Ptali jste se: Robert Jindra

Dirigent Robert Jindra odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus


Když jste v červnu 2014 oznámil svůj odchod z pozice hudebního ředitele Opery Národního divadla, zdůvodňoval jste to dlouhodobými neshodami s uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery Petrem Kofroněm, zejména pokud jde o výběr inscenačních týmů, způsob přípravy dramaturgického plánu, a obecně ve vztahu k celkové vizi budoucího uměleckého směřování Opery Národního divadla a Státní opery. Mohl byste z tohoto pohledu okomentovat dramaturgický plán Opery Národního divadla na příští rok? Je mezi zvolenými tituly nějaký, který ve vás vyvolává silný otazník, případně vám nějaký konkrétní titul v tomto plánu chybí? Rovněž by mě zajímalo, zda zpětně tohoto vašeho rozhodnutí nelitujete, a to především vzhledem k následnému ukončení vašeho angažmá v ostravském Národním divadle moravskoslezském. (Jan Bezděkovský)

Vážený pane Bezděkovský, neshody s uměleckým ředitelem byly jedním z mnoha důvodů mého rozhodnutí. Domnívám se, že mediálně byl tento důvod trochu „zdémonizován“. S Petrem Kofroněm se čas od času potkáme v divadle, slušně se pozdravíme, prohodíme i pár slov. Koneckonců obsazování rolí, inscenačních týmů a tak dále je pouhou třešničkou na dortu v celkovém provozu divadla. Momentálně mají bohužel v Opeře Národního divadla zásadní vliv na obsazování dokonce i lidé, kteří k tomu nemají náležité vzdělání a neměli by k tomu ze svého postavení mít ani mandát. Jasná hierarchie a kompetence jednotlivých členů vedení, pravidla pro fungování provozu, plánování zkoušek a představení souboru Opery ve vztahu k ostatním souborům a tak dále, to považuji za zcela klíčové a zásadní pro správný chod souboru. A to byl podle mého mínění ten největší kámen úrazu. Jedním z několika alarmujících skutečností byl dramaturgický plán na rok 2015/2016, který mi byl zaslán jako závazný – respektive dán „na vědomí“, podepsaný šéfdramaturgem a nejvyšším vedením Opery. Pokud jsem měl nést zodpovědnost či spoluzodpovědnost za hudební stránku operního souboru, považoval jsem za nepřijatelné, aby mi byl tímto způsobem plán pouze zaslán na vědomí bez předchozího důkladného jednání. Domnívám se, že dramaturgie takové instituce by měla mít dlouhodobý výhled s jasným nasměrováním a vizí. Každý z titulů vybraný pro následující sezonu je jistě zajímavý a na jeviště Národního divadla bezesporu patří. Jde jen o to, v jakém kontextu, v jaké vzdálenosti a v jakém vyvážení mezi Národním divadlem a Státní operou by se na repertoáru měly objevit. Pamatuji si z repertoárových porad, že Opera Národního divadla má určitý počet hracích dnů a ty musí umět něčím naplnit. Bylo mnoho prázdných okének, do kterých zkrátka nebylo co nasadit, pokud bychom nechtěli stále dokola nasazovat Rusalku, Prodanou nevěstu, Jakobína či Čerta a Káču. Zkrátka momentálně chybí Národnímu divadlu repertoár, což je ale dlouhodobější záležitost. Trend velkolepých operních projektů patřící spíše do divadel blokového nebo staggionového systému zásadně naráží na provozní možnosti repertoárového typu divadla, jakým Národní divadlo zatím stále ještě je. Osobně jsem přesvědčen, že repertoárový systém je již přežitek a pro současné operní divadlo je velkou brzdou, ovšem v tuto chvíli Národní divadlo v takovém systému funguje. Bylo a je několik opravdu povedených inscenací, které by se jistě mohly hrát i nadále, ovšem zkrátka není možné je včlenit do provozu divadla s ohledem na ostatní soubory. Každopádně se domnívám, že do Národního divadla patří především český nebo chcete-li slovanský repertoár, ovšem rozumně vyvážený i repertoárem světovým. Miluji českou operu, a proto bych byl velice rád, kdybych na jevišti Národního divadla viděl Dvořákova Dimitrije, kterého jsem zamýšlel jako volné pokračování Borise Godunova, Dvořákovu Armidu, dlouhá léta chybí inscenace Smetanova Dalibora nebo nová inscenace Libuše, geniální Fibichova Šárka nebo Hedy, Foersterova Eva, Jeremiášovi Bratři Karamazovi, novou kvalitní (!) inscenační podobu by si zasloužily Řecké pašije Bohuslava Martinů. Je ovšem smutnou pravdou, že česká opera u nás není tak dobře divácky navštěvována, jak by si zasloužila, a je nutné s tím stále bojovat. Ze světového repertoáru je toho mnoho. Dlouhá léta se v Praze neobjevila inscenace Beethovenova Fidelia, Straussovy Ariadny na Naxu, Čajkovského Pikové dámy, nevidím důvod, proč v Národním divadle nehrát například Verdiho opery, jako je Stiffelio, Massenetova Werthera nebo Herodias, „dětský“ titul typu Orffova Měsíce nebo Chytračky i jiná díla dvacátého století. Je toho zkrátka velmi mnoho a je to pochopitelně také věc názoru a dramaturgického směřování.Zdravím vás z Českých Budějovic. Sbírám autogramy dirigentů a ráda bych měla i váš podpis. Můžete mi prosím sdělit, kam si mohu o něj napsat? Do Budějovic se asi nechystáte… Mnoho úspěchů vám přeje Zdenka Lexová. A protože mi bude letos osmdesát tři let, byla bych moc ráda, kdybyste se mi mohl ozvat brzy.

