První klarinetový virtuóz

Zapomenuté osobnosti: Joseph Beer (1744–1812) 

V osmnáctém století závisela úspěšná kariéra hudebníka zpravidla na zisku lukrativního, tedy společensky uznávaného a dobře placeného místa, spojeného s ekonomickým ziskem v produktivním věku a zajištěním rentou ve stáří. Pokud hudebník vyrážel na koncertní turné, nepřestával být zaměstnancem svého chlebodárce. I Mozart projížděl se svým otcem Evropou jako služebník salcburského arcibiskupa. Teprve devatenácté století stvořilo obraz virtuóza „na volné noze“ typu Paganiniho, jenž byl věčně na cestách a pořádal tři až čtyři sólové recitály týdně. Předtím se jen málo hudebníků vydávalo na dráhu sólisty. Tato kariéra totiž mohla být oslnivá, ale zároveň ošidná, neboť vzestup nikdy není trvalý; u hráčů dechových nástrojů to platí dvojnásob.Český klarinetista Joseph Beer (psán též Baer, Paer, Bär a někdy uváděn jako Johann Joseph Beer) byl ve druhé polovině osmnáctého století vůbec prvním klarinetovým virtuózem v dnešním smyslu slova, cestujícím po Evropě. Jeho jméno uvádí řada slovníků; bohužel v nich bývá ztotožňován s Franzem Josephem Beerem, o generaci mladším rakouským klarinetistou (1770–1819), jenž působil v knížecí öttingen-wallersteinské kapele a poté v dechové harmonii knížete Lichtensteina v Lednici, Valticích a ve Vídni, kde premiéroval Beethovenovy komorní skladby. Žádný příbuzenský vztah mezi nimi není. Publikované životopisné údaje však stále směšují životy těchto dvou různých lidí stejné profese (stalo se to i moderně zpracovanému heslu v Českém hudebním slovníku osob a institucí).

Literatura udává jako Beerovo rodiště Grünwald bei Leitmeritz – českým názvem Pastviny. Dnes již zaniklá obec v Krušných horách se nacházela nedaleko Moldavy blízko hranic se Saskem na lobkovickém panství (v okrese Teplice, nyní v Ústeckém kraji). Obyvatelstvo bylo převážně německé, takže je otázkou, do jaké míry se Beer vůbec cítil Čechem. Jako klarinetistovo rodiště nelze vyloučit ani nepříliš vzdálený jiný Grünwald – Mšeno nad Nisou, dnešní součást Jablonce nad Nisou. Obě tato místa historicky patřila do litoměřické diecéze.

Joseph Beer se zde narodil 18. května 1744 ve velmi chudých poměrech jako syn místního učitele. Otec mu přesto zajistil vzdělání (včetně hudebního) u Johanna Josepha Klippela. Ve čtrnácti letech mladíka odvedli do rakouské armády a po dvou letech, poté co ho vyškolili na polního trubače a hobojistu, byl vržen rovnou do válečného víru Sedmileté války (1756–1763). Nevíme, za jakých okolností změnil uniformu, avšak po určité době ho nacházíme ve službě v armádě francouzské a v roce 1771 v Paříži jako hudebníka v řadách královské osobní stráže – Garde du Corps.Zde se naučil údajně během pouhých čtyř měsíců výborně hrát na klarinet. Tehdy bylo běžné, že na tento relativně mladý nástroj hrála řada přeškolených hobojistů. Beer se brzy zařadil k předním hráčům klarinetu, získal velmi dobré místo v kapele vévody Orleánského a zahájil také vlastní koncertní dráhu.

Klarinetista si byl od počátku vědom konstrukčních nedokonalostí tříklapkového klarinetu, na němž se technické pasáže daly hrát jen omezeně, neboť chybějící tóny chromatické řady se ozývaly jen pomocí částečného krytí dírek či krkolomné hmatové kombinace. Beera to inspirovalo ke konstrukčním inovacím; v počátečních pařížských letech přidal na klarinet čtvrtou klapku a později ve spolupráci s nástrojařem Bertholdem Fritzem z Braunschweigu klapku pátou. Tím uspíšil proces postupné chromatizace nástroje, završený o několik desetiletí později.Pařížské přátelství s o rok mladším violistou, skladatelem a dirigentem Karlem Stamitzem (1745–1801) mohly do jisté míry stmelovat společné kořeny.Nejstarší syn Jana Václava Stamice se však narodil již v Mannheimu, splynul s německým prostředím a považovat ho za Čecha je naivní. Spolupráce skladatele a klarinetisty vedla k postupnému vzniku dvanácti Stamitzových klarinetových koncertů z období let 1771–1795, jež jsou základními díly klasické koncertantní literatury pro tento nástroj. První z nich premiéroval Beer již 24. prosince 1771 ještě jako hráč Garde du Corps v rámci proslulých pařížských Les Concerts Spirituels.Karl Stamitz jako úspěšný cestující violový virtuóz rovněž Beera inspiroval k rozhodnutí živit se sólovou hrou na klarinet. V roce 1779 proto Joseph Beer z Paříže odešel: nejprve do Bruselu a odtud na velké koncertní turné po Evropě, jež ho zavedlo do Holandska, Německa, Itálie, Švédska, Dánska, Čech, Polska, Uher a Ruska. V Petrohradě přijal od ruské carevny Kateřiny II. Veliké lukrativní nabídku postu komorního hudebníka a koncertního mistra (!) carské kapely. Beer působil na ruském dvoře plných sedm let (1783–1790). Následné koncertní cesty ho zavedly do Anglie a znovu do Francie. Podle článku ve Wiener Zeitung hrál v březnu 1791 také ve Vídni společně s Wolfgangem Amadeem Mozartem. V Praze Joseph Beer jako sólista vystoupil v roce 1791 a 1792, podle novinových ohlasů vždy s mimořádným úspěchem; poslední návštěva proběhla v roce 1808.V závěrečné životní etapě se klarinetista usídlil v pruském Berlíně, kde roku 1792 vstoupil do služeb Friedricha Wilhelma II. jako „Musician de chambre de La Majesté le Roi de Prusse“. Ve službách pruského krále působil i jako pedagog. Vedl totiž výuku na Královské akademii vojenské hudby v Postupimi. Jeho nejvýznamnějším žákem zde byl Heinrich Baermann, pozdější první klarinetista mnichovského dvorního orchestru a první interpret koncertů Carla Marii von Webera.

