První vlastní stream České filharmonie se sestrami Labèqueovými slavil úspěch

Nové televizní studio, nedávno zřízené v pražském Rudolfinu, poprvé streamovalo. Ve čtvrtek 4. února 2021 tak mohli uživatelé sociálních sítí celého světa vyslechnout v současné – kultuře nepřející – době unikátní koncert, na kterém se představily Katia a Marielle Labèqueovy spolu s Českou filharmonií pod vedením Semjona Byčkova. Přestože byl přitažlivý již výběr sólistů a repertoáru, jako nejcennější se ukázala síla okamžiku spočívající v až neuvěřitelném nadšení ze hry, které na posluchače sršelo od všech pultů.

Česká filharmonie 4. 2. 2021: Katia a Marielle Labèque (foto Petr Kadlec)

Jako první v programu zazněl Koncert pro dva klavíry a orchestr, který si u jeho autora, Bryce Dessnera, zhruba před pěti lety objednaly právě sestry Labèqueovy. Od té doby s touto skladbou objíždí slavné koncertní sály, a to s velkými úspěchy. Dessner je totiž ojedinělým případem skladatele, který má velký rozhled po hudebních stylech i žánrech napříč hudební sférou (vystudoval klasickou skladbu na Yale University a zároveň je zakladatelem rockové kapely The National) a dokáže tak zaujmout velké množství diváků. Zároveň se však jedná o promyšlené a sofistikované hudební struktury, které (snad) neurazí ani náročnější ucho.

To, že Bryce Dessner nepíše pro posluchače jednoduše podbízivou a pro hudebníky oddechovou hudbu, prokázal Koncert pro dva klavíry a orchestr znamenitě. Sólové klavírní party obsahují velké množství technicky náročných pasáží, které prozkouší pohyblivost prstů, rytmickou zdatnost i schopnost souhry; po orchestru je žádána naprostá přesnost, ať už v rozsáhlých plochách s minimalistickými prvky a s velkým množstvím nepravidelných důrazů nebo v místech mísení triol a rovného rytmu v různých nástrojových partech.

Česká filharmonie 4. 2. 2021: Katia a Marielle Labèque (foto Petr Kadlec)

Jak sólová, tak orchestrální složka fungovala znamenitě. Sestry Labèqueovy se i přes svůj věk (68 a 70 let) mohou pyšnit dokonalou běhavostí prstů, kterou prokázaly hned v úvodu celé skladby; ve druhé větě bylo možné ocenit jemnost úhozu v nízké dynamice. V závěru jsme pak mohli obdivovat jejich neutuchající energii, se kterou procházely všechny dynamicky exponované (synkopické) pasáže.

Česká filharmonie 4. 2. 2021 (foto Petr Kadlec)

Otázkou pak už jen zůstává, zda oním výrazným muzikantským zápalem strhly sólistky orchestr, nebo to bylo naopak. Z České filharmonie totiž také už od úplného začátku přímo prýštilo nadšení a možná až euforická touha hrát. Na všech hráčích tak bylo znát nejen maximální soustředění, které tato skladba vyžadovala, ale také požitek z každé fráze. Spolu se sólistkami působilo celé uskupení na pódiu velice kompaktně a sehraně, ale hlavně nad míru zaujatě pro věc. Nemůžu se ubránit pocitu, že menší frekvence koncertů může mít na mnoho hudebních těles právě tento vliv; přestože se Česká filharmonie řadí mezi nejlepší orchestry na světě, je složená z těch nejlepších hráčů a její zvuk je unikátní, tuto míru nasazení a štěstí ze hry jsem u tohoto tělesa ještě neslyšela.

Česká filharmonie 4. 2. 2021: Semjon Byčkov (foto Petr Kadlec)

A nemohl za to Dessner. Stejná atmosféra totiž panovala na pódiu i při druhém čísle dnešního večera, Symfonii č. 3 a moll s podtitulem „Skotská“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Semjon Byčkov dokázal tuto skladbu vystavět jako romanticky tesknou, s přiměřenými rubaty, ale přitom s obrovskou mírou emocí, které posluchače neválcovaly, ale byly mu „jen“ jaksi nabízeny. Z interpretace jsem nečetla primární touhu po uspokojení posluchače, která často vede k přílišnému předvádění se, jako spíše žízeň po proniknutí až do samotného zárodku hudby a následné žití skrytého hudebního příběhu skladby.

Zároveň však interpretace nepostrádala nic ze své technické stránky: jednotlivé party byly skvěle nastudovány (zvláště je třeba vyzdvihnout připravenost hráčů na dřevěné dechové nástroje, kterým úctyhodné tempo, udané dirigentem ve druhé větě, nedělalo pražádné potíže); orchestr zněl perfektně jako celek, ale (zvláště v případě takto známé skladby) osvěžujícím prvkem bylo i vynášení některých vedlejších hlasů, které bývají někdy upozaděny; jednotlivé fráze (zvláště v první větě) obsahovaly zvláštní vnitřní tah, který nejprve poklidně plul, aby posléze stupňoval napětí až do vypjatých dramatických pasáží.

Česká filharmonie 4. 2. 2021 (foto Petr Kadlec)

I v této době je tedy možné se (alespoň z domova) přiblížit těm nejvyšším příčkám hudební kultury. Většina z nás se nemůže smířit s některými vládními nařízeními týkajícími se současného (ne)průběhu kulturních akcí a spousta opatření nám může připadat nepochopitelných (jako i sestrám Labèqueovým, které přiletěly přeplněným letadlem, ale poté nemohly odehrát koncert s diváky, mezi kterými by mohly být dodrženy rozestupy) – Katia Labèque se dokonce vyjádřila, že to „vypadá, že nikomu vlastně nezáleží na tom, co děláme“. Ano, skutečně to vypadá, že někomu ne. Ale tisícům vděčných posluchačů u domácích obrazovek to jedno není. Děkujeme.

4.8 4 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments