Ptali jste se: Jiří Nekvasil

Ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě odpovídá na otázky čtenářů Opery Plus 

Dobrý den, hodně fandím vašemu týmu, myslím, že jste udělali kus pořádné práce. Jak ještě dlouho vydržíte? Srdečně vás zdravím. (DS)

Děkuji za uznání. Budu mluvit za sebe. Akorát pro mě osobně vyznívá slovo „vydržet“ trochu negativně, jako kdyby možnost systematicky zde v Národním divadle moravskoslezském pracovat a řídit jej bylo něco, co se musí vydržet. Jsem tady z vlastního rozhodnutí a to, že jsem byl po konkurzu, téměř před pěti lety, jmenován do funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského, beru neustále jako velkou výzvu, možnost, svým způsobem dar a hlavně závazek a neustálou tvůrčí a manažerskou výzvu, a jako takovou se ji snažím co nejlépe naplnit – dělat moderní velké otevřené čtyřsouborové divadlo, které je otevřeným tvůrčím prostorem i živou kulturní institucí města. A týká se to nejen opery. Já za sebe vidím před sebou celou řadu zajímavých úkolů, které si dáváme pro další rozvoj divadla. Takže pokud se vnější podmínky (stručně řečeno hlavně peníze a spolupráce se zřizovatelem, která je zatím velmi dobrá) zásadně nezmění, mně nedojde energie, nápady a smysl mého počínání, nemám z mé strany důvod nevydržet. Ale známe to. A to, že dojde od příští sezony ke změně na postu šéfa opery, jsem na Opeře Plus již v rozhovoru reflektoval. Nicméně práce, kterou v opeře hudební ředitel dirigent Robert Jindra se svým týmem, s mou důvěrou, podporou a vzájemnou interakcí, první tři sezony tady v Ostravě udělal, byla skvělá a zaslouží velký obdiv, respekt a díky. Bohužel, souběh téměř shodných funkcí minulou sezonu, kdy si k ostravskému Národnímu divadlu moravskoslezskému přibral Robert pražské Národní divadlo, ukázal nedobrou volbou pro každou ze zúčastněných stran. Je to škoda. Ale loď pluje dál.

Jaký je váš vztah jako rodilého Ostraváka k tomuto městu? (Jarda, Ostrava)

Ostravu mám velmi rád i se všemi jejími rozpory. I tu ze vzpomínek z dětství a dospívání a i tu dnešní, tu mám ještě radši, protože ji žiji a pracuji v ní. Je to otevřený, inspirativní prostor, drsný, se zvláštní poezií, kterou ne všichni vnímají. Dobře se v něm pracuje – koncentrovaněji, přehledněji, soustředěněji, tak mi to připadá. Jsem moc rád a vděčen osudu, že jsem se mohl sem v roce 2010 vrátit a systematicky zde dělat divadlo – vést ho, určovat jeho směr a podobu a tvořit v něm, stát se spolutvůrcem zdejšího zajímavého, dynamického kulturního prostoru, a hlavně být zde s řadou mi blízkých a inspirativních lidí, které bych, nebýt mého návratu sem, nepoznal, a to by byla pro mě velká škoda. Shrnuto – k Ostravě mám vztah kladný, až vřelý! Jsem rád, že jsem odsud a že jsem teď tady!

Dobrý den vážený pane Nekvasile, velmi vám držím palce, myslím, že se úroveň ostravského divadla v posledních letech výrazně zvedla. Jediné, co mě ale dost mrzí, je to, že z vedení baletu musel odejít pan Vejsada. Měli jsme jeho balety opravdu velmi rádi a jsme si jisti, že ostravský balet vedl správným směrem. Proč musel být vystřídán? Přejeme vše dobré. (Kohoutovi)

