Ptali jste se: Václav Luks

Dirigent a šéf souboru Collegium 1704 odpovídá na otázky čtenářů Opery Plus 

Vážený pane Luksi, otázek na vás jistě bude dosti, a já se nechci opakovat. A tak jen využívám prostoru vyjádřit vám, jak moc se mi líbí, co děláte a jak to děláte. Vaše zaujetí je mi nesmírně sympatické; mladé lidi, kteří se věnují klasické hudbě, hluboce obdivuji, a raduji se, kolik jich mezi námi je. Moc se mi líbíte, vaše koncerty mají neopakovatelnou atmosféru, a vidět vás „v akci” je hluboký zážitek. Přeji vám i nám, aby to bylo pořád takové a aby vás to bavilo co nejdéle, protože si myslím, že dirigenti jako vy jsou nenahraditelní. Hodně zdaru! (Fidlmanová)

Milá paní Fidlmanová, velmi děkuji za slova podpory. Atmosféru našich koncertů, o které píšete, však nevytváří pouze umělci na pódiu, ale také publikum v sále a já jsem velmi šťastný a troufnu si říci i hrdý na naše publikum. Považuji za zázrak, že se nám během několika málo let podařilo shromáždit kolem Collegia 1704 početné a věrné publikum, které je generačně různorodé, náročné a přitom nesmírně vnímavé a přející. Energii publika na koncertech samozřejmě intenzivně vnímáme a ta je také součástí atmosféry, kterou zmiňujete.

Vážený pane Luksi, gratuluji k famózním úspěchům Collegia 1704! Jistě vám řada lidí závidí. Jak se to projevuje? A jaká je konkurence mezi soubory staré hudby, kterých je v České republice tolik? Vše dobré přeje Petr.

Srdečně děkuji za gratulaci, milý Petře! Úspěch s sebou samozřejmě může přinášet závist, pomluvy a nejrůznější „šeptandy“, kterým se obzvlášť v malém českém rybníce dobře daří. Nejlepší metodou, jak bojovat proti lidské malosti, je však ji ignorovat a zachovat chladnou hlavu. A k tématu konkurence? Jsem opravdu rád, že mohu s čistým svědomím napsat, že nevnímám žádnou negativně poznamenanou konkurenční atmosféru na naší opravdu přebohaté scéně staré hudby. Myslím, že každý ze souborů si vypěstoval svůj vlastní profil, osobitý zvuk a způsob práce a také svůj okruh publika. Každý, kdo scénu staré hudby trochu sleduje, ví, že řada hudebníků působí paralelně ve více souborech – což je přirozený jev nezávislé scény, který je vlastní souborům podobného typu na celém světě. Již z toho důvodu je kolegialita a solidarita velmi cenným aspektem naší vzájemné koexistence. Pro nejbližší článek na Opeře Plus chystám téma sondy do zákulisí fungování nezávislé scény early music nejen v České republice, takže se můžete těšit na trochu podrobnější informace.

Dobrý den pane Luksi, s jakými dalšími operními projekty počítáte? V archivech leží tolik nádherných partitur, které se normálně na operní jeviště nedostanou… Aspoň koncertní provedení by určitě stála za to, neplánujete něco takového? (Josef V., Praha)

Máte pravdu, milý Josefe, nepoznáno leží doposud v archivech neuvěřitelné množství operních partitur. Je třeba brát v potaz, že každé oživení operní partitury je složitý a nákladný proces. I pouhé koncertní provedení je ojedinělou událostí, spojenou s mimořádným úsilím a finančními náklady. Abychom „spící“ dílo oživili, je třeba zrekonstruovat partituru, vyrobit notový materiál pro zpěváky i orchestr, pořídit překlad libreta, angažovat zpěváky, kteří nastudují často velmi náročnou roli, kterou s největší pravděpodobností již nikdy zpívat nebudou a tak dále. Ne všechna neznámá díla samozřejmě splňují požadavek nesmrtelné hudby a kvalitního libreta. Při každé takové hudební resuscitaci je tedy třeba mít na vědomí skutečný umělecký potenciál díla a přesvědčit pokud možno co nejvíce partnerů, kteří vám a vašemu výběru důvěřují.