Milá paní Zdenko, velice rád vám zašlu podpis. Stačí, když mi dáte přes redakci Opera Plus kontakt, na který bych vám ho mohl zaslat. Přiznám se, že České Budějovice jsem navštívil pouze jednou v životě, pokud tedy nepočítám průjezd při cestách na salcburský festival. Snad to časem napravím.

Dobrý den, hledáte si po odchodu z Ostravy a Prahy nějaký jiný soubor, kterému byste mohl šéfovat? Zpětně hodnoceno, jak souběh obou funkcí vidíte? Prostá logika věci mně říká, že v našich poměrech se obojí pořádně dělat nedalo, ale třeba se mýlím… Jaká práce vás čeká v příští sezoně? Srdečně vás pozdravuji. (Pavel Š., Praha)

Milý Pavle, děkuji za otázky. Přiznám se, že jsem nikdy neměl jako prioritu šéfovské uplatnění. V podstatě se dá říci, že mé ostravské šéfovské působení bylo v tomto ohledu „složením zkoušek“ a nenahraditelnou uměleckou i životní zkušeností. Miluji hudbu, operu především, a pevně věřím, že se jí budu moci i nadále aktivně věnovat, protože v tom spatřuji naplnění mého života. Na vaši první otázku tedy mohu odpovědět, že sám o sobě po dalším šéfovském místě nepokukuji. Pokud by ale taková nabídka v budoucnosti přišla, neměl bych důvod ji minimálně nezvážit. Na další otázku, týkající se souběhu funkcí na základě mých loňských zkušeností, mohu odpovědět takto. Možné to samozřejmě je a není to ani nic tak neobvyklého. Mnoho umělců zastávalo šéfovské pozice na dvou místech, dokonce třeba na vzdálenost Vídeň–Cleveland. Jde pochopitelně nejen o časovou náročnost, ale především o fyzickou a psychickou zátěž. Základ úspěšného zvládnutí takové zátěže ovšem spočívá na dokonale sehraném týmu lidí, kteří s vámi spolupracují v naprostém souladu a táhnou za jeden provaz. Pochopitelně stejně důležitá je také opora vedení divadla i jasně vytyčené kompetence, pravomoce a povinnosti z obou pozic vyplývající. O příští sezoně ještě nemohu mluvit příliš konkrétněji, protože jednotlivé nabídky jsou nyní v jednání. Kromě několika představení například Její pastorkyně, Příhod lišky Bystroušky, Z mrtvého domu, Libuše a Carmen v Národním divadle v Praze mne velice potěšila nabídka Slovenského národního divadla na pohostinská představení Bizetovy Carmen. Loňský zahajovací koncert sezony Slovenského národního divadla s Peterem Mikulášem, Štefanem Kocánem, Ľubicou Vargicovou a dalšími byl pro mne sice prvním uměleckým setkáním s bratislavským operním orchestrem a skvělými lidmi v tamním divadle, ale zato velmi příjemným a inspirujícím. Zajímavá nabídka přišla také ze zahraničí.Dobrý den, pane dirigente, můžete nám prozradit něco ze svého soukromí? Jestli jste zadaný, kde bydlíte a jaké zájmy kromě opery ještě máte? Děkuji a přeji vám všechno nejlepší! (Hanka)