S tím nápadem na změnu přišel sám Igor Vejsada, že se cítí po tolika letech šéfování (celkem sedmnácti) unaven a že sám vnímá potřebu, že by soubor pro svůj růst měl dostat další impulz z venku. A tak došlo k předání šéfovské štafety paní Lence Dřímalové, která měla za sebou šest úspěšných šéfovských let v Národním divadle Brno, a je navíc z Ostravy, kde s rodinou žije. Po odchodu Daniela Dvořáka z Národního divadla Brno byla vhodná doba ji do Ostravy nalákat. Prostě se to tak sešlo, věřím, jak mělo. Igor v souboru zůstal, spolupracuje jako baletní mistr a choreograf, občas se stále objeví na jevišti i jako tanečník. Byla to změna evoluční, připravená, ve vzájemné shodě a svým způsobem logická. Nyní baletní soubor, který pod Igorovým dlouholetým vedením udělal kus dobré práce, pokračuje dále s novými podněty, dobrým směrem, dál ke svému rozvoji a uměleckému růstu. Podle mě jsou toho tři úspěšné premiéry baletu v minulé sezoně – Balady, Návraty domů, La Sylphide –  tím nejlepším důkazem.

Jak jste spokojený s kvalitou ostravského divadla, na co jste nejvíc pyšný a co vás naopak štve? (Dáša Navrátilová)

Myslím si, že naše divadlo je obecně ve velmi dobré formě. Pyšný se snažím nebýt – známe to: Pýcha předchází pád! Ale jsem rád a vděčen za vše, co se nám povede, za každou dobrou inscenaci či jiný projekt, za každé dobře vložené úsilí, za zvyšující se návštěvnost divadla i vyšší tržby, za zájem diváků. Za to, že divadlo přináší městu prestiž a podílí se zásadně na budování jeho pozitivního obrazu. Štve mě to, že některé věci nejdou tak rychle, jak bych si představoval. Ale snažím se, aby to byla pozitivní naštvanost, která dává energii a dovede k dalším nápadům a inovacím. Negativní naštvanost vede k zapšklosti a rezignaci, té bych se chtěl osobně pro sebe i pro celé divadlo obloukem vyhnout.

Dobrý den, velmi dobře pamatujeme v ostravské opeře vašeho otce. Jak se vám na jeho odkaz navazuje? Doba se hodně od té doby změnila, že? Přejeme hodně dalších úspěchů! (Eduard)

Jsem přesvědčen, že můj otec udělal v ostravské opeře velký kus práce (působil zde od roku 1955, nejprve jako sólista, od roku 1960 jako režisér) a výrazně se podílel svým režijním rukopisem na tváři ostravské opery od šedesátých let do začátku let devadesátých, kdy z divadla odešel. Jeho jméno, osobnost a práce jsou bez diskuze důležitou součástí historie našeho operního souboru a celého divadla. Vytvořil zde řadu pozoruhodných inscenací – s divadelní fantazií a stylizací, ale vždy důsledně vycházející ze smyslu díla, s úctou k autorovu sdělení. Snažil se i v omezených možnostech tehdejší doby, hlavně nepřízni let normalizačních, pořádat doplňkové programy – profily sólistů, předpremiérové koncerty, besedy, včetně drobné odborné publicistiky, co tehdejší prostor a doba dovolila. Pokorná, systematická, nikým příliš nežádaná snaha rozvinout, alespoň v stísněných mantinelech a okolní letargii, větší kulturně-společenské povědomí kolem opery a lidí, kteří ji zde vytvářejí. Na jeho stopu, či chcete-li odkaz, navazuji s radostí a úctou, v mnohém silně inspirován. Vždyť díky otci jsem toto divadlo a divadlo a operu jako takové poznal od útlých dětských let a stalo se mi to osudovým a jsem tomu rád. Naučil jsem se od něj pro svůj profesionální život velmi mnoho – úctu k autorovu zápisu, jeho analýzu a poctivé ponoření se do díla a následnou potřebu ryze divadelního klíče a stylizace k jeho svébytnému vyjádření. A také důslednou, ale v prvé řadě tvořivou práci se zpěváky – operními herci, vycházející z analýzy situace a výkladu smyslu situace a nikoli z vnějšku.

