Ptali jste se: Petr Kofroň

Umělecký ředitel Opery Národního divadla odpovídá na otázky čtenářů Opery Plus

Dobrý den, pane Kofroni, kdy konečně dojde na obnovení letitého repertoáru Státní opery? Vždyť některé inscenace jsou i třicet let staré – Butterfly, Rigoletto, ale i Tosca nebo Nabucco. Máte nějaký dlouhodobější plán znovunastudování kmenového repertoáru? Podělte se o něj s námi, děkuji. (Petr)

Státní opera dlouho fungovala jako kolotoč diváckých inscenací, které plnily kasu. Obnovit inscenaci znamená ji stáhnout cca na půl roku a připravit novou. To znamená půlroční výpadek tržeb ze staženého titulu. Proto se také předešlá vedení, pohybující se v podfinancovaném operním domě, takového kroku bála a počínala si spíše „projektově“, tzn. na polštáři klasických inscenací zahrát párkrát něco zajímavého. Dalším problémem je, že Státní opera nemá dostatek stálého repertoáru, takže jakékoli stažení „osvědčeného“ titulu je provozně komplikované.

Do budoucna samozřejmě počítáme jednak s doplňováním repertoáru, jednak s obnovováním starých inscenací. Prvním krokem v sezoně 2014/15 je zvýšení počtu premiér na standardní čtyři, v další sezoně počítáme s novým nastudováním zřejmě Madamy Butterfly. Aby vzletné nápady došly „realistických“ konců, věc se komplikuje plánovanou dlouhodobou rekonstrukcí Státní opery a provozní budovy, která by měla začít na jaře 2016, takže velké myšlenky končí v aktuálním hledání prostoru, kde soubor Státní opery přes rekonstrukci udržet.

Dobrý den, rád vzpomínám na doby, kdy se za vašeho šéfování jezdilo do Plzně na neotřelé tituly, které se jen tak nevidí – Šárka, Kunálovy oči, Kapuleti a Montekové atd. Chystáte něco podobného pro fajnšmekry i v Praze? Budete taky v Národním divadle sám dirigovat? (Milan P., Praha)

Podobný problém jako v předchozí otázce. Nedostatek repertoáru v obou domech, slabá návštěvnost některých klasických českých titulů, ale bohužel i Janáčka. Oblastní divadlo má v tomto směru „volnější ruce“, neboť vyprodukuje za sezonu cca čtyři premiéry, sezona je vyabonovaná a abonenti prostě přežijí jednu specialitu za sezonu. Trochu volnější ruce máme v dramaturgii Nové scény, kde v sezoně 2014/2015 budou dvě „soudobé premiéry“ – Šostakovič Antiformalističeskij rajok a Orango a opera Jana Kučery Rudá Marie. V sezoně 2015/2016 pak chystáme jednu specialitu v Národním divadle.

Dobrý den, mám na vás dotaz ke zpěvákům – uslyšíme v Praze víc zajímavých zahraničních sólistů? Myslím, že jejich přítomnost vždy pozvedne úroveň domácích představení. Určitě by se v této souvislosti, ale i kvůli zvýšení úrovně repríz vyplatilo hraní titulů v blocích. Neuvažujete o tom? Držím vám palce. (AV)

Problém Národního divadla jako celku je krátkodobé plánování. Například až nyní se usazují premiéry sezony 2015/2016, tím vágnější jsou hrací dny oné chystané sezony. Proto musíme najít mechanismus, jak operu plánovat v předstihu před ostatními soubory cca na čtyři roky dopředu. Zatímní praxe znamená, že v sezoně 2014/2015 jsou hrací dny obsazeny ze sólistů v angažmá, stálých hostů a hostů, kteří měli volné termíny. Dostanu-li záchvat a zavolám opravdu „světového pěvce“, má čas nejdříve v roce 2017 a já zatím o této sezoně nevím vůbec nic.

