatu a uzdravení, může být zneužíván těmi, kteří jsou u moci, k tomu, aby se znovu soustředili jen na své vlastní emoce.
Scéna se prohlubuje, když Cele sundá masku a promluví o nutnosti ji vůbec nosit. Jako černoška vystupující před převážně bílým evropským publikem vysvětluje, že její přítomnost je vždy již rasově podmíněna, filtrována předpoklady autenticity, bolesti a exotičnosti. Aby byla vyslyšena, aniž by byla redukována na svoji rasu, musí si nasadit bílou tvář. Maska bílého umělce se stává symbolem toho, kdo smí mluvit a za jakých podmínek. Odhaluje přetrvávající rasové hierarchie, které formují globální svět umění, kde je diverzita často oslavována pouze tehdy, pokud potvrzuje liberální sebevědomí bílých.
Pokud performerka v představení tančí, její pohyby spojují tradiční africká gesta s moderním divadelním výrazem. Tanec se tak stává reflexí toho, jak je tělesnost jiné rasy stále vnímána skrze koloniální prizma exotiky a autenticity. Každý její pohyb se tak stává politickým projevem.
V některých momentech dosahuje vystoupení emocionální intenzity, která stírá hranici mezi skutečností a představením. Cele později totiž také propuká v pláč, aby divákům připomněla, že je koneckonců herečkou, vycvičenou k tomu, aby se dostávala do emocionálních stavů a reprodukovala je. Ukazuje tím, jak může být empatie vykořisťující, a diváci, konfrontovaní s vlastní konzumací afektů, zůstávají na pochybách, zda slzy, které vidí a možná i sami roní, patří soucitu, nebo spoluvině.
Představení se později promění v surovou fyzickou akci. Umělkyně přechází od pláče k ironickému smíchu a vzteku. Vyceňuje zuby, vrčí a začne násilně tahat za kabel mikrofonu, který ji poutá k jevišti, kabel se najednou stává vodítkem. Skrze slova „Můj bože, můj pse“ (My God, my dog) se dostává až k otázce poslušnosti a kontroly. Její hlas střídá lidskou řeč se zvířecími zvuky. Strhává kabelem předměty, jež padají, a jeviště se stává chaotickým prostorem, nabitým nebezpečím i vzrušením. Zde musím podotknout, že Ntando Cele je naprosto vynikající performerka, která si je velmi dobře vědoma všeho, co na jevišti dělá a čeho chce u publika dosáhnout. K tomu používá jako nástroje své dokonalé herecké, pěvecké i pohybové schopnosti.
V této konkrétní situaci ztělesňuje ambivalenci odporu. Pes je zde metaforou podrobení i vzdoru. Vodítko je kontrola, ozvěna koloniální nadvlády a genderové podřízenosti, ale ona to vše překračuje. Rapuje: „Jsem děvka, sloužím mužům za peníze, ale raději jim ukousnu ruku, než abych z ní vzala sousto.“ Zde můžeme číst kritiku toho, jak bylo černé ženské tělo historicky představováno, jako něco exotického, divokého, excesivního, jako erotizované, obávané i žádoucí. Tím, že si stereotyp zvířete jako metafory divokosti a iracionality přivlastňuje, odhaluje násilí zakořeněné v bílé liberální fantazii a jeho snahu si nepodrobené a svobodné lidi podřídit a zkrotit. Její výdrž, její vytrvalost se stává protikladem křehkosti. Vidíte, já mám výdrž, to je to, co chcete vidět, ukazuje svaly a provokuje publikum.
Performerka se pak v momentě zklidnění ptá, zda ten druhý, člověk jiné rasy a jiných mravů, vůbec potřebuje Západ, nebo zda je to Západ, který potřebuje toho druhého, aby potvrdil svou morální a kulturní identitu. Rozmanitost se tak stává další maskou pro vykořisťování: systémem, který oslavuje odlišnost a zároveň udržuje kontrolu. To, čeho je publikum svědkem, není výzva k inkluzi, ale odhalení inkluze samotné jako formy omezení. Odhaluje mechanismy rasového kapitalismus, jelikož toužit po bolesti druhého (vytěžování traumatu a jeho neustálé opakování) znamená stále ji vlastnit.