Doba se změnila, má estetická a divadelní východiska jsou pochopitelně jiná, vstoupil jsem do profesionálního operního světa koncem osmdesátých let minulého století, trochu jako zlobivé dítě okouzlené postmodernou, a prvních deset let (tedy celá ta divoká léta devadesátá) jsem dělal profesionální operu mimo kamenné, lety zavedené operní domy u nás, tedy v divadlech – souborech, které jsme si s Danielem Dvořákem vymysleli, založili a vybudovali (Opera Furore, Opera Mozart). Ale i přes léta divoká po práci v mnoha kamenných operních domech doma i v zahraničí si důsledněji s každou prací na nové inscenaci opakuji a víc a víc se snažím najít smysl díla a teď tady s fantazií, divadelním jazykem dnešního světa vyprávět příběh ukrytý v partituře. Mé divadelní prostředky jsou logicky a pochopitelně mnohdy jiné, ale podstata je stejná jako v otcově režijní práci a její etice. Doba se změnila, a když zůstanu u těch pozitiv dneška – žijeme v demokratické společnosti, do repertoáru nám nezasahují žádní cenzoři a ideologové a jsem ředitel, takže mohu a musím určovat směr, podílet se na dramaturgii, dělat, iniciovat, inspirovat a vyžadovat doprovodné programy divadla, které jsou pro divadelní dění a vědomí o lidech, kteří divadlo vytvářejí, a tématech, která s inscenacemi souvisejí, nezbytnou a životadárně okysličující částí divadelního dění.

Dobrý den, co si myslíte o síti operních souborů u nás? Nenastala doba na její přehodnocení? V situaci, kdy je na operu tak málo peněz, všechno je čím dál dražší a kdy to je z Ostravy do Opavy půlhodinka nebo do Olomouce hodina jízdy autem, mně souběžná existence operních souborů, které mezi sebou navíc nemají žádné koprodukce, přijde jako mrhání penězi. (AF)

Všechna tři jmenovaná divadla Ostrava, Opava, Olomouc jsou městská, města si je zřídila (převzala je před více jak dvaceti lety od státu) a města je z více jak devadesáti procent platí ze svého rozpočtu (které má každé z měst také jiný), takže je to plně v kompetenci vedení měst, jestli by vůbec uvažovala o takovémto projektu. Já si myslím, že se vedení měst nikdy nemohou dohodnout, navíc každé město má v sobě kus patriotismu a chce to svoje divadlo. Je to navíc docela složité strategické rozhodnutí se spoustou nezbytných logistických kroků, které potřebují dohodu i záruky, které nejsou zcela ve vleku politických uskupení sedících momentálně na jednotlivých radnicích. Přináší to složitější plánování, srovnání technické úrovně vybavení divadel – aby inscenace vypadaly na všech scénách stejně, rozdíly jsou v úrovni orchestru a sboru. Logiku by to mělo, mluvilo se o tom s různými přestávkami dlouhá léta (třeba spojení Opava–Ostrava), asi by to lépe šlo v době, kdy divadla byla státní. Vzhledem k výše uvedenému bych to nechal tak, jak to je.Máte nějaký vysněný operní titul, který byste chtěl v Ostravě režírovat? (opera fan)

Já průběžně a systematicky mám možnost v Ostravě v rámci naší dramaturgie (která je samozřejmě v prvé řadě konceptem, koncepcí stavbou s dalšími souvislostmi, nejen seznamem uměleckých snů hudebního ředitele a ředitele, který je jako já operním režisérem) pracovat na titulech, které mě velmi zajímají – jsou to v prvé řadě tituly dvacátého století a česká hudba. Jsou to někdy více výzvy než sny, ale vždy jsou to inspirativní setkání. Pak je určitě několik titulů, chcete-li snů, které bych rád potkal, včetně Wagnerova Ringu či Parsifala, některé opery Richarda Strausse, které se k nám prostě nevejdou, ani na jeviště, ani do orchestřiště, ani do rozpočtu.