Jsme dlouhodobě roztrpčeni, jaký úpadek v uvádění tradičních titulů české opery po roce 1989 nastal. Například Smetanova Hubička byla dřív na programu Národního divadla stále, teď se nehraje už léta. Kdy se jí dočkáme? To samé třeba Dalibor? Nepřijde Vám toto vzhledem k povinnostem Národního divadla trestuhodné? (Eduard Navrátil, Praha)

Ano, zasloužím si spravedlivý trest. Má ideální představa o kompletním českém operním odkazu na stálém repertoáru narazí opět na malý počet premiér, na nedostatek výrobních kapacit, na nedostatek skladovacích prostor pro dekorace, na nedostatek zkušebních prostor atd. Koneckonců vaše volání, které – věřte mi – vychází i z mého nitra, narazí v posledku na obchodní mantinely, neboť český repertoár – s výjimkou Prodané nevěsta a Rusalky – naráží na malý zájem publika.

Jak to vypadá s rekonstrukcí Státní opery? Slyšela jsem, že se má nejméně na celou sezonu zavřít. (Dana)

Plánováno na období květen 2016 – říjen 2017. Nejde o totální rekonstrukci historické budovy Státní opery a provozní budovy, ale zejména o technologie, rozvody… V poměrně složitém českém prostředí je však i tento termín pro mne spíše hypotetický, takže se zatím tváříme, že to tak bude (protože to bude zásah do provozu celého Národního divadla) a plánujeme náhradní provoz v jiném aspoň trochu divadelním prostředí, zájezdy, spolupráci s Českou filharmonií uváděním koncertních verzí oper…

Dobrý den, pane Kofroni, můžete prosím prozradit něco z dlouhodobějšího dramaturgického plánu opery v Národním divadle i ve Státní opeře? Děkuji předem a přeji vám hodně zdaru! (Richard J.)

Protože české tajnůstkářství je pověstné a protože dramaturgický plán opery na sezonu 2015/2016 ještě „není schválen“ – jsme přece jenom „vícesouborové divadlo“ a nemůžeme všichni hrát Romea a  Julii – zatím pouze jména:

Stavovské – Mozart, Vivaldi, Bellini; Státní opera – Wagner, Orff, Puccini, Offenbach; Národní divadlo – Čajkovskij, Kašlík, Smetana, Janáček, Fibich, Foerster.

Dočkáme se v Praze zajímavých režisérských zahraničních osobností typu Robert Carsen? Právě režie byla myslím hlavním kamenem úrazu posledních let, viz Pelleas a Melisanda, Don Giovanni, Don Carlo, Sedlák kavalír a Komedianti… (A. Bodelová)

Až se mi uvolní svázané provozní ruce, zvedám telefon. Tito režiséři jsou volní nejdříve 2018.

Oceňovali jsme dřív koncertní uvádění neznámých oper, jako byl kupříkladu předsmetanovský triptych za doby šéfování Jiřího Nekvasila a Daniela Dvořáka. Na podzim se má takto objevit Hábova Nová země, chcete v něčem podobném pokračovat? Děkuji. (operomaniak)

Samozřejmě bychom rádi. Koncertní provedení má smysl v případě, že dílo dosud nebylo provedeno, nebo zapadlo po premiéře a dosud se neobjevilo. V tomto směru nabízí zejména česká operní literatura přehršel titulů. Pro mne osobně by bylo zajímavé například vzkřísit některé opery Josefa Bohuslava Foerstra, které ale bude nutno razantně dramaturgicky připravit.

