Psi, krysy a Domingo: život s Bohémou

(The Telegraph – 16. července 2015 – Pamela Binns) 

V polovině července se po jednačtyřiceti letech s úklonou rozloučila jedna z nejoblíbenějších operních produkcí v londýnské Covent Garden. Čtyřiaosmdesátiletá Pamela Binns v ní účinkovala od samého začátku. Přinášíme její vyprávění, pořízené před poslední reprízou této Bohémy. 

Žila jsem v Londýně a pracovala jako herečka už několik let. Vyrůstala jsem v Lichfieldu v hrabství Staffordshire, během války jsme hráli dětskou hru Vražda – odjakživa jsem uměla dobře lhát, z toho asi pramenila moje touha hrát divadlo.

Když jsem přišla do Londýna, dostala jsem poměrně brzy práci v televizi. V roce 1972 jsem účinkovala v seriálu BBC Cranford. Jedna moje kamarádka dostávala nezpívané role v Královské opeře. Připadalo mi to zajímavé, a tak jsem dala na její radu a napsala inspicientce Stelle Chitty. Napsala jsem jí, dokonce několikrát, ale paní Chitty mi pokaždé velice zdvořile odpověděla: „Děkuji vám za váš dopis, ale nemohu vám nabídnout práci. Jste příliš malá vzrůstem.“ Později jsem ale dostala dopis, v němž mi napsala: „Mohla byste se dostavit na zkoušku do nové inscenace Bohémy Johna Copleye?“

Copley byl stálým režisérem Královské opery. Divadlo neuvedlo novou inscenaci této Pucciniho opery od roku 1898. Šla jsem tedy jednoho zimního odpoledne do divadla a čekala jsem ve starém baru, dokud mě nezavolají na zkoušku. Mezi uchazečkami se rozneslo, že chtějí jen jednu tmavovlasou dívku vysokou 178 cm s dobrou italskou výslovností. Jenže já jsem blondýna a měřím 157 cm. Pak ke mně inspicientka najednou přišla a řekla mi: „Slečno Binns, mám pro vás dobrou zprávu, přijmeme vás. Popudili jsme ale kvůli vám všechny ostatní uchazečky.“

To bylo v roce 1974. Předpokládala jsem, že mě chtějí jen na pár představení. Teď mám za sebou víc než šestset vystoupení a chystám se na svou poslední Bohému. (Královská opera oznámila, že chce v roce 2017 uvést operu v novém nastudování.)

Produkce se stala velkým hitem Královské opery. Je to nádherná podívaná. Opera byla šestadvacetkrát obnovena. Účinkovali v ní všichni tři tenoři v roli studenta a básníka Rodolfa a sopranistky jako Dame Kiri Te Kanawa a Angela Gheorghiu v roli jeho milé švadleny Mimi. Myslím, že opera vydržela tak dlouho na repertoáru proto, že Copley dosáhl skvělých hereckých výkonů. Opravdu máte dojem, že studenti spolu žijí už celé roky, a že se spolu dělí o poslední sousto chleba. Scéna Julie Trevelyan Oman je také nádherná, s dokonalými detaily. Jídelní lístky jsou napsané francouzštinou devatenáctého století a jídla, která jedí představitelé hlavních rolí, jsou skutečná.Během let jsem vystupovala v různých rolích. Začínala jsem jako „Grizetka“. Jedna z uchazeček o roli se Johna zeptala, co to je „grizetka“. Odpověděl jí: „Někdo by vám asi řekl, že se částečně živily šitím,“ a přitom zvedl obočí. Později jsem povýšila na Elegantní dámu. Teď hraji Madam Momus, která provozuje známou kavárnu Momus, kde se v druhém dějství scházejí studenti. Sedím za pultem, na hlavě mám zřasený čepec jako paní Tiggy-Winkle z pohádkové knížky a říkám číšníkům, kam co odnést.