Milá Hanko, velice vám děkuji. Mým nejoblíbenějším koníčkem a zábavou je hudba, divadlo, koncerty a především opera, opera a zase opera. Velmi rád utrácím za všemožné audio- nebo videonahrávky, které si pak pouštím, nejraději s mými kolegy a přáteli u dobrého jídla a vína. No uznejte, že je pak malým zázrakem, že jsem šťastně zadaný. 🙂 Velmi rád také vařím nebo se o to alespoň pokouším, je to pro mne ten nejlepší relax. Jsem pražský rodák. Až do mého působení v ostravské opeře jsem také v Praze bydlel. Pak jsem se pochopitelně přemístil do Ostravy, kde jsem strávil krásných pět let. Nedovedl jsem si předtím vůbec představit, že bych mohl žít jinde než v Praze. Ostrava mne ovšem naučila, že doma jsem tam, kde mám příjemné zázemí, smysluplnou a naplňující práci i přátele, kteří jsou oporou v dobrých i zlých časech. Nyní jsem se opět vrátil do Prahy. Mezi mé mimohudební radosti jednoznačně patří jízda na kole nebo lyžování. Srdečně zdravím a přeji také vše dobré.

Dobrý den, pane Jindro, jak zpětně hodnotíte svůj odchod ze šéfovské funkce v Národním divadle? Co by se muselo změnit, abyste se vrátil zpět? Přeji vám hodně dalších úspěchů. (operomaniak)

Dobrý den i vám. Nejsem typ člověka, který se příliš ohlíží zpět. Rozhodnutí o ukončení mého působení v Národním divadle na pozici hudebního ředitele nebylo slepým výstřelem ani neuváženým krokem. Domnívám, že Národní divadlo je první scénou a mělo by být určitou uměleckou metou a tak Zlatou kapličku stále vnímám i já. Vážím si příležitosti dirigovat na místě, kde stálo tolik výjimečných osobností české opery. Když jsem byl osloven na pozici hudebního ředitele Národního divadla, vnímal jsem to jako naplnění uměleckého snu. Záhy se však ukázalo, že nejen rozpor mezi přislíbenými a reálnými kompetencemi, systémový a provozní chaos, ale i rozdílné názory na mnohé umělecké otázky mi brání v pokračování na pozici hudebního ředitele. Rozhodnutí to nebylo, věřte, nijak jednoduché, ale z mého pohledu nevyhnutelné. Zkrátka jsem přestal v takto nastavená pravidla věřit. Pokud by někdy v budoucnu i šéfovská nabídka do Národního divadla opět přišla, bezesporu bych ji, vzhledem k výše popsanému, zvážil. Ovšem již pouze za předpokladu, že budou jasně deklarována pravidla pro řízení souboru, kompetence a pravomoce k tomu, umělecky směřovat a vést soubor. Pochopitelně za to pak také nést plnou zodpovědnost. Pokud bych se měl přeci jen ohlédnout zpět, jako zásadní chybu vidím dělení zodpovědnosti mezi několik „šéfů“. Kompromisem se umělecký soubor zkrátka řídit nedá. Zcela spokojený a přesvědčený pak není vlastně nikdo. A nést pak za to ještě spoluzodpovědnost…Po dobu vašeho působení v ostravském Národním divadle moravskoslezském jste se hodně zaměřil na operní tvorbu dvacátého století, což považuji za velmi důležité. Nabídka operních titulů by podle mě měla být co nejpestřejší. Dokážete odhadnout, zda v tomto směru bude pokračovat i nový umělecký šéf ostravské opery pan Klecker? A jak hodnotíte v tomto směru dramaturgii jiných uměleckých šéfů českých operních souborů (například Ullmanův Pád Antikrista nebo Nová země Aloise Háby)? A jak to s uváděním oper dvacátého století vidíte v českém operním prostředí do budoucna (vzhledem ke spíše konzervativnímu opernímu publiku)? Myslíte si, že je zde například prostor v brzké době uvést některou z oper Arnolda Schönberga, Albana Berga případně Arthura Honeggera či Dariuse Milhauda? A který z operních titulů dvacátého století by v současnosti nejvíce lákal k uvedení vás osobně? (Honza B.)

Dobrý den, milý Honzo, děkuji za otázky. Nevím, jestli slovo „zaměřil“ je přesné. Od nástupu do Ostravy jsme si společně s dramaturgem Danem Jägerem ve shodě s ředitelem Nekvasilem vytyčili, že budeme pravidelně inscenovat klíčová díla dvacátého století. V první linii autorů, kteří Ostravu osobně navštívili i umělecky v ní působili na pozvání tehdejšího uměleckého šéfa Jaroslava Vogela. Šlo o Paula Hindemitha, Igora Stravinského a Sergeje Prokofjeva. Šlo o díla, která jsou v operní literatuře zcela klíčová, a s napětím jsme očekávali reakce diváků. Velmi mile nás překvapilo, že diváci v Ostravě jsou velmi otevření i těmto operním titulům a někteří navštěvovali tato představení dokonce opakovaně. Bylo pochopitelně nutné přiřadit k samotnému provedení díla i několik doprovodných akcí, abychom tak napomohli divákům k porozumění a rozklíčování díla samotného, a oslovit i širší spektrum diváků. Jsem přesvědčen, že díla dvacátého století mohou diváky přesvědčit a oslovit pouze v případě, že jde o vysoce kvalitní provedení všech uměleckých složek. Pevně věřím, že nový šéf operního souboru bude mít také ambici další klíčová díla dvacátého století v Ostravě uvádět. Obzvlášť pokud má tato dramaturgická linie tak pozitivní ohlas. Prostor pro uvádění operních děl dvacátého století je vždy, ovšem naráží mnohde na několik problémů. Náklady na provozovací materiál jsou mnohdy natolik vysoké, že vedení divadel není schopno nebo ochotno takovou částku vydat. Zvláště když jde o titul, který nebude jistě diváckým „trhákem“. Dalším aspektem jsou vysoké nároky na samotné provedení. Vesměs jde o velmi náročné partitury, které vyžadují nadstandardní nároky na orchestr, sbor a pěvce, kteří musejí disponovat nejen dobrou pěveckou technikou, vysokou mírou muzikality, ale také výrazným hereckým talentem. Velice často bývá překážkou také neadekvátní prostor k realizaci – ať už je to malé jeviště nebo orchestřiště. Například při Ohnivém andělovi jsme si v Ostravě sáhli na samotné dno těchto problémů. Rozhodně se však domnívám, že tato díla je žádoucí uvádět a mělo by být ambicí každého národního divadla zařadit do svého repertoáru některý z titulů dvacátého století. Každé uvedení na sebe připoutá pozornost a pro členy souboru je to vždy nedocenitelná zkušenost. Kdybych si mohl vybrat několik děl, která bych měl opravdu velký zájem realizovat, určitě bych řekl Peter Grimes, Malíř Mathis, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Král Roger nebo Vražda v katedrále. Velmi rád bych se také někdy dočkal „českého“ uvedení Mojžíše a Árona nebo Kryštofa Columba.

Dobrý den, obdivuji, kam jste dokázal popostrčit ostravskou operu. I když jsem viděla jen některé inscenace, aspoň z dálky ji už delší dobu se závistí sleduji. Co vám mám ale hodně za zlé, je orchestr silně přehlušující zpěváky – opakovaně se mně to při vašich představeních potvrdilo a často to kritizují i recenzenti. Nemohl byste s tím něco udělat? Přece sám jako bývalý zpěvák musíte vědět, že tím zpěvákům i vyznění celého díla škodíte. Děkuji za vaši odpověď a přeji vám vše dobré. (Vlasta Hellerová, Praha)

Dobrý den, milá paní Hellerová, děkuji za dotaz. Asi vás příliš nepotěším. Já se domnívám, že problém s překrýváním pěvců není ve většině případů věcí orchestru. Všiml jsem si obzvlášť v poslední době, že velmi často se i u takových orchestrů, jaké jsou ve Vídni, Mnichově, Berlíně, Salcburku, dokonce již i v akusticky dokonalém prostředí bayreuthského Fespielhausu a dalších, objevují recenze, že často překrývaly pěvce. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Odpověď je bohužel taková, že dnes již běžně neobsazují do pěveckých rolí primárně dirigenti, ale režiséři vybírající si typově ideální představitele a v nejhorším případě agentury zastupující jednotlivé pěvce. A není ani ve světě již žádnou výjimkou, že jsou do jednotlivých rolí obsazováni oborově zcela neadekvátní pěvci. Těžko z výborně zpívající Hraběnky ve Figarově svatbě uděláte ideální wagnerovskou pěvkyni. Také představa, že překrásným lyrickým sopránem zazpívaná árie Rusalky Sem často přichází nebo Měsíčku na nebi je kritériem pro zvládnutí celé, v mnoha místech velmi dramaticky exponované role, je zcela iluzorní. Člověk se pak až nestačí divit, když navštíví operní přenosy do kin, kde i leckterá mediální hvězda zpívá sytým hlasem překrývajícím i sborové scény, a pak má možnost konfrontace se skutečnou realitou. Nejednou jsem si v duchu říkal, že opravdovými mistry těchto přenosů jsou mistři zvukoví. Velmi často je problémem také režijní záměr, který je povýšen nad zvukovou vyváženost. Pěvci musejí mnohdy stát i ve výrazně exponovaných místech někde na zadním jevišti, „ideálně“ zavěšeni hlavou dolů za zvuku přijíždějícího motocyklu. Jsem zastánce toho, že orchestr je plnohodnotnou součástí inscenace, musí předvést širokou škálu dynamiky a barev od pianissim až k strhujícímu forte, pokud to tak vyžaduje dramatická situace v díle. A proto v několika případech dávám přednost chvilkovému překrytí pěvců, aby se dostavil zvukový efekt. Neztotožňuji se s tím, když je operní orchestr brán pouze jako „doprovodná“ složka, zvukově utopená v šedi a bezbarvosti od začátku až do konce. Ostatně dechové nástroje mají také své limity pro vytvoření kvalitního tónu (pochopitelně i v pianových místech) a není nic horšího, než když je neustále „dusíte“ mnohdy z důvodu pouze jen výše popsaného. Pochopitelně se tento přístup liší u různých hudebních stylů. Pokud budu dirigovat klasicistní nebo belcantovou operu, můj přístup bude pochopitelně jiný. Přeji vám vše dobré a mnoho krásných operních zážitků.Dobrý den, moc se toho neví z vaší minulosti. Můžete prosím říci, jak to bylo s vaším zpíváním a jestli jste někde v nějaké roli vystupoval? A jak to bylo s vaším asistováním Johnu Fioremu v Německu, jak dlouho jste tam byl a proč jste tam nakonec spolupráci přerušil? Těším se na vaše odpovědi a děkuji za ně. (Anna V.)