Beer zůstával rovněž v kontaktu s Karlem Stamitzem, který mu psal další klarinetové koncerty. Jeden z nich byl vydán tiskem roku 1793 jako společné dílo dvou autorů (Concert pour la Clarinette… composé par Mrs. Baer et Stamitz). Řada badatelů různě zdůvodňuje původ tohoto dvojího autorství, jež bylo nejspíš pragmatickým krokem. Pruský král totiž Beerovi udělil cenné privilegium vydávat své vlastní skladby tiskem v královské tiskárně a mělo-li zde být Stamitzovo dílo vydáno, musel být Beer uveden jako spoluautor.Sólový hlas tohoto koncertu je exponován mimořádně zdařile a je možné, že interpret do něj výrazně zasahoval, avšak hudba je nepochybně Stamitzova. Snad chtěl Beer svému dlouholetému příteli vydáním díla pomoci, neboť Karl Stamitz v té době již nebyl na tom finančně nijak dobře. Příliš dlouho vedl život kočujícího virtuóza, kvalitní stálé místo se mu pak už získat nepodařilo a jeho hvězda zvolna pohasínala. Stamitz nakonec skončil v Jeně jako pedagog a dirigent amatérského univerzitního orchestru. Zanechal po sobě četné dluhy a také utajenou plně vybavenou alchymistickou dílnu, v níž se pokoušel vylepšit si nedobrou finanční situaci výrobou zlata!

Joseph Beer zemřel 28. října 1812 (některé starší prameny uvádějí stejný den a měsíc, avšak rok 1811) v Postupimi. Byl skutečným prototypem moderního sólisty, přispěl k vylepšení konstrukce klarinetu, byl jedním z prvních pedagogů klarinetové hry a skladatelem již zapomenutých koncertů pro svůj nástroj. Dnes žije v povědomí úzkého odborného kruhu pouze Koncert B dur pro klarinet a orchestr, vydaný v klavírním výtahu v roce 1978 nakladatelstvím Musica Rara.Je to škoda; dílo je překvapivě kvalitní a ukazuje klarinetistovu osobnost úplně z jiného úhlu pohledu. V orchestrální verzi existuje jen v jediné známé CD nahrávce (sólista Dieter Klöcker) a rovněž v jediné nahrávce rozhlasové (pro Český rozhlas nahrál v únoru 2014 autor tohoto článku na základě vlastní spartace). Tento klarinetový koncert pravděpodobně vznikl v Berlíně, avšak třetí věta Rondo – Théme russe zjevně upomíná na dřívější autorovo působení v Petrohradě. Takto exponovaný koncert již na pětiklapkový nástroj být hrán nemohl. Beerův koncert je hudebně značně vzdálený mannheimskému kompozičnímu stylu jeho přítele; obsahuje bohaté orchestrální vstupy a řadu rysů typických již pro nadcházející romantismus.

Přirozeně nelze mít jasnou představu o tom, jak skutečně Joseph Beer hrál. Dobové ohlasy z tisku, opěvující jeho techniku, výraz a dynamické kontrasty stejně jako nadšení přítomných význačných osobností, můžeme brát s rezervou. Máme však svědectví i od skladatele Vojtěcha Jírovce, jenž klarinetistu v roce 1795 slyšel v Berlíně a zapsal si: „Beer hrál jako Bůh.“ Tím řekl vše. Víme také, že ve svých téměř padesáti letech, na základě dojmu z koncertu německého klarinetisty Schwartze v Bruselu, dokázal Beer ještě změnit svůj vlastní způsob hry a soustředit se více na měkkost nasazení a témbrovou kvalitu. Tato schopnost jít dál, neustrnout ve vlastním vývoji, jen potvrzuje výjimečnost tohoto umělce.

Foto archiv autora