Nedokáži ani vylíčit, jak mě ohromilo, když jsem poprvé stála na jevišti se stovkou lidí. Zpěv byl nesmírně hlasitý a opera působila velkolepě. Plácido Domingo, který v první produkci zpíval Rodolfa, přijel v kávově hnědém voze značky Rolls Royce. Viděla jsem, jak ho šofér balí do deky. Nevěděla jsem, kdo to je, a tak jsem si s ním šla popovídat. Řekl mi, že je trochu nemocný a má obavy o své hrdlo. Ukázala jsem na jeho medailonek se svatou Cecílií a řekla jsem: „Ta vás ochrání.“ „To doufám, to doufám,“zašeptal. Slavný pěvec byl ke mně velice milý. Myslím si ale, že José Carreras, který hrál Rodolfa v roce 1982, měl lepší hlas. Zněl přirozeněji, jako kos za jarního rána.S první Mimi, Katiou Ricciarelli jsem, myslím, nikdy nemluvila. Vzpomínám si ale jak Peter Glossop, který hrál Rodolfova přítele Marcella, utrousil: „Páni, ta má ale zadek.“ Byla dost podsaditá. Na hlavě nosila žokejskou helmu z černého sametu, která jí vůbec neslušela. Skvělá byla Mirella Freni. Byla drobná, perfektní Mimi. Trochu mi ji připomíná ta malá dívka, kterou máme teď, Anna Netrebko. Později jsem se setkala také s Dame Kiri. Ale moc jsem s ní nemluvila, nebyla nijak zvlášť přátelská. Jednou přišla do divadla v kožichu z bílé lišky. Pravidlem bylo, nemluvit s představiteli hlavních rolí. Pod přísným dozorem Stelly Chitty, jsme se měli opravdu na pozoru, a když jsme ji viděli, dělali jsme pukrle. Jakmile někdo mluvil v bočních oponách, posvítila si na něj svítilnou a dotyčný to měl spočítané.

Divadlo bylo před tím, než ho v roce 1997 zavřeli kvůli rekonstrukci, zchátralé a plné krys. Často bylo slyšet jejich škrábání. Ale mně se to líbilo víc, než jak je to teď. Tenkrát jsme byli všichni jako jedna rodina. V kantýně se daly koupit levné hranolky a seděli jsme tam všichni pohromadě. Divadlo mělo livrejované zaměstnance, kteří předávali po představení primadonám květiny. Vojsko v Bohémě hráli skuteční členové gardy, což byla tradice z dob královny Viktorie. Skončili s tím krátce po mém příchodu.

V té době bylo v Covent Garden ještě tržiště. Po cestě domů na zastávku autobusu jsem sbírala ze země brambory a cibuli. Jednoho dne mě při tom viděla Stella Chitty a ptala se: „Neplatíme vám dost, slečno Binns?“ Platili dost, ale už si nepamatuji kolik.V zákulisí došlo párkrát k roztržkám, ale nechci zmiňovat žádná jména. Jednou nás dali do šatny pro sólistu. Jedna dívka si přinesla svého psa, jiná kočku a tanečnice Michelle Amos přišla s dítětem, které měla s Peterem Glossopem. Říkala jsem si, to je na takovou malou šatnu přeci jen trochu moc – pět hereček, dítě, kočka a pes.

V průběhu let jsme měli na jevišti báječné psy v roli pejska Marcellovy přítelkyně Musetty. Můj nejoblíbenější byl King Charles španěl Ellie. Dostával 100 liber za vystoupení, jízdenku do první třídy z Brightonu a měl svou vlastní šatnu. Byl na tom tedy mnohem líp než já. Jednou si jedna představitelka Musetty vyprosila, že bude hrát její vlastní pes. Jeho jediným úkolem bylo sedět Musettě na klíně, pejsek ale seskočil a kousl Mimi do kotníku a celá produkce se zastavila.

Docházelo i k jiným komplikacím. Jednou se zasekla opona, takže hlavní představitelé museli zpívat před oponou. A není to tak dávno, co v hledišti někdo zemřel během představení. Nevěděli jsme, proč je tak dlouhá přestávka.

Po posledním představení budeme mít večírek. Doufám, že se nerozbrečím a snad mě pár skleniček rozveselí. Což mi připomíná, že v první produkci naléval Plácido Domingo ve scéně v taverně skutečné víno. Doufám, že ho bude nalévat i při dnešním představení, které bude dirigovat. Nebylo by to hezké?

Přeložil Ondřej Lábr
Foto Warren Allot/Telegraph, Geoff Pugh, Johan Elbers, Johan Persson