Prožít Kafku a už nikdy nechtít pryč

„Neznám obsah, nevlastním klíč, nevěřím pověstem, pochopitelně, neboť to všecko jsem já sám,“ prohlásil Franz Kafka v jedné ze svých úvah v díle Z osmerkových sešitů, aniž by tušil, jak hluboce pravdivými se jeho slova stanou. Málokterý autor totiž přerostl svůj vlastní stín tak jako Kafka po své smrti. Jeho odkaz zprvu adorovaný pozvolna metamorfoval v absurdní kafkománii, kterou známe dnes. Jeho tvář věnčí leckterou pražskou uličku po boku s nejroztodivnějšími vyobrazeními Řehoře Samsy. Turistický průmysl se stal tvůrcem národního kafkovského paradoxu – udělal z plachého a úzkostlivého spisovatele produkt systému, kterému jeho postavy marně vzdorovaly. Kousek zkomercionalizovaného Franze Kafky si tak dnes může koupit leckdo, ale vyfabrikovat z jeho slov, myšlenek a absurdního chápání života celý mikrokosmos, už si dovolí jen málokdo… a přesně takový je HOTEL K.

Veronika Holečková
5 minut čtení
Hotel K – Olga Seehafer (foto Tomáš Roček)

Než však zavítáme do zákoutí tohoto unikátního performativního místa, je potřeba zmínit, že HOTEL K představuje i název česko-německého kolektivu, který tvoří již od roku 2020. Do povědomí veřejnosti se soubor, tvořený Olgou Seehaferovou, Romanem Horákem (který je mimo jiné pedagogem Katedry nonverbálního divadla HAMU), Evou Přívozníkovou, Jakobem Fischerem, Johannesem Kreuserem a Tomášem Ročekem, dostal téhož roku díky krátkometrážnímu filmu v kafkovském duchu Umělec v hladovění v dobách C. oceněnému na festivalu v Göttingenu za mimořádný umělecký přínos. HOTEL K je jejich první divadelní performancí, kterou realizovali v rámci události Zažít město jinak v prostorách Kampusu Hybernská.

Vítejte v HOTELU K! Místě, kde se vaše existenciální krize stane skutečností a kde každá část vašeho já bažící po absurdnosti existence dojde naplnění. Již samotné umístění Hotelu v ponuře osvíceném suterénu s oprýskanými zdmi zdobenými útržky kafkovských myšlenek umocňuje onu příjemně elektrizující náladu úzkostlivosti. V zákoutích podzemních chodeb pak příchozí mohou okusit rozmanité podoby absurdit a paradoxů – od sólo vězeňské ubikace (v podobě klece), v níž si na minutu vychutnáváte prožitek za mřížemi, přes všem přístupný řečnický pultík, od nějž lze ventilovat své vnitřní pnutí formou téměř dadaistického proslovu, až po obří tužku, kterou mohou příchozí zachycovat vlastní myšlenky vedle těch Kafkových. Jedním z nejpůsobivějších interaktivních elementů je však bicykl s lampou, kdy šlapáním na kole vytvoříte dostatek energie k rozzáření lampy na hlavě druhé osoby.

Komplexitu zhmotněného Kafkova prostoru doplňují videosnímky promítané na stěny, v nichž se odráží nejčastěji skloňovaná kafkovská témata – byrokracie, odcizení, ztráta identity či absurdita vnějšího světa. Spíše než o nahodilé střípky modelující odraz Kafkovy geniální mysli, jde o propracovanou asociační síť, v níž promítání zastává hned několik funkcí. V první řadě funguje coby zrcadlo k interaktivním „stanovištím“ a umožňuje publiku nechat se vytrhnout ze všednosti a stát se aktivní součástí Kafkova světa. Mimo to představují jednotlivé snímky výseč z reality a odrážejí střet dvou absurdních světů – skutečného a fiktivního. Publikum je tak konfrontováno s otázkou, který z těchto dvou světů je absurdnější – ten, v němž se bezejmenná postava promění v lampu, nebo ten, v němž denně padají tisíce nevinných vlivem chamtivosti jiných?

Časté interpretace Kafkova díla korzují kolem oné existenciální tíživosti, avšak tvůrci HOTELU K zdařile využívají i na první pohled obtížněji patrný groteskní humor, kterým Kafkovo dílo disponuje. Nejvýrazněji vynikl v rámci podvečerní humorné etudky, v níž bezejmenný hrdina (Roman Horák) rozehrává podivnou hru, na jejíž plynutí dohlíží žabák v oděvu hokejového rozhodčího (Olga Seehafer). Performance se odehrála na nádvoří v Kampusu Hybernská, kde se náhle zjevily obskurní figurky s obří hrací kostkou, vanou plnou vody a zapojily náhodné kolemsedící do pokřivené fiktivní skutečnosti.

Obsahové hledisko této drobničky je spíše irelevantní, prim totiž hraje její provedení, které stojí především na výkonu Romana Horáka, který umně spájel decentní slovní humor s precizní pohybovou složkou jemu vlastní. Horák v roli hráče čelí absurditě groteskně nesrozumitelného světa se zábavným zápalem, jelikož každou akci popírající logiku našeho světa činí s nadšením, které záhy předává i rozčarovanému publiku. Díky jeho extatičnosti a absolutnímu napojení na tento pokřivený svět vzniká zábavně rozvolněná atmosféra, do níž se přítomní zapojují téměř dobrovolně.

Mimo pohybově herecké akce, v nichž se logika ohýbá dle potřeb aktérů, doplňuje dílo i hudební složka. Nejde však o melodii, nýbrž o kakofonii zvuků a křiku, jež zachycuje prožívání bez příkras, ono hluboké existenční zoufalství pod rouškou grotesky.

Ačkoliv HOTEL K disponuje mnoha nespornými kvalitami, jeho unikátnost tkví již v samotném uchopení – tvůrcům se totiž podařilo proměnit Franze Kafku v místo, bod v prostoru, do něhož lze fyzicky vstoupit. Oproti inscenacím, v nichž jde především o (re)interpretaci slov, se HOTEL K může pyšnit tím, že publiku umožnil vplout Kafkovi pod kůži, zavrtat se mezi řádky a okusit jeho báječně úzkostnou absurditu bytí, z níž se člověku nechce odejít. 

Hotel K – Eva Přívozníková (foto Tomáš Roček)
Hotel K – Eva Přívozníková (foto Tomáš Roček)

HOTEL K.
20. září 2025, 18:00 hodin
Kampus Hybernská, Praha

Hudba: Eva Přívozníková
Sound design: Jakob Fischer
Video-Art: Johannes Kreuser, Tomáš Roček
Premiéra: 19. září 2025, Kampus Hybernská

Performeři:
Olga Seehafer, Roman Horák

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře