První krok k pádu pěvce je, když mu stačí, že sklidil potlesk, říká jubilant Jiří Kubík

Svoji kariéru zahájil v Opavě, následovala Ostrava a v sezóně 1991/92 se stal sólistou pražského Národního divadla, v němž hostoval již od roku 1986. V posledních deseti letech je jeho umělecké působení spjato především s operou Divadla J. K. Tyla v Plzni. S operou se zde rozloučil na konci této sezóny rolemi králem Vladislavem v Daliborovi Bedřicha Smetany a třemi krásnými rolemi – Muž s helmou, Obchodník se vzpomínkami a Žebrák v Juliettě Bohuslava Martinů. V operetních titulech ho nicméně bude publikum ještě vídat – v nové inscenaci Giuditty Franze Lehára v DJKT ztvárňuje Manuela, ve Veselé vdově Franze Lehára, jejíž obnovená premiéra se chystá v druhé polovině nadcházející sezóny, Kromowa a v plzeňské inscenaci Straussova Netopýra advokáta Blinda. Na pěveckém oddělení pražské konzervatoře působí již od roku 2005 a v budoucnu se chce soustředit jen na pedagogickou práci. Jak říká, na konci sólové kariéry ve svých sedmdesáti letech, které v letošním roce slaví, začíná se vracet na začátek a na divadlo se dívá z jiné perspektivy. „Spíš než sám sebe vnímá člověk tvůrčí pocit na jevišti a začíná vzpomínat, jaké to bylo, když sám začínal.“

Jak vzpomínáte na začátky své vlastní kariéry?
Dnes samozřejmě s nostalgií, ale hlavně s radostí a pokorou. Ještě během studií jsem dostal příležitost v Olomouci v opeře Porgy a Bess George Gershwina jako Jake, zpíval jsem tu také Lescauta v Massenetově Manon, na to moc rád vzpomínám. Nastudoval jsem také Forda ve Falstaffovi, ve třiadvaceti letech! Dodnes se divím, že jsem tehdy neztratil hlas! První angažmá jsem nastoupil v Opavě, následovala Ostrava a už jsem začal jezdit do Prahy. Pak přišly role, které mám asi nejraději – Verdiho Rigoletto, toho jsem zpíval snad v pěti různých inscenacích u nás i v německém Augsburgu, Don Carlo ze Síly osudu, k mým oblíbeným patří také Valentin ve Faustovi a Markétce Charlese Gounoda. Mám rád smetanovské postavy a jsem rád, že jednou z nich jsem se rozloučil s operou. Rád vzpomínám na tu dobu i díky existenci stálých souborů – soubor fungoval jako velká rodina, znali jsme se jako kolegové i jako přátelé. Partnerství na jevišti se pak vytváří úplně jinak, než když přijede host, který báječně zpívá, ale neznáte ho jako člověka a nevíte, na co navázat, jak vztah vytvořit. Ono to je na inscenacích znát. Paradoxně se ovšem v tom velkém klubku špičkových sólistů, kteří cestují po světě, už všichni znají. Také dirigent a režisér se znají, mají své oblíbené pěvce, které v případě svého angažmá osloví. Vzniká pak jakýsi „cestovní stálý soubor“.

S operou jste se rozloučil, v menších operetních rolích vás ale ještě publikum Divadla J. K. Tyla uvidí.
Ano, ale bude se jednat v podstatě o výjimečné příležitosti. Rozhodně už nechci být časově a termínově vázán, jako tomu bylo dosud. Už mi dávno není dvacet a kombinovat neustálé dojíždění na zkoušky a představení se školními povinnostmi je pro mě už fyzicky i časově náročné. Nechci dělat věci polovičatě a v mém věku dám svou sílu buď žákům, nebo ji nechám na jevišti. Rozhodl jsem se pro žáky. 

Nebude vám jeviště chybět?
To si nemyslím. Drobné roličky mi zůstanou pro radost, ovšem tou hlavní radostí už pro mě je a bude pedagogická činnost. Moji studenti jsou pro mě opravdu jako moje děti, tím spíše, že vlastní nemám. A není pro mě ani tak důležité, aby se zpěvu za každou cenu věnovali profesionálně, když dostudují. Snažím se je přivést k tomu, aby dělali to, co je bude nejvíc bavit a z čeho budou nejvíce šťastní. Říkám jim: „Jestli nejste se zpíváním šťastní a vnímáte to jako velké riziko, hledejte budoucnost v jiné sféře.“ A necítím kvůli tomu nějaký smutek. Zpěv člověka naplňuje, a i když nakonec zvolí jinou profesi, je jeho studiem vnitřně obohacen a láska k hudbě mu už zůstane v každém případě.

Je studium zpěvu dnes riskantní?
Je, doba je jiná, možnost, že se uchytíte jako sólisté, se velmi zmenšuje. Přístup se mění, konkurence roste, přicházejí nádherné a velké hlasy z jižních a východních zemí, z Balkánu, z Asie a podobně.

Pracoval jste s našimi studenty i studenty z asijských zemí. Všímáte si mezi nimi nějakého rozdílu?
Ano, mají odlišný přístup ke studiu a jsou vnitřně jinak nastaveni. Když našim studentům něco nejde, nedokážou se s tím rychle a snadno vyrovnat, oprostit se od naučené chyby. Naopak Korejci a Japonci jakoukoliv chybu přijmou, bleskově vyhodnotí kantorovu radu a chybu opraví. Jsou urputnější, mají obrovskou intuici a schopnost správnou věc zkopírovat. Studenti z Asie mají ovšem minimální schopnosti improvizace, mám-li to k něčemu přirovnat, tak jedou jako stroj, naši čeští studenti hledají jiné cesty, snad v domnění, že jsou snazší. V podstatě přemýšlejí, jak problém obejít. Někdy se jim situaci podaří vyřešit, jindy ale jen opakují staré chyby a vrší nové. Já jako pedagog se snažím proniknout do jejich myšlení, naučit je, že problém se musí odstranit.

Našim studentům se snažím pomoci tím, že jim doporučuji jógu, která uvolňuje tělo a mysl. Však nejen slovy, ale i intuicí a energií myšlenky se předávají informace. Důležité je, aby mezi pedagogem a studentem vznikla symbióza a vzájemné pochopení. Vrátím-li se ale ke studentům z Asie, mají celkově jednu obrovskou přednost – jsou nesrovnatelně pilnější než naši. Číňani, Japonci a Korejci mají v tomto ohledu oproti nám velkou výhodu. Jsou zvyklí cvičit spoustu hodin. A další rozdíl je v tom, že cvičí vědomě.

Mohli bychom to upřesnit?
Přesně si vytyčí problémy a s chladnou hlavou, vědomě, je řeší. Tento přístup je ovšem důležitý nejen u zpěvu, ale u všech kumštýřských činností a u všech činností obecně, i u sportu. Já jsem dělal dlouho závodně sportovní gymnastiku v Ostravě ve vrcholovém středisku, skončil jsem až jako dorostenec. V té době k nám přijeli Japonci a začali nás učit posilování vědomí. Naučili nás, abychom nedělali při cvičení pohyby mechanicky, ale abychom si zvykli přesně vnímat práci svalů, jejich zapojování, uvolnění, abychom porozuměli řeči svého těla. Měli jsme pak třikrát tak dobré výsledky! Tento přístup jsem u sebe aplikoval i na zpívání a snažím se ho předat i svým studentům.

Je soustředěnost u žáků velký problém?
Někdy vidíte okamžitě, že přicházejí do hodiny velmi nesoustředění. Zpívají, dýchají, ale je to až v druhém plánu, hlava myslí na něco jiného. První, co v takovém případě udělám je, že se snažím vyčistit studentovi hlavu od starostí, bolestí a jiných myšlenek, aby myslel jen na zpěv. Pak má naše práce smysl. Pokud by myslel na deset jiných věcí, výsledek naší práce je jen deset procent ze sta možných. Otázka soustředěnosti je zásadní – však po padesátileté zkušenosti na jevišti vím, jak psychika funguje a i tyto zkušenosti se jim snažím předat.

Neplatí samozřejmě, že jen aktivní kumštýř vychová dobrého žáka. Vnímat kvalitu pedagoga podle toho, jak byl slavný v době své aktivní kariéry, je jen mýtus. Vůbec neznamená, že špičkový umělec je také dobrý kantor. Vždycky dětem říkám: „Běžte k tomu špičkovému umělci, ne proto, aby vás učil, ale zjistěte si, kdo učil jeho a toho se snažte získat.“ Je velký kumšt dokázat pojmenovat techniku a také je obrovský kumšt umět své vědomosti sdělit. Za celou dobu, co učím, hledám způsob, jak znalosti předat. Zpěv je o pocitu a vyjádřit slovně pocit, je těžké. A když už pocit navodím a žák ho získá, je třeba, aby byl schopen si jej zafixovat a znovu si vše vybavil. To je to nejtěžší. Asiaté vesměs dokáží věc zopakovat, pokud ji pocitově zachytí, protože své tělo vnímají více. Naši studenti s tím mají problém. Mají sklon k tomu nebýt precizní a říci si: „Ono to nějak projde, nějak to dopadne.“

Není to také trochu situací u nás – jistou povrchností v celkovém přístupu?
Preciznost, čistota, schopnost a potřeba dělat věci pořádně opravdu mizí. Slyším třeba od žáka: „…ale vždyť to bylo dobrý, ne…“ No ano, celkem dobré to třeba bylo, ale oni jsou vždycky na začátku. Já si v sobě nosím celý život tátovu větu: „Nic není tak dobré, aby to nemohlo být lepší“. Na tom nesmírně lpím. Říkám žákům: „Jestli si myslíte, že se naučíte na škole zpívat, jste na velkém omylu. Já zpívám padesát let a pořád se budu mít co učit.“ I světové hvězdy si nahrávají svá představení a po představení svůj výkon analyzují, aby zjistily, v čem mohou být příště lepší. A to i po dvaceti, třiceti letech na jevišti. Jednu dobu jsem tak spolupracoval s Vlado Chmelem, zhruba před patnácti, dvaceti lety. On mě vždycky prosil, abych mu nahrával představení a pak buď společně nebo on sám jsme jeho výkon analyzovali, co a jak vylepšit. A to v té době patřil mezi naše nejlepší barytony. Když jsem chodil v Ostravě na konzervatoři k paní profesorce Zdeňce Divákové, primadoně ostravské opery, měli jsme nad dveřmi ve třídě citát: „Miluj umění v sobě, ne sebe v umění.“ Vnímám, že překvapivě velká část mladých pěvců miluje dnes především sebe v umění.

Mám jednoho takového žáka – chodí třikrát týdně do divadla, s každým se zná a je přesvědčen, že mu všechno spadne do klína. Když ho upozorňuji, že nemá v pořádku intonaci, rytmus, že zpívá jen na efekt, odpovídá mi: „Ale podívejte se, jak mi tleskají!“ První krok k tomu, aby šel pěvec „do háje“, je, když se uspokojí tím, že sklidil potlesk.

Čím myslíte, že to je?
Touhou po rychlém úspěchu, spotřebností současného světa. A také vlivem popu. Je obrovský. Ještě před pár lety byla na pražské konzervatoři tak stovka uchazečů o studium klasického zpěvu, pop tak dvacet, třicet, dnes je to přesně naopak. Pop nabízí snadnější a rychlejší úspěch.

A není v tom také nedostatek umělecké pokory?
V řadě případů ano. Tento přístup lze také přičíst přirozené energii mládí, které nerado čeká. Energie mládí je nádherná, bez ní bychom se nedostali dopředu. Ale musí v té energii být obsažena i pokora, jen pak je posun, vývoj, plnohodnotný. Pokora roste s poznáním. S vědomostmi. Čím více toho víte, čím větší kumštýř jste, tím jste pokornější. Jestliže tohle student nepochopí, já už s tím jako pedagog mnoho nezmůžu. Ale naštěstí mám skvělé žáky, kteří mi dělají radost po všech stránkách! Vidím jejich zájem, jejich upřímnou snahu o poznání, vnitřní potřebu se zlepšovat. Mám radost, když se ke mně po letech dalších studií vracejí pro radu. Díky nim vím, že moje práce a můj život má smysl. Že se mi podařilo otevřít někomu dveře do jiné dimenze. Bez pocitu, že někomu pomůžete na cestě sebepoznání, by byl život smutný.

Víte, pro mě byly a jsou největší divadelní zážitky, když jsem se začal na jevišti setkávat se svými žáky. Tak to bylo u Josefa Kovačiče, dnes sólisty Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V Plzni jsme spolu vystupovali ve Weberově Čarostřelci. V Quo vadis Sylvie Bodorové jsem vystupoval se dvěma – byl to znovu Joska Kovačič a poprvé Michal Bragagnolo. Teď se s Michalem znovu setkáváme v Giudittě. To je tak nádherný pocit! Předáváte pomyslnou štafetu. Vy končíte, oni začínají. Takový zážitek bych přál každému kantorovi! Zkrátka – těším se teď na své žáky, na školu, těším se, že se mým „děckám“ bude dařit!