Semjon Byčkov opustil Sovětský svaz 5. března 1975. Mezi partiturami, které si mohl vzít s sebou, byla i Šostakovičova Pátá symfonie. „Před 50 lety jsem stál před rozhodnutím osvobodit se od diktatury. Cena svobody byla vysoká – musel jsem opustit všechny své blízké. Ty, kteří mě na začátku mé životní cesty podporovali a provázeli,“ vzpomíná šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie. „Dnes je střet mezi životem a smrtí ještě vyostřenější než před oněmi 50 lety. Boj za nejzákladnější lidské hodnoty, nyní brutálně napadané zlem fašismu, dosáhl bodu, který si nikdo z nás nedokázal dříve představit. Ovšem hudba Dmitrije Šostakoviče, který před 50 lety zemřel, zní dnes stejně naléhavě jako v době svého vzniku. V jeho hudbě se zrcadlí jak útok na lidského ducha, tak jeho nezdolná schopnost překonat všechna příkoří.“
Šostakovičova Pátá symfonie poprvé zazněla v Leningradu 21. listopadu 1937 pod taktovkou Jevgenije Mravinského, s nímž skladatele dlouhá léta spojovalo silné přátelské pouto. „Musím přiznat, že zpočátku mne trochu vylekala jeho metoda,“ napsal Dmitrij Šostakovič v leningradském listu Smena rok po premiéře. „Zdálo se mi, že se přespříliš párá s maličkostmi, že příliš mnoho pozornosti věnuje detailům, a domníval jsem se, že to poškodí celkový plán, celkový záměr. Nad každým taktem, nad každou hudební myšlenkou mě Mravinskij vyloženě vyslýchal a vyžadoval odpověď na všechny své domněnky. Ale už pátý den naší společné práce jsem pochopil, že jeho metoda je naprosto správná. Když jsem viděl, jak seriózně pracuje Mravinskij, začal jsem se seriózněji stavět ke své vlastní práci. Pochopil jsem, že dirigent není povinován ‚zpívat‘ se samozřejmostí slavíka. Dirigent musí své nadání spojit především s dlouhou úmornou prací.“
Další z Šostakovičových citátů o Páté symfonii pochází z jeho údajně autorizovaných memoárů Svědectví, které sepsal Solomon Volkov: „Já jsem napsal svou Pátou symfonii jako odpověď na spravedlivou kritiku.“ Tento výrok odkazuje na tehdejší politickou situaci v Sovětském svazu. Šostakovič byl před vydáním Páté symfonie tvrdě kritizován za svou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu, která byla v článku publikovaném v Pravdě označena za „chaos místo hudby“. Pátá symfonie měla být jakýmsi kompromisem mezi jeho uměleckou vizí a požadavky sovětské ideologie. Nicméně existují spekulace, že Šostakovič tento výrok myslel ironicky a že symfonie ve skutečnosti obsahuje skrytou kritiku stalinistického režimu. Někteří hudební historici a interpreti považují její finální, triumfálně znějící část za nucenou a uměle radostnou, což může symbolizovat vynucenou radost sovětského lidu pod diktaturou.
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll se dočkal premiéry 29. října 1955, tedy až po Stalinově smrti, přestože byl dokončen už v roce 1947. Jeho prvním interpretem byl David Fjodorovič Oistrach, kterého doprovázela Leningradská filharmonie opět za řízení Jevgenije Mravinského. „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná ‚shakepearovská‘ role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad,“ uvedl David Oistrach, kterému Šostakovič dílo věnoval. Sám autor o své skladbě prohlásil: „Tento koncert je spíše symfonií pro housle a orchestr než běžným virtuózním koncertem.“
Pátá symfonie zazněla v české premiéře v podání České filharmonie na konci května 1946 během prvního ročníku Pražského jara. Orchestr tehdy vedl Jevgenij Mravinskij. Od té doby ji Česká filharmonie uvedla více než čtyřicetkrát, naposledy během březnového evropského turné ve Vídni, Amsterdamu, Londýně, Paříži a Bruggách. První houslový koncert provedla Česká filharmonie zatím čtrnáctkrát. Poprvé zazněl v březnu 1957 pod taktovkou Jevgenije Mravinského se sólistou Davidem Oistrachem, naposledy pak v únoru 2000 v interpretaci norských umělců – dirigenta Bjarteho Engeseta a houslisty Arveho Tellefsena.