Na podzim tohoto roku měl mít ve Stavovském divadle premiéru koprodukční projekt opery Arsilda, regina di Ponto. Jedná se o třetí Vivaldiho operu, která však od roku 1716, kdy měla v Benátkách svoji triumfální premiéru, nebyla nikdy scénicky provedena. Přitom se jedná o nesmírně barvitou hudbu, hýřící fantazií a experimentující s formou a bohatou fantazií. Kdo zná slavné Vivaldiho oratorium Juditha triumphans z téhož roku, může si snadno udělat obrázek o hudbě Arsildy. Režie byla svěřena do rukou Davida Radoka a v jedné z hlavních rolí se měla objevit například Vivica Genaux. Národní divadlo bohužel od koprodukce ustoupilo a produkci zrušilo. Zahraniční zájem o  produkci však byl natolik intenzivní, že jsme se rozhodli projekt realizovat i bez účasti Národního divadla, a sice na jaře 2017. Kdo však bude chtít Arsildu vidět, bude si muset udělat výlet do Bratislavy, Vídně, Caen, Lille, Luxembourgu, Versailles nebo do Dijonu. Koncertním provedení oper se chceme věnovat systematicky a v rámci našeho koncertního cyklu v Rudolfinu alespoň jednou za rok představíme jeden operní titul v této podobě. V únoru 2016 začínáme Purcellovou operou Dido and Aeneas a chtěli bychom postupně zavítat také do francouzského repertoáru (Rameau). V roce 2017 zcela jistě nezapomeneme na velkého jubilanta – Claudia Monteverdiho. Z neznámého neapolského repertoáru mě velmi lákají jména jako Domenico Sarri nebo Tommaso Traetta.

Dobrý den, slyšela jsem, že byl zrušený Hudební most Praha – Drážďany, prý kvůli tomu, že v Německu jste již znovu nedostali finanční podporu k tomuto projektu. Co je na tom pravda? Nemohl by cyklus pokračovat aspoň u nás? (Alena)

Velmi děkuji za dotaz, milá Aleno, který mi nabízí příležitost uvést hned dvě dezinformace na pravou míru.  Hudební most rozhodně nebyl zrušen. Právě naopak! Daří se mu velmi dobře a těší se stále vzrůstajícímu zájmu publika. V Dráźďanech projekt pokračuje v nezměněné podobě (jak se můžete přesvědčit na našich webových stránkách Collegia 1704). V Praze jsme v posledních třech sezonách provozovali dva koncertní cykly (Hudební most Praha – Drážďany a Collegium 1704 v Rudolfinu) a od sezony 2015–2016 jsme se rozhodli oba projekty sloučit do jednoho projektu koncertní sezony Collegia 1704. Zůstala zachována dramaturgická linie Hudebního mostu (duchovní hudba, hudební tradice Prahy a Drážďan) a koncerty s touto dramaturgií jsme soustředili do jedinečného prostředí kostela sv. Anny na Starém Městě (Pražská křižovatka). A stejně tak zůstala zachována dramaturgická linie koncertů v Rudolfinu (velké tituly oratorního repertoáru, akcent na operu). Koncerty v kostele svaté Anny jsme se rozhodli pro velký zájem publika reprízovat a snažili jsme se také vstřícně strukturovat naše abonmá. Je tedy možno si předplatit pouze koncerty u svaté Anny (dříve Hudební most) nebo pouze Rudolfinum – případně celou sezonu jako celek. To, že před začátkem sezony máme téměř vyprodáno, mě utvrzuje v přesvědčení, že nová podoba koncertní sezony byl krok správným směrem. Celou sezonu samozřejmě také najdete na našem webu.