Na které z ostravských operních inscenací poslední doby jste nejvíc pyšný? (Eva K., Ostrava)

Opatrně s tou pýchou, ale na druhou stranu, celkově vzato, myslím, že obecně operní inscenace, které vznikly od sezony 2010/2011 do dneška, měly velmi dobrou úroveň. Z těch pro mě nej, na kterých jsem se podílel jako režisér, je to na prvním místě Život prostopášníka Igora Stravinského (2012), dále Káťa Kabanová Leoše Janáčka (2012) a Cardillac Paula Hindemitha (2011) – řekl bych, že ve všech třech inscenacích došlo asi nejvíce k šťastnému vyrovnanému, vzájemně se inspirujícímu propojení všech složek hudebního nastudování, obsazení, scénografie, herectví a vše vedlo k výslednému naplnění režijního konceptu, tedy tomu, co dává vzniku dobrého hudebního divadla.

Kdybych měl říci tři inscenace, na kterých jsem se jako režisér nepodílel, pak je to v prvé řadě Lohengrin Richarda Wagnera (2013) v inscenaci Rocca, zejména díky skvělému hudebnímu nastudování a inspirativnímu dirigentskému vedení každého představení pod taktovkou hudebního ředitele Roberta Jindry a výbornému obsazení, které se mu podařilo pro inscenaci získat. A velmi se podařily také dva operní debuty činoherních režisérů při nastudování ne tak často uváděných titulů. Hovořím o inscenaci Fedora Umberta Giordana v režii Petra Gábora a v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a Anně Boleynové Gaetana Donizettiho v režii Ivana Krejčího a hudebním nastudování Olivera Dohnányiho. Tady se to také vše šťastně sešlo – zajímavé tituly, výborné inscenace a skvělé obsazení. A ještě mám velkou radost z jednoho operního projektu, a tím je bienále NODO (Dny nové opery Ostrava), které pořádáme (Národní divadlo moravskoslezské) spolu s Ostravským centrem nové hudby. Díky této synergii (a Petrovi Kotíkovi a Renátě Spisarové z Ostravského centra nové hudby) máme za sebou již dva ročníky tohoto jedinečného festivalu se spoustou různorodých inspirativní produkcí zkoumající hranice a možnosti soudobé opery a nového hudebního divadla, v kontextu se zahraničním dění a ve špičkové hudební interpretaci. Nic takového u nás nikdy nebylo. Je to mimořádný projekt evropského rozměru.

Dobrý den pane Nekvasile, dost jste udělal pro žánr opery na televizní obrazovce. Současný stav je ale velmi žalostný, nemyslíte? Bohužel, ani televizní kanál TV art to nevylepšil. Neměli by s tím lidé od opery něco udělat? (Petr Jirsa, Praha)

No, hlavně by s tím něco měli udělat v prvé řadě ti, co to mají dnes v ruce, tedy televizní šéfové a producenti, a pak by měli na ně dorážet také diváci, pokud jim to opravdu chybí. Ale myslím si, že zlatá doba pro artificiální hudbu a operu v televizi již bohužel skončila devadesátými lety, co se týká tvorby. Dnes se ani nezaznamenávají inscenace našich operních divadel, natož aby vznikala původní televizní nebo filmová zpracování. Je to škoda – má to u nás velkou tradici a řadu velkých jmen. Jsem rád, že jsem mohl v devadesátých letech minulého století také několik původních věcí natočit, jako například tři scénická díla Bohuslava Martinů (Slzy nože, Podivuhodný let, Hlas lesa) či dvě komorní opery Josefa Berga (Návrat Odysseův, Evropská turistika). Ale dnes se netočí pořádně ani hudební dokumenty. Snad bude lépe, ale zatím se nikomu, kdo má tu možnost o tom kvalifikovaně rozhodnout, nějak v tomto ohledu nerozsvítilo. Peníze investované do takovýchto projektů jsou nadčasová investice, navíc reprezentativní a vývozní artikl, když se s ním umí dobře pracovat. Ale diváci by se měli ozvat, pokud jim to chybí. Mně tedy ano, jako tvůrci i jako divákovi.

Koho považujete za nejlepšího operního režiséra současné doby a jak intenzivně sledujete dění v zahraniční opeře? (Šimon)

Já nevím, jestli se dá v operní režii takto soutěžit – kdo je nejlepší. Já si vážím a obdivuji a mám úctu ke všem režisérům, kteří vytvoří originální jevištní tvar, který vychází ze smyslu díla, a ne z jeho deformace. Když někdo s divadelní fantazií a magií vypráví jazykem současného divadla příběh zakletý v partituře. Když najde spojnici mezi skladatelem a divadlem dneška.

Sleduji a hledám nové podněty, a to nejen v opeře, jak mi čas dovolí. Když prakticky divadelně pracujete a ještě navíc jako ředitel i režisér, hůře systematicky sledujete jiné, zejména zahraniční produkce. A to jsem téměř každý večer v divadle, pokud večer nezkouším. Snažím se pochopitelně vidět toho co nejvíce nejen v opeře, ale i v činohře, baletu, občas se dostanu do zahraničí i do menších divadel, to je taky velmi poučné a dá se toho vidět hodně zajímavého.

Dobrý den, dnes snad každé divadlo naříká nad tím, že má málo peněz. Přitom ale opera v Ostravě je hodnocena jako momentálně to nejlepší v tomto oboru u nás. Máte na ni víc peněz než jiní? Jak na tom jste ve srovnání s ostatními soubory u nás? Děkuji. (Láďa)

Co se financí týká, jsme na té hraně, kdy můžeme s nasazením všech sil dělat divadlo v té kvalitě, v jaké ho děláme, takže ideální to zdaleka není. Když jsem nastoupil před téměř pěti lety, musel jsem se vyrovnat se skutečností výrazně sníženého rozpočtu. Musel se (v celém divadle) snížit stav zaměstnanců více než o třicet. Zefektivnili jsme provoz, zvýšili úsilí na propagaci, PR a marketing – každým rokem se nám zvedají tržby. Ale potřeba je, pokud chcete srovnávat s ostatními oblastními divadly u nás, si uvědomit, že Ostrava je třetím největším městem České republiky (má téměř dvakrát více obyvatel, než má Plzeň), nejdále položeným od Prahy – přes tři sta padesát kilometrů – a zaslouží si mít reprezentativní velké vícesouborové divadlo, nejen operu. Ač jsme po jménu Národní, jsme institucí městskou. Příspěvek města je více než 93 %. Jak je vidět, podíl Moravskoslezského kraje a Ministerstva kultury České republiky je sice pro nás důležitý, jako každá koruna, kterou na provoz divadla získáme, ale velmi malý. Jsem přesvědčen, že ministerstvo kultury by mělo, vzhledem k výše uvedenému – třetí největší město v České republice, centrum téměř milionového regionu–, na provozu Národního divadla moravskoslezského podstatně více participovat. Nejsme, nechceme a nemůžeme být pouze regionální scénou. Navíc v Ostravě není jediná kulturní instituce financovaná ministerstvem kultury. A navíc minulá vláda České republiky sebrala Ostravě (spolu s dalšími třemi největšími městy u nás) v rámci rozpočtového určení daní poměrně velký objem peněz. Ale operu si za ně, v menších obcích, mezi které je populisticky rozdala, pokud vím, nikdy nezřídili, ale kulturu a další služby v těchto městech, kterých využívá i jejich okolí, velmi ohrozili.

Dobrý den, v posledních letech se v Ostravě v operních představeních objevuje hodně hostů na úkor domácích zpěváků. Není snad už ambicí vašeho divadla mít vlastní plnohodnotný operní soubor? (Alfredo)