Milá Anno, má minulost byla trochu zvláštní. Ke klasické hudbě nikdo z naší rodiny netíhnul, spíše naopak. A ani já jsem až do svých jedenácti let o ni neprojevoval celkem žádný zájem. Chtěl jsem vždy pracovat u železnice. 🙂 Vláčky byly mou láskou a dodnes s oblibou jezdím vlakem. Nikdo celkem nechápal, proč jsem najednou chtěl hrát na klavír. 🙂 A pak to všechno začalo. Propadl jsem hudbě, opeře a skoro denně jsem díky mé tetě (bývalé člence sboru Opery Národního divadla) chodil do portálu Národního divadla sledovat představení. Poznal jsem tam mnoho lidí, úžasných osobností a nenápadně tak pokukoval po té operní „kuchyni“. Ve čtrnácti letech byla velmi malá pravděpodobnost, že bych udělal talentové zkoušky na dirigování, a tak mi paní profesorka Kotůlková poradila, abych zkusil přijímací zkoušky na zpěv, a až se trochu rozkoukám a získám alespoň základní hudební vzdělání a rozhled, přejdu na dirigování. Zpěv mi ale hodně přirostl k srdci, především kvůli ztvárňování postav na jevišti. Tak jsem nakonec studium dokončil celé a až poté jsem šel ještě na dirigování. Dnes jsem si naprosto jistý, že to bylo velmi správné. Ale asi právě proto dnes mé hudební srdce nejvíce tíhne k opeře. Je to úžasný svět plný emocí a dokonalé divadelní krásy. Již během studia mne oslovil sbormistr Pavel Vaněk ke spolupráci v Národním divadle. Sen se splnil a já se stal členem Národního divadla. Postupem času jsem se dostal k asistentské a později i dirigentské práci. Během provedení prvního kompletního Prstenu Nibelungova v Národním divadle jsem se chodil (jako obrovský obdivovatel díla Richarda Wagnera) často dívat na orchestrální zkoušky. Tam si mne všiml pan dirigent John Fiore. I díky společné lásce k Wagnerovi a názorům na operu vůbec jsme se spřátelili a on mne přizval k první spolupráci v Německé opeře na Rýně, kde byl hudebním ředitelem. Byla to Straussova Elektra. Zároveň to bylo také mé první setkání se způsobem práce v zahraničním operním domě. Dopadlo to úspěšně, a tak přišla další nabídka na dlouhodobější spolupráci. Bylo to patrně nejkrásnější a nejdůležitější umělecké období v mém životě. Nedocenitelná zkušenost a obrovská škola. Když uvážíte, že v jedné sezoně bylo na repertoáru padesát titulů od Monteverdiho přes Mozarta, Verdiho, Pucciniho, Wagnera, Strausse, Dvořáka až k Janáčkovi. Pochopitelně cenná byla také možnost navázání osobních kontaktů s výjimečnými umělci, které jsem pak mohl oslovit během své další umělecké cesty. John Fiore poté z Düsseldorfu odešel do Norské opery v Oslu. Náš kontakt a spolupráce však neskončila. V Národním divadle jsem společně s Johnem připravoval Evžena Oněgina a Děvče ze zlatého západu. Pak přišla nabídka do Ostravy a na další spolupráci už bohužel nezbyl prostor. Naše zatím poslední spolupráce byla v opeře v Oslo při nastudování Straussovy Ariadny na Naxu, kam jsem však byl přizván již jako dirigent. Mnoho jsem se od Johna naučil a jsem za to velmi vděčný!

Dobrý den, rád bych se zeptala na důvody, které vás vedly k přeobsazení Libuše v Národním divadle. Paní Burešová se mně velmi líbila, ale Chrudoš podle mého názoru rozhodně není role pro pana Mikuláše, stejně jako ani Radmila pro paní Škvárovou. Pan Vele a paní Jalovcová byli určitě lepší. Děkuji za vaši odpověď. (PH, Praha)

Dobrý den, v případě Libuše nešlo o přeobsazení, ale přesněji o doobsazení některých rolích. Opakovaně se totiž stalo, že představení muselo být kvůli onemocnění nebo indispozici pěvců zrušeno. Stejně tak tomu bylo podvakrát hned při mém nástupu do Národního divadla. Pan ředitel Burian, když nám podepisoval druhou změnu představení, zcela správně konstatoval, že toto zkrátka není možné a že je to naposledy. Přicházela i řada rozhořčených zpráv od diváků. Proto jsme se rozhodli, že role budou doobsazeny novými pěvci. O tom, kdo je či není ideálním představitelem, bychom mohli polemizovat jistě velmi dlouho. Vždy je to věcí osobního vkusu a preferencí. Důležité však je, že všichni představitelé jsou správně obsazeni oborově. V dalších představeních, o kterých vím, by se měli znovu objevit i vámi zmiňovaní umělci a věřím, že i další nové tváře postupně přibudou. Vždyť Libuše je národním pokladem a takové představení by mělo být ozdobou repertoáru Národního divadla! Je mi nesmírnou ctí, že mohu v Národním divadle Libuši dirigovat, bylo to splnění mého velkého snu. Srdečně zdravím a těším se na setkání třeba při Libuši.Zajímalo by mě, kam chcete pro nejbližší roky směřovat své profesní kroky? Budete dál dirigovat v ostravské Opeře a v Národním divadle? Jste v Národním divadle stále v angažmá, a pokud ano, zůstanete? Nějaké další trvalejší nebo dlouhodobější závazky se přijmout nechystáte? Jestliže ano, kde? (EB)