Druhá dezinformace se týká údajného „neobdržení“ podpory v Německu. Od začátku existence cyklu Hudební most Praha – Drážďany jsme nikdy neměli podporu z německých oficiálních institucí jako je město Drážďany nebo Freistaat Sachsen. Situace s podporou nezávislé kultury v Sasku je podobně dramatická jako u nás a možnost získání podpory pro zahraniční soubor není příliš reálná. Upřímně řečeno jsme se o to v rámci udržení přátelských vztahů s drážďanskou scénou ani příliš vehementně nepokoušeli. Na vybrané projekty, které se úzce váží k drážďanskému repertoáru, jakým bylo například provedení Schusterova oratoria La Passione nebo je na letošní listopad plánovaná premiéra Hasseho oratoria Santa Elena, se nám opakovaně podařilo získat podporu Nadace Mitteldeutsche Barockmusik a nově také Hasseho společnosti v Hamburgu. Výbornou spolupráci máme také s Francouzským institutem a Velvyslanectvím Francie v Praze, kteří podporují projekty Collegia 1704 s účastí francouzských umělců a francouzské hudby. Opravdu pravidelnými podporovateli, kteří při nás stojí od začátku projektu, jsou Česko německý fond budoucnosti, Ministerstvo kultury České republiky a Magistrát hlavního města Prahy. Všichni tito přispěvovatelé se nadále na Hudebním mostu a sezoně podílejí, za což jim velmi děkujeme! I přesto však rozhodující část financí na fungování cyklu získává Collegium 1704 vlastní koncertní činností v zahraničí. Finanční podporu z Německa nemaje, jsme ji tudíž ani nemohli ztratit. 🙂Dobrý den přeji, jaká další jména máte po znovuobjeveném Zelenkovi v záloze? Pozorujete za dobu, kdy se Zelenkovi věnujete, stoupající zájem o jeho díla? Přeji vám mnoho spokojených posluchačů! (Zdenka Horníková).

Dobrý den, milá Zdenko. Ano, Jan Dismas Zelenka je skutečně fascinující osobností a jeho hudba většinou vysoce převyšuje dobový průměr a uchvacuje svojí originalitou. Nebude lehké postavit vedle něj jinou osobnost, která by vzbudila podobnou pozornost. Mnoho si slibuji od Františka Antonína Ignáce Tůmy, z jehož odkazu zůstává naprostá většina neznámá a především jeho vokální hudba uložená převážně ve Vídni, slibuje mnohá překvapení. Nesmím zapomenout samozřejmě na Josefa Myslivečka, jehož hudbě bych se i po uvedení jeho opery Olimpiade a oratoria La Passione chtěl nadále věnovat. Zelenka je dnes mezi milovníky staré hudby opravdová celebrita a celosvětový zájem o jeho hudbu neustále stoupá. Jsem však přesvědčený, že smyslem péče o Zelenkovu hudbu není pouze oživování a nahrávání jeho nehraných děl (vědomě píši oživování, nikoliv objevování – Zelenkovo dílo je již dobře známé a nemyslím, že se kdy objeví neznámá Zelenkova skladba), ale především uvádění toho nejkvalitnějšího z jeho odkazu na vrcholné scéně a zpřístupnění jeho děl formou kvalitních notových edicí.

Z vlastní zkušenosti vím, že nejlepší Zelenkova díla disponují podobně přesvědčivou sdělností a výrazovou hloubkou jako nejlepší díla Bachova. Kromě specializovaných festivalů se skvěle připraveným publikem jsme Zelenkovy pozdní mše hráli i před tradičním publikem, které většinou Zelenkovo jméno slyšelo poprvé v životě (například ve Filharmonii v Kolíně nad Rýnem nebo ve vídeňském Konzerthausu), a účinek jeho hudby byl vždy ohromující. Myslím, že emancipace Zelenkovy hudby na této úrovni je dalším důležitým krokem ve službě jeho odkazu. Velmi se proto těším na naše provedení Missy omnium sanctorum v Berlínské filharmonii a velmi mě také potěšila závěrečná poznámka velmi pochvalné recenze našeho salcburského debutu (s Bachovou Mší h moll), ve které recenzent vznesl řečnickou otázku, zda by nestálo za to nás pozvat do Salcburku také se Zelenkou!