Situace je dnes u nás nastavena tak, že vlastně žádné operní divadlo (včetně Opery pražského Národního divadla) nemá a vlastně ani nemůže mít plnohodnotný operní soubor, který by byl schopen obsadit všechny role – nejlépe dvojmo na požadované umělecké úrovni. Doba se změnila, otevřením hranic vyrostly i pro naše sólisty nové příležitosti, je i řada možností hostování v rámci česko-slovenského prostoru. Navíc jich u nás není tolik, takže průběžně rotují po všech našich divadlech. Roli hrají také a hlavně finance – žádaný hostující sólista si vydělá za stejnou práci víc než plně vytížený sólista, pokud by byl uvázán jenom v angažmá. Stále jsme ještě málo, například oproti německým souborům, internacionální (co se týká cizinců ve stálém angažmá). Je to celá řada problémů a souvislostí a ani neříkám, že je to ideální stav. Na druhou stranu musím říci, že naše ostravská opera má dnes v angažmá celkem jedenáct sólistů, ale mezi nimi jsou například Jana Šrejma Kačírková, Eva Dřízgová Jirušová, Agnieszka Bochenek Osiecka, Luciano Mastro, Martin Gurbaľ, Jakub Kettner – to přece není špatná bilance. Jsou osobnosti zpívající první obor nejen v našem divadle, ale i na dalších předních scénách u nás, hostují i v zahraničí. Ale pokud chcete takové sólisty udržet, musíte jim dát prostor i pro uměleckou činnost mimo divadlo, nemůžete je obsazovat do každé premiéry. Také dnes hrajeme o něco méně představení než v minulosti, díky hostům se pak snažíme nabídnout to nejzajímavější, na co finančně dosáhneme, tu nejlepší možnou kvalitu, nejen na premiérách, ale i na reprízách.Dobrý den pane Nekvasile, jak vzpomínáte na dobu svého šéfování opeře Národního divadla? Nemáte ambici se jednou do Prahy vrátit, třeba jako ředitel Národního divadla? (Kristina Kubincová, Praha)

Na možnost stát po čtyři roky (2002–2006) v čele Opery Národního divadla v Praze vzpomínám jako na dobu naplněnou intenzivní prací. Byla to v historii Národního divadla, myslím si, poprvé jedinečná situace, kdy spolu s nastupujícím ředitelem Danielem Dvořákem nastoupili tři noví umělečtí šéfové, tedy spolu se mnou do činohry Michal Dočekal a do baletu Petr Zuska, které si navíc sám Daniel Dvořák vybral jako součást své ředitelské koncepce. Navíc šlo o změnu evoluční, o svém nástupu do Národního divadla jsme věděli rok dopředu (dnes si myslím, že minimum u Národního divadla jsou roky dva!) a mohli jsme tak dokončit své předchozí závazky a připravit sezonu. Navíc, ač každý z nás je jiná individualita, jsme byli divadelně stejná krevní skupina – a vnímali jsme Národní divadlo jako otevřený tvůrčí prostor. Bylo to časově, fyzicky i psychicky hodně náročné, ale myslím si, že se spousta věcí povedla, řadu věcí se podařilo nastartovat. A člověk měl pocit, že divadlo a opera zevnitř i směrem navenek funguje, dává o sobě vědět, rozšířilo se zájmové divácké spektrum.

Měl jsem možnost připravit pouze pět sezon – přičemž při rozjezdu té páté jsem byl pověřeným ředitelem Mrzenou odvolán (necelé tři měsíce po odvolání ředitele Daniela Dvořáka ministrem kultury Martinem Štěpánkem), paradoxně asi tři týdny po premiéře opery Wolfganga Amadea Mozarta La clemenza di Tito, kdy poprvé v Národním divadle nastudovali novou inscenaci Karl-Ernst and Ursel Herrmannovi – inscenace se stala Inscenací roku 2006 a získala několik dalších Cen Alfreda Radoka, v té sezoně také pak s Operou Národního poprvé spolupracoval Miloš Forman, za dirigentský pult se podruhé po skvělém nastudování Prstenu Nibelungova vrátil dirigent John Fiore k nastudování Pucciniho opery La fanciulla del West. Tak to mě mrzelo, že jsem nemohl tu sezonu dokončit a pod tyto výsledky mé práce a Daniela Dvořáka se podepsali jiní. Ale takový je života běh a už je to osm let!