Dobrý den, co uděláte pro zvýšení úrovně běžných repríz v Národním divadle a hlavně pak ve Státní opeře? Máme tam už řadu let předplatné a věřte, že už jsme se několikrát rozmýšleli, zda ho máme obnovovat, někteří zpěváci i výkony v orchestru na pražskou scénu opravdu nepatří. Sleduje toto vůbec někdo z vedení divadla? (Josef L., Praha)

Chceme vybudovat kvalitní sólistický ansámbl a už na tom pracujeme, tzn. rozloučili jsme se s některými zpěváky a jiné jsme ke spolupráci přizvali, před každým představením ve Státní opeře se koná ansámblová zkouška, oprašovacích zkoušek orchestrálních a režijních je naplánováno dostatek až přebytek, snažíme se zmapovat nabídku zpěváků v Evropě a zejména ještě nepříliš známá jména vtáhnout do provozu Národního divadla a Státní opery. Musím se však zastat orchestru Státní opery, který v řadě případů podává špičkové výkony.

Proč na internetu neuvádíte obsazení připravovaných premiér, a to alespoň u hlavních rolí, tak jak to je v zahraničí naprosto běžné? Děkuji za nápravu. (ZB)

V nejbližších dnech tato obsazení na webu naleznete.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za všechny odpovědi.***

Vizitka:
Petr Kofroň se narodil v roce 1955 v Praze. Studia skladby a dirigování na JAMU v Brně absolvoval v roce 1979. Posléze (1983) byl spoluzakladatelem souboru pro soudobou hudbu Agon Orchestra, ve kterém působí jako dramaturg a dirigent. Orchestr se věnuje české hudební avantgardě šedesátých let minulého století a současné alternativní české a světové hudbě. Domovskou scénou Agon Orchestra je Divadlo Archa, kde pořádá každoročně cyklus čtyř novinkových koncertů. Vystupuje však po celé Evropě.

Petr Kofroň dirigoval koncerty souboru nejen ve většině evropských států, ale i v USA (např. v Lincoln Centre v New Yorku), Kanadě a jinde. Spolupracoval i s dalšími hudebními tělesy – mimo jiné s Orchestrem FOK, Pražskou komorní filharmonií, Talichovým orchestrem. Jeho činnost skladatelská, dirigentská i organizační je velmi rozsáhlá a pestrá, často se mu dostává významných ocenění. Vedle soudobé české hudby věnuje velkou pozornost americké hudbě 20. století, specializuje se na díla amerických minimalistů.

Jako skladatel a dirigent se podílel na vydání několika CD. Je také autorem několika knih o hudbě (Věčné hledání – kapitoly o západní poválečné hudbě, Třináct analýz, Grafické partitury a koncepty ad.) V posledních letech se stále víc obrací k popu a rocku – je autorem muzikálu Magická flétna (2006), opery Mai 68 (2008) a big-bandového quasijazzu, například Symfonie Titan (2005) a Magor (2008).

V letech 1996–2004 působil jako umělecký šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, která za jeho působení doznala uměleckého vzestupu. Ke spolupráci sem přizval řadu režisérů stojících dosud mimo operní svět, ale reprezentujících trendy soudobého divadla. Zde také začal dirigovat operu (nastudoval zde např. Fibichovu Šárku, Čajkovského Jolantu, Smetanovu Hubičku, Straussovu Ariadnu na Naxu aj.) a zavedl a dirigoval koncerty symfonického orchestru opery.

V Národním divadle se hrály jeho opery Fantom, čili Krvavá opera a Mai 68. S Činohrou Národního divadla spolupracuje jako autor scénické hudby už od roku 1992, kdy složil hudbu ke Koltesovu Boji černocha se psy; do současnosti to je už asi deset inscenací, které zde byly hrány s jeho hudbou – naposledy Shakespearova a Fletcherova hra Dva vznešení příbuzní a Ibsenův Nepřítel lidu. Ve Státní opeře Praha nastudoval operu Philipa Glasse Pád domu Usherů (1999) a v Opeře Národního divadla jeho Krásku a zvíře (2003) a Les Enfants terribles (2011), dále Man and Boy: Dada (2004) Michaela Nymana. Od srpna 2013 je uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery v Praze.

(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

Foto Ilona Sochorová