Hi, Maestro! I am a baroque music fan from Beijing, China. Every year there is a baroque music festival in my city – the Forbidden City Early Music Season. So I just hope you will come and perform with your ensemble. Several years ago I watched the beautiful video of Handel’s Rinaldo; it’s very, very impressive and unforgettable. My question is, what is your next opera project? Thank you for reading my message! (Bernard Ginger)

Dear Mr.Ginger. I’m very pleased to read your greetings from faraway Beijing! I’ve heard of the Forbidden City Early Music Season, and I know that there is a great flourishing of cultural projects in China. From an economic standpoint, however, it is basically impossible to come to give just one concert, and organizing a big tour is a complicated affair… But who knows, maybe it will be possible one day.

I have very pleasant memories of the production of Handel’s Rinaldo and collaboration with the French stage director Louise Moaty. That was our first big co-production project in cooperation with French opera houses, and it was a wonderful experience. For the year 2017 we are planning Vivaldi’s opera Arsilda, regina di Ponto – a work that has never again been staged since its premiere in 1716!

Dobrý den mistře, jsem fanoušek barokní hudby z Pekingu v Číně. Každoročně se v Pekingu koná festival barokní hudby – Forbidden City Early Music Season. A tak si dovolím doufat, že byste mohl se svým souborem přijet. Před několika lety jsem viděl nádherné video Händelova Rinalda, byl to pro mě velmi silný a nezapomenutelný zážitek. Proto moje otázka směřuje k tomu, co je vaším dalším operním projektem. Děkuji (Bernard Ginger)

Milý pane Gingere, vaše pozdravení až z dalekého Pekingu mě velmi potěšilo! Slyšel jsem o festivalu Forbidden City Early Music Season a vím, že v Číně dochází k velkému rozvoji kulturních projektů. Z ekonomického hlediska je však v podstatě vyloučené přijet na jeden koncert a organizace velkého turné je velmi složitá věc. Kdo ví, třeba se to jednou podaří. Na produkci Händelova Rinalda a spolupráci s francouzsku režisérkou Louise Moaty velmi rád vzpomínám. Byl to náš první velký koprodukční projekt ve spolupráci s francouzskými operními domy a skvělá zkušenost. Pro rok 2017 chystáme Vivaldiho operu Arsilda, regina di Ponto – dílo které od své premiéry v roce 1716 nebylo scénicky provedeno!

Dobrý den pane Luksi, co si myslíte o současném způsobu přidělování grantů v kultuře? Myslíte, že je spravedlivé a kritéria objektivní? Jaké případné změny byste navrhoval? Děkuji za váš názor. (Karel Kropáč).

Vážený pane Kropáči, dotkl jste se tématu, který by si zasloužilo samostatný článek. Situace kolem rozdělování grantů Ministerstva kultury nebyla nikdy uspokojivá. Na jednu stranu je jasné, že objektivita a spravedlnost je v uměleckých oborech ošemetné téma, protože při posuzování umělecké hodnoty projektu vždy hraje určitou roli osobní vkus a preference posuzovatele. Mělo by být tedy prvořadým úkolem Ministerstva sestavit natolik kompetentní a nestrannou komisi pro posuzovaná projektů, aby tento aspekt byl pokud možno minimalizován. Na druhou stranu by taková komise měla mít jasně definovaný a nezpochybnitelný mandát. Bohužel byl mandát grantové komise v minulosti pravidelně oslabován tím, že mimo grantové řízení se rozdělovaly obrovské částky (na poměry kultury) čistě na základě osobních kontaktů a leštění klik na ministerstvu a v Poslanecké sněmovně. Myslím, že není třeba zdůrazňovat, že se zpravidla jednalo o projekty, které díky své komerční povaze a nízké umělecké hodnotě neuspěly u grantové komise. Jistě si dovedete představit, jak si pak člen grantové komise připadal a jak si připadal řadový žadatel.