Jsem za ten čas v Národním divadle, byť krátký, osudu vděčen, podařila se udělat spousta práce, hodně jsem se toho tam naučil a tyto všechny zkušenosti (i ty méně dobré) dále zúročuji ve svém současném působišti. Pražské Národní divadlo mi přineslo spoustu výjimečných pracovních setkání, jakým byla třeba možnost spolupráce s takovými dirigenty jako Sir Charles Mackerras, Jiří Kout, Jiří Bělohlávek, John Fiore, Asher Fisch, Gerd Albrecht, velkou zkušeností bylo budování souboru Opery Národního divadla, jsem vděčen za dramaturgii, kterou zde bylo možno za ten čas realizovat. A největším zážitkem pro mě zůstane příprava a realizace koprodukčního projektu uvedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, kterým se začala spolupráce opery Národního divadla s dirigentem Johnem Fiorem.

Mou ambicí je dnes vést a rozvíjet co nejlépe Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Navíc pražské Národní divadlo má svého ředitele něco málo přes rok, který rozpracoval velkou transformaci a měl by mít prostor a čas, takže takové úvahy z mé strany si ani nepřipouštím. Ale samozřejmě je mou ambicí se do Národního divadla vrátit a mít možnost se vracet opakovaně jako režisér. Miluji jak prostor Státní opery, tak zejména historickou budovu Národního divadla a jejich genius loci, rád v nich pracuji a myslím, že už je spolu se scénografem Danielem Dvořákem, se kterým spolupracuji již dvacet pět let, docela ovládáme. Výzvou je vždy i umělecký a provozní potenciál, který Národní divadlo má k dispozici. Avšak nové vedení Opery Národního divadla mě zatím ke spolupráci neoslovilo. Na druhou stranu jsem rád, že Opera Národního divadla vstoupila do koprodukce s Národním divadlem moravskoslezským na nastudování nové opery Jana Klusáka Filoktétés, kterou uvedeme ve světové premiéře 14. května 2015 v Ostravě v Divadle Antonína Dvořáka a 23. května 2015 ji uvidí Praha v historické budově Národního divadla.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za vaše odpovědi a přejeme vše dobré!

Vizitka:
Jiří Nekvasil (1962) absolvoval roce 1989 studium operní režie na Hudební fakultě AMU u Ladislava Štrose. Na Divadelní fakultě AMU se formou mimořádného studia paralelně věnoval také dramaturgii. V roce 1988 založil spolu se scénografem Danielem Dvořákem Operu Furore, experimentální operní studio. O dva roky později byli oba jako intendanti pověřeni řízením Komorní opery Praha, kterou reorganizovali na Operu Mozart. Od roku 1998 působil jako umělecký šéf, dramaturg a režisér ve Státní opeře Praha. V letech 2002–2006 zastával post šéfa Opery Národního divadla v Praze. Od 1. ledna 2010 je ředitelem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Za svou dosavadní uměleckou dráhu realizoval přes osmdesát operních a činoherních inscenací, nejprve zejména pro Operu Furore (Faust, Houslema do železa, Andy Warhol, Golem – extáze expresionismu), Operu Mozart (The Best of Mozart, Figaro? Figaro!, Play Magic Flute, Don Juan Bastien). V letech 1992–1998 během letních stagion Opery Mozart v pražském Stavovském divadle realizoval mozartovský cyklus (Kouzelná flétna, Così fan tutte, La clemenza di Tito, Figarova svatba, Don Giovanni). Ve Státní opeře Praha inscenoval v letech 1999–2002 světové premiéry oper Bubu z Montparnassu (Emil František Burian), Faidra (Emil Viklický) a Circus Terra (Trygve Madsen). Dále českou premiéru opery Utahování šroubu (Benjamin Britten), Es war einmal (Alexander Zemlinsky) a operu Polský žid (Karel Weis). V Národním divadle nastudoval v roce 1997 večer soudobých oper Zpráva pro akademii (Jan Klusák) a Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem (Michael Nyman). Zprávu pro akademii v roce 2002 doplnil Bertram a Mescalinda, další Klusákova opera. K dalším režiím Jiřího Nekvasila v Národním divadle patří od roku 2003 minimalistická opera Johna Adamse Smrt Klinghoffera, Janáčkovy Výlety páně Broučkovy a Její pastorkyňa, Smetanova Prodaná nevěsta a Tajemství, Řecké pašije Bohuslava Martinů, Antigona Josefa Myslivečka, obnovená inscenace Mozartova Dona Giovanniho, scénické provedení Verdiho Requiem, Cileova Adriana Lecouvreur a Pucciniho Děvče ze Západu.