Těžte ze svého traumatu
Závěrečná píseň Mine Your Trauma se rozléhá prostorem, částečně jako lament a částečně jako provokace. Vytěž svoje trauma ukazuje na nekonečné, strukturální trauma kolonizovaných. Představení divákům odepírá útěchu katarze. Místo toho je konfrontuje se znepokojivou otázkou, čí bolest vlastně cítíme a na úkor koho? Později se Cele obrací k publiku s náhlou změnou tónu. A teď vás budeme bavit, říká. Protože proto jsme přeci tady, abychom vás bavili. Ironie opět visí ve vzduchu. Mluví o tom, jaké to je být součástí kulturního průmyslu, o neustálém tlaku dokazovat, že vaše práce a vaše tělo má hodnotu. „Musíme mít hodnotu,“ říká a pak začne vyprávět vtipy. Jsou to rasistické vtipy, brutálně rasistické, a publikum ztuhne. Ticho je nesnesitelné, a když se nikdo nesměje performerka zamumlá: No, to nefunguje, a odhalí tím nemožnost humoru pod tíhou historického násilí.
V tomto okamžiku se představení stává zrcadlem, kde umělkyně ztělesňuje dvojí dilema rasově profilované umělkyně. Aby mohla kritizovat systém, musí v něm i nadále vystupovat a navíc, aby odhalila komodifikaci, musí komodifikovat sama sebe. Hranice mezi scénářem a jejím skutečným já se zcela stírá, neboť‘ plynule přechází mezi různými osobnostmi a diváci si nejsou jisti, zda jsou svědky divadelního představení, nebo zpovědi.
Předtím ještě pozvala na jeviště diváka a požádala ho, aby plakal, aby mohla nasbírat jeho slzy. „Potřebujeme vaše slzy,“ říká, ale nikdo se na jeviště do této situace moc nehrne. Nakonec se jeden divák uvolí a jeho tvář s maskou, která byla vytvořena přímo pro sběr slz je snímána v detailu na obrovském plátně na horizontu jeviště za doprovodu spirituální hudby ikonického estonského skladatele Arvo Pärta. „Ty slzy pak rozprašujeme na hlavy a těla občanů ze čtvrti Langa v Kapském městě, odkud bereme tu úžasnou vodu, za kterou vaše slzy směňujeme,“ upozorňuje nás Cele a na plátně se objevují předtočené obličeje mužů a žen černé pleti skrápěné slzami bílých Evropanů, které prýští z improvizovaných sprch. Představení tak s nemilosrdnou přesností odhaluje asymetrii emocionální výměny. „Kdy jste naposledy plakali? Za co má smysl plakat?“ Ptá performerka publika a někteří se spontánně rozpláčou.
SPAfrica je mimořádně inteligentní, mnohovrstevnatý, znepokojivý a devastující koncept, jenž cílí svou přesnou kritikou na morální architektury západního světa. Jeho pronikavá inteligence nespočívá v cynismu, ale ve schopnosti pojmout protiklady. Odhalit, jak se empatie, umění a politika prolínají v systémech moci, které pod rouškou péče nadále reprodukují nerovnost.
Při sledování tohoto představení dnes nelze nemyslet na Gazu, Palestinu, na všechna místa, kde rétorika humanity Západu selhává pod tíhou vlastního násilí. Dílo odhaluje stejný paradox, a to vůli cítit s druhými, ale zároveň odmítat jednat proti strukturám, které způsobují jejich utrpení. V tomto smyslu není SPAfrica pouze o minulosti, ale o pokračující koloniální přítomnosti. Nutí evropské publikum konfrontovat pohodlí svého morálního sebevědomí a uvidět, jak i umění a empatie se mohou stát infrastrukturou privilegií.
Zařazení české herečky Halky Třešňákové do role tazatelky přidává další důležitou vrstvu místního ztělesnění toho, jak globální dynamiky rezonují v postsocialistické Evropě, kde je koloniální historie často popírána a kritika kapitalismu zůstává na okraji zájmu. Přenést takovou práci do českého kontextu je proto nesmírně důležité. Otevírá to diskuze, které dlouho chyběly. O koloniální komplicitě, feministické solidaritě a propojení umění se systémy vykořisťování. Pro společnost, která po desetiletí oslavovala svobodu především v ekonomickém smyslu, toto představení znovu zavádí svobodu jako otázku vztahů, odpovědnosti a moci.
Je skvělé, že festival 4+4 dny v pohybu tento kus přivezl. Právě takové projekty ukazují, jak zásadní roli má nezávislá kurátorská práce v otevírání prostoru pro kritické, společensky citlivé a esteticky odvážné umění, které by se do běžného institucionálního rámce jen těžko vešlo.
4 + 4 dny v pohybu – Julian Hetzel a Ntando Cele: SPAfrica
15. října 2025, 19:30 hodin
Kulturní stanice Galaxie, Praha
Realizační tým
Koncept: Julian Hetzel & Ntando Cele
Režie: Julian Hetzel
Performace: Ntando Cele
Dramaturgie: Miguel A. Melgares
Hudba & Kompozice: Frank Wienk
Světelný design: Nico de Rooij
Umělecký poradce: Sodja Lotker
Host: Halka Třešňáková
Produkce: Studio Julian Hetzel (Utrecht)