Ekonomická kritéria jsou v kulturní sféře jistě také důležitá, nicméně podle mého názoru by základním kritériem pro získání podpory Ministerstva kultury měla zůstat umělecká kvalita projektu. Nevěřím argumentacím, že v regionech je třeba koncipovat dramaturgii poněkud komerčněji, protože jinak lidé nepřijdou. Stačí se podívat na festivaly jako Svatováclavský hudební festival na Ostravsku nebo Concentus Moraviae a je zřejmé, že kvalita si své publikum vždy najde. Bohužel se u nás kultura stala pro mnoho lidí výnosným byznysem a Ministerstvo kultury dojnou krávou. V současné době dochází na Ministerstvu kultury k reformě grantového systému a uvidíme, zda se situace pohne k lepšímu.Dobrý den pane Luksi, nebude to úplně stručné. Když mě táta před nějakými čtyřiceti lety začal brát na koncerty vážné hudby, měli všichni lidé v Dvořákově síni večerní obleky respektive večerní šaty (až na dva tři exoty v manšestrákách). Hudebníci měli často fraky. (Pamatuji si jako dnes na Munclingera ve fraku.) Byla to všechno součást atmosféry, součást estetického zážitku. V běžném životě jsem tenkrát chodil oblečen notně výstředně (a komunističtí učitelé mě za to nemálo šikanovali), ale na večerní koncert by mě ani ve snu nenapadlo nevzít si oblek. Nemyslím si, že tento standard bylo možné udržet až do dnešní doby. Ale skutečnost je přímo otřesná. Bohužel jak na straně hudebníků, tak na straně publika. Na pódiu vidíme do očí bijící kontrast mezi panem Noskem, který je vždy jako vystřižený ze žurnálu a na kterého je přímo radost se podívat (aniž bych byl homosexuál), a většinou ostatních, kteří mají zválené kalhoty či rozšmajdané boty či mastné vlasy či flek na saku (nemluvě o producentovi orchestru, který přijde na pódium v saku o dvě čísla menším a v kovbojských botách) – vskutku strašidelné výjevy. (Tím ovšem nemyslím pouze váš soubor, jinde to není lepší.)

První otázka zní: Myslíte, že je to podružné a nepodstatné? Pokračuji dále: pokud by se hudebníci polepšili, mohli by pak začít vychovávat publikum. Tam je to ještě neskonale otřesnější: vytahaná trika, kostkované košile s krátkými rukávy, příšerná bagančata, batohy na zádech (v sále) nebo přinejmenším tašky přes rameno. Šatnář u Šimona a Judy má perfektní oblek a kravatu, kdežto ctěné obecenstvo vypadá jako šupáci. Existuje taková věc zvaná dress code. Nemyslím, že by bylo možné nevpustit někoho do sálu, má-li vstupenku, ale nemohli byste dávat na plakáty a do programů poznámku „Doporučený dress code je ten a ten“? (Jiří Pila)

Vážený pane Pilo, před nedávnem jsem byl upozorněn na váš blog na Lidovkách, kde jste téměř identicky komentoval náš zahajovací koncert festivalu Concentus Moraviae (alespoň se domnívám, že se jednalo o předmětný koncert, protože žádný jiný koncert jsme v České republice té době neměli). Souhlasím s vámi, že i vizuální stránka je pro vyznění koncertu důležitá a že umělci na pódiu by si měli být vědomi, že publikum je nejen poslouchá, ale též se na ně dívá. Nemyslím si ovšem, že by většina umělců (kromě pana Noska) měla zválené kalhoty, rozšmajdané boty a tak podobně. 🙂 Stejně tak si nemyslím, že podobně tragická situace byla v publiku. Koneckonců na bohatou fotodokumentaci našich koncertů (pohledy jak na pódium, tak do publika) se můžete podívat na našem webu a mohu vás ujistit, že žádným producentem orchestru (ať s kovbojskými botami nebo bez) nedisponujeme. Po koncertě v kostele ovšem může přijít na pódium kdokoliv a vzbudit falešné podezření.

Ale ještě k dress code obecně. Ano, před několika desetiletími byl frak jakýmsi univerzálním koncertním oblečením umělců a v průběhu let se dress code poněkud „deformalizoval“. Na scéně staré hudby se ujal zvyk vystupovat v černých košilích bez saka (u pánské části souboru), což se mě osobně příliš nelíbí a raději volíme tmavý společenský oblek s kravatou – tedy podobný dress code, jaký volí řada dalších tradičních komorních souborů. Myslím, že je třeba brát v potaz i řadu dalších aspektů jako je prostředí konání koncertu a druh akce. Řada koncertů staré hudby se například koná v historických prostorách (kostely, zámky), kde je zážitek z autentického prostředí nezřídka vykoupen sníženým komfortem jak pro účinkující, tak pro publikum. Pokud hrajeme v nevytápěném kostele a jako šatna slouží vymrzlá a zaprášená sakristie, musí zkrátka elegance ustoupit požadavku, abychom byli schopni provést hudbu co nejkvalitnějším způsobem – tedy být v prvé řadě oblečeni teple. Se zkřehlými prsty se prostě dobře hrát nedá. Pokud hrajeme v ideálním prostředí Rudolfina nebo vídeňského Konzerthausu, je samozřejmě situace jiná a všichni se snaží vypadat co nejsvátečněji. Podobně si nedokáži představit, že bychom na letním festivalu v jihofrancouzském La Chaise-Dieau vystupovali ve fraku – koncert by se proměnil v parní lázeň, která by rozhodně úrovni provedení nepřidala. A tím se postupně dostávám k dalšímu aspektu a tím je formát koncertu a místní tradice. Díky našim četným účinkováním v zahraničí mám možnost srovnávat a troufnu si tvrdit, že co se dress code týká, je naše publikum velmi konzervativní a do divadel a koncertních sálů se chodí převážně ve svátečním (podobně jako třeba ve Vídni) a přiznávám, že mi je to příjemné. Naprosto jinak je tomu ovšem v Berlíně, Paříži nebo v Londýně, kde se můžete setkat s velmi různorodým stylem oblékání. A přitom se jedná často o skvělé a vzdělané publikum.

Na největším festivalu staré hudby na světě, který se koná každoročně na přelomu srpna a září v nizozemském Utrechtu (Oude Muziek) a jehož jsme byli v loňském roce rezidenčním souborem, se koná denně několik desítek koncertů a tisíce nadšených posluchačů proudí z jednoho koncertu na druhý. Je jaksi samozřejmé, že tito návštěvníci nekorzují celý den ve večerních róbách a nikdo se nepohoršuje nad případným baťůžkem a krátkými rukávy. A přitom se jedná o skvělé publikum, které po dobu konání festivalu vytváří neopakovatelnou atmosféru této skutečně prestižní akce. Na druhou stranu jsem se nejednou cítil trapně v prostředí VIP koncertu, kdy publikum oblečené jako ze žurnálu tleská po každé větě, během produkce si hraje se mobilem a vyskakuje do posledního tónu v obligátní standing ovation.  Podle mého názoru je tedy i otázka oblečení otázkou míry, vkusu, tolerance a tradice a univerzálně „správný“ dress code neexistuje.

Dear Vaclav Luks. It would be interesting to know about your first encounter with baroque music: when did you realize you wanted to be occupied with it? What piece of music made an impression on you before your decision to study baroque music? What does baroque music mean to you in just three words? Thank you for your answers! Thank you for your splendid creativity!!! I wish you success and flourishing!!! Sincerely, Galya.

Dear Galya, I thank you most sincerely for your well wishes and questions. When I was about eleven years old, I heard Mozart’s Eine kleine Nachtmusik for the first time, and that experience was at the very beginning of my dream to become a professional musician. But I still had a long way to go on the journey that led me to early music, and it was above all the works of Johann Sebastian Bach that showed me the way. The key moment for me was the experience of a concert in Prague by the legendary ensemble Musica Antiqua Köln around the year 1990, after which, as a conservatory student, I began to toy with the idea of specializing in early music. Two years later, I departed for Basel, where I studied at the Schola cantorum Basiliensis, and my future musical fate was decided. Baroque music in just three words? That’s a hard task – the word ‘humility’ would definitely be one of them.

Milý mistře Luksi, bylo by zajímavé se dozvědět o vaší první zkušenosti s barokní hudbou: Kdy jste se rozhodl se jí zabývat? Jaká hudba vás zajímala před tím, než jste se rozhodl studovat barokní hudbu? Jaká by byla podle vás tři slova, která vystihují barokní hudbu? Děkuji za odpověd‘. Děkuji za váš tvůrčí elán!!! Přeji vám mnoho úspěchů a chuti do práce!!! Galya

Milá Galyo, srdečně děkuji za vaše přání i vaše dotazy. Když mi bylo asi jedenáct let, slyšel jsem poprvé Mozartovu Malou noční hudbu a tento zážitek stál na počátku mého snu, věnovat se hudbě profesionálně. Ke staré hudbě však vedla ještě dlouhá cesta a především hudba Johanna Sebastiana Bacha mi byla na ní průvodcem. Klíčovým okamžikem pro mě byl zážitek z pražského koncertu s legendárním souborem Musica Antiqua Köln kolem roku 1990, po němž jsem si coby student konzervatoře začal hrát s myšlenkou specializace na early music. O dva roky později jsem odešel do Basileje, kde jsem studoval na Schole cantorum Basiliensis a o mém dalším muzikantském osudu bylo rozhodnuto.
Barokní hudba ve třech slovech? To je velmi těžký úkol – určitě by mezi nimi nemělo chybět slovo „pokora“.

Dear Mr. Luks, I have become a fan of the Collegium, and I enjoy watching performances on YouTube. The ensemble is all so youthful and happy when performing. I think very few people in the United Kingdom have heard of you, which is a shame. My question is: Does any keyboard music by Zelenka survive? Everything I have seen and heard is orchestral and choral. Kind regards, Tony Woolrich

Dear Mr. Woolrich, I think we’re not totally unknown in England. Our recording of Zelenka’s „Responsoria“ was a finalist for a Gramophone Award, and our CD of Zelenka’s Officium Defunctorum and Requiem earned the prestigious Editor’s Choice from Gramophone Magazine. On BBC 3 and in reviews, our recording of Bach’s B Minor Mass was described using superlatives, and the production of Mysliveček’s opera L’Olimpiade was nominated for an Opera Award in London in 2014 in the category for Rediscovered Works. We are in negotiations over a performance at the Edinburgh International Festival, and in the autumn of next year, we will be making our debut at Wigmore Hall (together with Anna Bonitatibus). So perhaps we will be making more frequent appearances on the concert stages of England. As far as Zelenka’s keyboard works are concerned, I’m sorry to disappoint you… No solo works for harpsichord or organ have been preserved, nor is there any indication that Zelenka composed for those instruments.