Je spoluautorem a zároveň režisérem opery-procesu Zítra se bude…, kterou napsal spolu s Alešem Březinou pro pěvkyni Soňu Červenou (2007) a která byla uvedena na scéně Divadla Kolowrat v dubnu 2008. Tato inscenace byla v anketě Divadelních novin a Cen Alfréda Radoka vyhodnocena jako Operní inscenace roku 2008. Za libreto byl oceněn Jiří Nekvasil spolu s Alešem Březinou Cenou Sazky a Divadelních novin.

Jiří Nekvasil působí jako režisér také v zahraničí. V Německu inscenoval německou premiéru poslední opery Ericha Wolfganga Korngolda Kathrin, Klusákovu Zprávu pro akademii, Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka (Trier), Dona Giovanniho Giuseppe Gazzanigy (Hamburg), Cileovu Adrianu Lecouvreur (Erfurt), Wagnerova Bludného Holanďana a Čajkovského Evžena Oněgina (Regensburg), Myslivečkovu Antigonu (Rheinsberg), Martinů Tři přání (Rostock), v Argentině jihoamerickou premiéru Příhod lišky Bystroušky (Teatro Colón Buenos Aires), ve Francii francouzskou premiéru opery Manfreda Gurlitta Vojáci (Nantes), v USA režíroval Verdiho Nabucca, v Lotyšsku Brittenovu operu Utahování šroubu (rovněž v Estonsku – Tallin) a Janáčkovu Její pastorkyni (Riga), v Irsku Její pastorkyni (Dublin); v Norsku uvedl Circus Terra Trygve Madsena (Oslo), na Slovensku Rusalku (Bratislava) a ve Finsku scénické provedení Verdiho Requiem (Tampere).

Z úspěšných divadelních inscenací z poslední doby je možno zmínit Juliettu (Bohuslav Martinů) a Madama Butterfly (Giacomo Puccini) – obě 2009 Národní divadlo Brno, Don Quichote (Jules Massenet) – Státní opera Praha (2010), Tři Pintové (Carl Maria von Weber / Gustav Mahler) – Státní opera Praha 2011, v činohře pak Perikles (Shakespeare) – Klicperovo divadlo Hradec Králové (2008), Hra snů (Strindberg) – Komorní scéna Aréna v Ostravě (2009).

Vedle práce v divadle spolupracuje Jiří Nekvasil jako režisér téměř dvacet let také s Českou televizí, podílí se především na tvorbě hudebních pořadů (přes sto třicet režií). Je autorem řady dokumentárních filmů, například: Alois Hába, Opera podle Josefa Berga, Operní mág Václav Kašlík, dva filmy věnované Bohuslavu Martinů (Návrat z exilu, Martinů a Amerika) a hudební film věnovaný Ervinu Schulhoffovi (Zuby mi cvakají v rytmu shimmy). Z poslední doby je to pak sedmidílný seriál Krajan G. M. (Zdeněk Mahler vypráví o Gustavu Mahlerovi). V České televizi natočil i několik oper: a to nejen záznamy vlastních operních inscenací (Golem, Bubu z Montaparnassu, Es war einmal, Polský žid, Tajemství), ale zejména originální televizní a filmová zpracování: Ivan Kurz – Večerní shromáždění, Josef Berg – Odysseův návrat, Evropská turistika. K nejpozoruhodnějším pak patří filmové zpracování děl Bohuslava Martinů – mechanického baletu Podivuhodný let a oper Slzy nože a Hlas lesa. Filmy Podivuhodný let a Slzy nože byly oceněny na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1999 Zlatým křišťálem a v roce 1999 na Festivalu Screening stage Arts Prize hlavní cenou Grand Prix a cenou za Nejoriginálnější způsob režie.

(Zdroj: NDM Ostrava)

www.ndm.cz

Foto Tamara Černá