Dobrý den, jsem člověk, který spíše žije přítomností než budoucností. Vždy si říkám, mohu si naplánovat cokoli, ale co když mě zítra přejede tramvaj… Takže, kam budou směřovat mé profesní kroky, opravdu netuším, nechám se překvapit životem, kam mne zavede. Z angažmá v Národním divadle jsem po čtrnácti letech odešel vloni v červnu při mém odstoupení z pozice hudebního ředitele Národního divadla, abych se mohl naplno a bez možných tlaků z Národního divadla věnovat mé práci v ostravské opeře. Otázkou zůstává, jestli bych z angažmá v Národním divadle odešel i v případě, kdyby mi Jiří Nekvasil včas a korektně sdělil své rozhodnutí o neprodloužení smlouvy v Ostravě. To mi oznámil však až po nástupu do nové sezony bez jakýchkoli předchozích jednání a indicií. Ale jak jsem již napsal, ohlížet se zpět nemá smysl. Rozhodně i toto byla velmi cenná životní zkušenost. Nicméně jsem si vytvořil i hranici tolerance vůči takovému jednání a na vaši otázku, zda budu dirigovat v Ostravě, odpovím, že další spolupráci s Jiřím Nekvasilem proto absolutně vylučuji. Ostrava ale je stále místem, kam se budu vždy velmi rád vracet. A kdoví, třeba jednou i pracovně. Z Národního divadla v Praze mi přišla neoficiální nabídka nastudování nové inscenace od milého kolegy hudebního ředitele Státní opery Praha Martina Leginuse, který mě však později s politováním informoval, že si to ostatní členové ve vedení Opery nepřejí. A uvědomil jsem si, že právě i tyto podobné věci mne přiměly k odchodu z vedení Opery Národního divadla. Momentálně jsem byl osloven jako jeden ze tří kandidátů na pozici hudebního ředitele v jednom z německých domů. Zvažuji i tuto možnost.

Zajímal by mě váš názor, zda je v českém operním prostředí v současnosti prostor pro uvedení některé z takzvaných národních oper devatenáctého a dvacátého století (zejména mám na mysli opery polských a maďarských autorů, například Halka a Strašidelný dvůr od Stanisława Moniuszka případně Bánk bán od Ference Erkela)? Osobně mi přijde, že třeba zrovna v ostravském kulturním prostředí s polskou menšinou a i s určitými vazbami na polskou kulturu by uvedení nějaké polské opery (třeba i Král Roger od Alexandera Szymanovského) dávalo smysl. Zabýval jste se touto možností v době vašeho působení v ostravské Opeře? (JB)

Dobrý den, děkuji za otázku. Touto otázkou jsme se zabývali velmi intenzivně. Dokonce jsme se rozhodli společně vydat nabídku v polštině a oslovit tak i diváckou obec na polské straně. Bohužel se však ukázalo, že zde divácký potenciál není nebo je jen velmi malý. Nicméně o uvedení například Krále Rogera jsme velmi vážně uvažovali. Je to další z geniálních děl dvacátého století.

Dobrý den, pane dirigente, velmi se mi líbila vaše hodinka u klavíru před hostováním s ostravským Broučkem. Nestálo by za to uspořádat obdobnou akci před Jenůfou, kterou v Praze dirigujete? Slibuji, že bych určitě dorazil. Přeji hezké jaro a hodně úspěchů. (Vojtěch R.)

Dobrý den, milý Vojtěchu, moc vám děkuji. V Ostravě jsme taková setkání u klavíru pravidelně pořádali v Divadelním klubu v Divadle Jiřího Myrona, kde je nejen příjemné prostředí pro takovou příležitost, ale i skvělá obsluha a kuchyně díky Alence Petrové a Petrovi Jašovi. Diváci si tyto akce oblíbili a myslím, že i pro přiblížení náročnějších nebo méně známých děl je takový odlehčený výklad jednou z cest k odbourání obav a předsudků. Vzhledem k tomu, že v Národním divadle již působím pouze jako hostující dirigent, nemohu ovlivnit PR aktivity opery Národního divadla, pod které podobné akce spadají.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi.

Vizitka:
Robert Jindra (1977) absolvoval Pražskou konzervatoř v oborech klasický zpěv (1999) a dirigování (2003). V roce 2001 nastudoval světovou premiéru oper soudobého skladatele Vladimíra Wimmera Rytíř a smrt a Jelizaweta Bam na scéně Státní opery Praha. Od téhož roku působí v pražském Národním divadle, kde nastudoval například světovou premiéru opery Tomáše Hanzlíka Lacriame Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého), Smetanovy Dvě vdovy a Mozartovu operu Così fan tutte. V Národním divadle dále dirigoval řadu děl českého i světového operního repertoáru (Smetana: Tajemství, Janáček: Káťa Kabanová, Mozart: Don Giovanni a Figarova svatba, Bizet: Carmen, Verdi: Falstaff ad.). V letech 2006–2009 působil v Deutsche Oper am Rhein (Düsseldorf/Duisburg), kde se podílel na přípravě inscenací Wagnerova Prstenu Nibelungova, Straussovy Elektry, Dvořákovy Rusalky a Janáčkových oper Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Věc Makropulos, Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu. Počátkem roku 2010 úspěšně hostoval v Norské královské opeře v Oslu (Strauss: Ariadna na Naxu). V březnu téhož roku se stal hudebním ředitelem opery Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde hudebně nastudoval například Massenetova Werthera, Janáčkovu Její pastorkyni, Věc Makropulos a Káťu Kabanovou; Verdiho Falstaffa a La traviatu, Hindemithova Cardillaca, Pucciniho Bohému, Dvořákovu Armidu, Catalaniho La Wally, Wagnerova Lohengrina nebo Smetanovu Čertovu stěnu. S ostravským operním souborem připravil rovněž mozartovský Galakoncert Adama Plachetky, Galakoncert Evy Urbanové, mimořádný koncert Verdi GALA, Galakoncert Olgy Romanko a Gustava Porty nebo reprezentativní koncert k Roku české hudby 2014 s názvem České operní gala. V únoru 2012 hostoval ve Státním divadle v Košicích, kde nastudoval Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Robert Jindra pravidelně spolupracuje například s orchestrem Praga sinfonietta, komorním orchestrem Virtuosi Pragenses, Pražskou komorní filharmonií, Českým národním symfonickým orchestrem, Plzeňskou filharmonií (Smetana, Fibich), Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK (Suk, Fauré, Jolivet – sólista Dag Jensen) nebo se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (Galakoncert Olgy Peretyatko a Štefana Kocána). V rámci Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj 2012 dirigoval Galakoncert Ferruccia Furlanetta (s orchestrem opery NDM), o rok později ve spolupráci s festivalem a Janáčkovou filharmonií Ostrava připravil mimořádný koncert WAGNER GALA (se sólisty Maidou Hundeling a Tomaszem Koniecznym). V rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 2014 byl dirigentem Galakoncertu Adama Plachetky (s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín). V sezoně 2013/14 působil jako hudební ředitel Opery Národního divadla, kde hudebně nastudoval novou inscenaci Janáčkových Příhod lišky Bystroušky, obnovené premiéry Janáčkovy Její pastorkyně a Smetanovy Libuše a mimořádné koncerty Mozartovy narozeniny (se sólisty Janou Kurucovou a Adamem Plachetkou) a České operní gala.
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

Foto Hana Smejkalová