Průběžná zpráva o stavu opery u nás

  1. 1
  2. 2

Festival hudebního divadla Opera 2013 je teď už definitivně ten tam. Před pár hodinami totiž dozněl potlesk v Českém muzeu hudby na pražské Malé Straně za posledním představením tohotoročníku – z důvodu nemoci právě až na uplynulou neděli přeloženou brněnskou La Dafne Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara. Po tomto festivalovém epilogu konečně ta pravá chvíle k závěrečnému ohlédnutí s ředitelkou festivalu Lenkou Šaldovou.

Náš rozhovor vedeme bezprostředně poté, kdy jste přímo v jednotlivých divadlech předávali letošní ceny festivalu – tzv. Libušky. Jaké byly reakce přímo na místě?

Svého času jsme předávali Libušky na galakoncertu, který byl zároveň slavnostním rozloučením s festivalovým publikem, poděkováním za jeho přízeň. Ale ukazuje se, že pro oceněné soubory má přeci jen větší smysl, když se mohou pochlubit ve svém městě, před svým domácím publikem – a před svým zřizovatelem.

Festival před dvaceti lety vznikl mimo jiné na pomoc regionálním operním souborům, které začala financovat města ze svých rozpočtů – a které měly strach o svou existenci. Dnes jsou v neméně svízelné situaci a šéfové souborů si myslím velmi dobře uvědomují, že předání Libušky je jednou z příležitostí, jak připomenout politické reprezentaci města, že se tu dělá kvalitní a podpory hodné divadlo.

V Liberci přišli na slavnostní ceremoniál dva z hlediska divadla nejdůležitější radní – náměstci pro kulturu a pro ekonomiku. A bylo vidět, že je úspěch divadla těší, hovořilo se o operních „Oscarech“, o tom, jak Liberec obhájil úspěch z roku 2011… Tak snad to trochu pomůže při boji o finance pro divadlo, které vzhledem k tomu, s jakými problémy se město Liberec potýká (například s dluhy spojenými s mistrovstvím světa v klasickém lyžování v roce 2009), patří paradoxně k těm nejohroženějším.Teď s odstupem času se uplynulý ročník přece jen líp hodnotí. Jak ho vidíte?

Při přípravě každého dalšího ročníku festivalu nás v kritických chvílích přepadají pochyby, jestli má smysl pokračovat. Ale zase jsem při festivalových představeních získala pocit, že má. Když jsem viděla, jak tahle příležitost motivuje (alespoň některé) soubory k vyšponování se k co nejlepšímu, soustředěnému výkonu. Když jsem viděla po každý večer plné hlediště, které jako by regionálním souborům přímo fandilo. Přišli se na ně nejen podívat, ale podpořit je.

A co se kvality představení týče? Samozřejmě chápu některé kolegy kritiky, že se dívají na situaci operního divadla u nás dosti skepticky. Je mi samozřejmě smutno, když vidím, že podmínky, ve kterých divadla tvoří, už se někde začaly poněkud příliš podepisovat na úrovni představení, že už se někde pohybujeme na hraně profesionality. Nejsem nadšená z toho, že se většina divadel trochu příliš uchyluje k nejkonzervativnějšímu pohledu na operní divadlo. Ale na druhou stranu se na festivalu objevila představení, která dokazují, že i v podmínkách regionálních divadel lze hledat jinou podobu operního divadla (liberecký Don Quichotte) a mohou tu vzniknout prvotřídní inscenace – obrovskou radost mi udělalo budějovické představení Verdiho Rigoletta, které by podle mě v klidu obstálo i v zahraniční konkurenci. A to zas dává naději…Letošní ročník byl už jedenáctý. V čem hlavně se festival za tu dobu změnil?

Každopádně získal na prestiži, daleko více se o něm ví, alespoň mezi tradičním operním publikem, které na každý nový ročník přímo čeká. Ministerstvo kultury ho již před několika lety zařadilo mezi prioritní akce – a nechci to zakřiknout, ale zdá se, že si teď dobyl dobrou pozici i v grantovém řízení hlavního města Prahy. Podstatné je ovšem také to, v čem se od prvního ročníku nezměnil: stále je to prostor pro operní soubory, aby se předvedly, a to v krásných pražských divadlech. Prostor pro srovnávání, pro pochopení celorepublikového kontextu. Do kterého spadají nejen ona „kamenná“ divadla, ale také nezávislé soubory, jakým jsou třeba Ensemble Damian nebo Ensemble Opera Diversa.

Určitě nelehká otázka: Jak se za ta festivalová léta změnila celková úroveň jednotlivých souborů? Ať už k lepšímu či k horšímu? A jak se vyvíjely podmínky pro jejich práci?

Dvacet let je dlouhá doba – a myslím, že se nedá obecně říct, jestli jsme na tom teď umělecky lépe či hůře. Každé divadlo mělo období lepší či horší, střídali se v nich ředitelé a šéfové s různými představami o operním divadle… Někde můžeme mluvit o úplně odlišných érách. Podívejme se na to, jak se proměnilo za tu dobu Národní divadlo – od ředitele Jiřího Srstky (se šéfy Evou Herrmannovou a Josefa Průdka) přes dvojici Jiří Nekvasil – Daniel Dvořák, šéfovské období Jiřího Heřmana až k Roccovi. Osm let (1996 -2004), po které v Plzni šéfoval Petr Kofroň, intenzivně hledající nové inscenační cesty, se zcela vymyká z toho, co bylo v Plzni před tím, a co je tam nyní. Mnoho let se podle mě dělá výborné divadlo v Ostravě – bylo tomu tak za Luďka Golata a je tomu tak i dnes pod vedením pánů Jiřího Nekvasila a Roberta Jindry, jakkoli přišli s jinými dramaturgickými představami a přivedli si zčásti jiné spolupracovníky. V Liberci Martin Otava razantně proměnil divadelní program – a myslím, že je to k lepšímu. Ústecké a opavské divadlo naproti tomu už zažívalo šťastnější chvíle, než je ta dnešní… To už souvisí zčásti s ekonomickou situací, ale nejen. Je hrozně důležité, kdo v čele divadla stojí, jak dokáže nepříznivou situaci ustát, jak moc ustupuje nebo bojuje, jak vysoko laťku nasadí, jaké má představy o divadle, a jaké si tudíž hledá spolupracovníky.

Jsou mezi jednotlivými oblastními divadly srovnatelné velikosti z vašeho pohledu velké rozdíly?

Festival myslím rozdíly jednoznačně ukázal – například srovnání ústeckého Nabucca s českobudějovickým Rigolettem je pro Severočechy neúprosné. A ještě něco festival ukázal: že i menší divadla mohou bez problému konkurovat větším. A také Národnímu divadlu.Kdybyste to měla shrnout: co hlavně chybí našim operním souborům?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář