Při vstupu do Sukovy síně mě nejprve zaujalo nové postavení pódia. Zda je to pouze pro čas adventních koncertů, nebo je to trvalejší změna, aby byli komorní hráči publiku blíže, ukáže čas. Bylo vidět, že s touto změnou se museli vyrovnávat i hudebníci, poněvadž s odlišným natočením pódia se změnila i akustika tohoto prostoru a zvuk tak získal jiný rozměr.
Jako první zazněl Kvartet pro hoboj, housle, violu a violoncello F dur, K 370 Wolfganga Amadea Mozarta. První věta kvarteta probíhala v mírném tempu, byl zde náznak subita pian, která se jevila skutečně pouze náznakem. Melodie v hoboji v podání pana Vladislava Borovky působila energicky a dodávala hudbě patřičnou eleganci. V druhé větě doprovod smyčců ve značné míře dynamicky převyšoval hobojovou linku, nicméně je potřeba ocenit souhru tělesa při zvolněných trylcích. Je vidět, že hráči společně spolupracují již delší dobu a rychlost reakcí udržující precizní souhru tomu odpovídala. Třetí věta s sebou přinesla žoviální náladu, zvuk prvních houslí a violy byl plochý a bez dozvuku oproti violoncellu, jehož tóny se krásně nesly sálem. Hoboj lehce vyhrál náročný technický part a s grácií dokončil hudební frázi společně se smyčci.
Intonační nesnáze začaly v díle Edwarda Elgara Andante a Allegro pro hoboj a smyčcové trio. První housle hrály klidné šestnáctiny s intonačními nedokonalostmi, snad kvůli technicky náročnějším přehmatům nebo trémě či únavě, ale bylo to bohužel velmi patrné. Hoboj „zpíval“ velmi citlivě klenutou melodii a vytříbeně využíval vibrata za doprovodu violoncellového měkkého zvuku, jehož teskné sestupné pasáže hoboj výrazně doplňovaly. S rychlejším tempem v části Allegro působil zvuk vyváženěji než v pomalých větách.
Další část koncertu obsahovala novodobější díla, a to skladby Benjamina Brittena a Geralda Finziho a končila aranžmá s koledami od Jiřího Temla. Během Brittenovy Fantazie pro hoboj, housle, violu a violoncello se potvrdilo mé pozorování, že intonační odchylky se objevovaly vždy v pomalejším tempu. Lehká spiccata, společné trylky, hra s tempem a výrazně provedená dynamika činily z tohoto díla zajímavý počin. Nicméně aby takováto hudba vyzněla dokonale, je vyžadována přesná intonace, často bylo slyšet, že i violoncellové akordy v pizzicatech se začínaly rozlaďovat.
K provedení díla Geralda Finziho Interlude pro hoboj a smyčcové kvarteto bylo již zapotřebí kompletního souboru, a tak nastoupil druhý houslista kvartetu Libor Vilímec. U tohoto díla ukázal hobojový přednes mnoho zajímavých poloh a krásných míst v hudbě, druhé housle vnesly do hudby tolik kýženou barvu houslového zvuku.
Koncert zakončili hráči pásmem českých koled s názvem Koledníček Jiřího Temla. V tomto aranžmá chyběla delší spojující hudba mezi koledami, většinou zazněla melodie známé koledy a okamžitě bez jakéhokoliv opakování začala melodie koledy následující. Chaotické přecházení z koledy na koledu mohlo v divákovi vyvolat pocit neukončenosti a tím i rozladěnosti. Protože se jednalo o adventní koncert, očekávala jsem delší pásmo koled – přibližně deseti až patnácti minut. Zklamanější z programu mohlo být i obecenstvo, které se skládalo z nemalé části z dětských diváků. A pokud cílem České filharmonie je vychovat si nové posluchače, měla by zvláště v předvánočním čase myslet i na ně.
Adventní koncert AK1 – Divertimento quartet
27. listopadu 2022, 15:00 hodin
Rudolfinum – Sukova síň
Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Kvartet pro hoboj, housle, violu a violoncello F dur, K 370 (368b)
Edward Elgar: Andante a Allegro pro hoboj a smyčcové trio
Benjamin Britten: Fantazie pro hoboj, housle, violu a violoncello, op. 2
Gerald Finzi: Interlude pro hoboj a smyčcové kvarteto, op. 21
Jiří Teml: Koledníček – Pásmo koled