Milý pane Luksi, stal jsem se fanouškem Collegia a užívám si  jeho hru  na YouTube. Soubor působí tak mladistvě a vyzařuje radost ze hry. Myslím však, že pouze málo lidí ve Velké Británii vás zná nebo o vás slyšelo, což je škoda. Moje otázka zní: Zachovala se nějaká hudba složená pro klávesové nástroje od Zelenky? Všechno, co jsem viděl a slyšel jsou orchestrální nebo vokální díla. S pozdravem Tony Woolrich

Milý pane Woolrichu, mysím, že v Anglii tak úplně neznámí nejsme: naše nahrávka Zelenkových Responsorií byla ve final selection pro Gramophone Award a stejně tak CD se Zelenkovým Officiem Defunctorum a Requiem získalo v časopise Gramophone (Magazine Gramophone) prestižní Editor’s Choice, o nahrávce Bachovy Mše h moll se v superlativech mluvilo na BBC 3 i v recenzích a operní produkce Myslivečkovy Olimpiade byla v Londýně nominována na Opera Award 2014 v kategorii Znovuobjevedná díla (Rediscovery Works). Jednáme o našem účinkování na Edinburgh International Festival a na podzim příštího roku budeme debutovat ve Wigmore Hall (společně s Annou Bonitatibus). Snad se tedy budeme v Anglii objevovat častěji i na koncertních pódiích. Co se Zelenkova díla pro klávesové nástroje týká, musím vás zklamat…nezachovaly se žádné sólové skladby pro cembalo nebo varhany a ani nejsou indicie, že by kdy Zelenka pro tyto nástroje komponoval.Dobrý den přeji! Ráda bych se vás zeptala, jestli je plánována další spolupráce s Bejunem Mehtou. Váš společný Gluck nedá jinak, než v ní snažně doufat. Děkuji srdečně za odpověď. (Svatava Hamelink Aubrechtová).

Vážená paní Hamelink Aubrechtová! Jsem velmi rád, že se vám naše nahrávka Gluckova Orfea líbí. Byl to velmi náročný, ojedinělý a krásný projekt. Aktuálně nemáme s Bejunem Mehtou žádné společné projekty, ale věřím, že se v budoucnosti naše cesty ještě protnou.

Dobrý den, můžete se s námi podělit o zážitky ze Salcburku? Jaký přínos to hostování pro váš soubor znamená po finanční stránce? Slyšela jsem, že jste si přivezli další pozvání, je to pravda? Přeji vašemu souboru hodně dalších podobných úspěchů! (Vlasta Šťáhlavská)

Vážená paní Šťáhlavská, o Salcburku by se dalo psát dlouze a všichni jsme tam odjížděli s pocitem mimořádnosti a velké zodpovědnosti. Jinak ovšem průběh procesu zkoušení a přípravy na koncert probíhal podobně jako před každým jiným koncertem. Samotný koncert byl zařazen do úvodního festivalového bloku, který se nazývá Ouverture spirituelle a který je tradičně věnován duchovní hudbě. V té době se velké operní produkce teprve připravují a festival se pozvolna rozjíždí. Měli jsme tedy možnost zažít Salcburský festival v atmosféře, kterou bych označil jako „klid před bouří“. Pozoruhodné bylo přijetí našeho Bacha publikem, které bylo po celé dvě hodiny trvání koncertu (bez přestávky) neuvěřitelně koncentrované a pozorné. V Kollegienkirche panovalo neobyčejné ticho a napětí, které přerušil až blesk přicházející bouřky při Cum sancto spiritu. Opravdu nevšední zážitek. Závěrečný aplaus byl také neobyčejně vřelý a stejně tak recenze tisku.

Co se týká ekonomického aspektu našeho účinkování v Salcburku, nelze očekávat, že bychom si nějak zásadně finančně polepšili. Honorář, který není v podstatě nijak odlišný od jiných zahraničních angažmá, investujeme z převážné části do přípravy a realizace projektu a něco málo snad zbyde na produkční činnost Collegia 1704. Nelze očekávat, že slavný festival přeplácí umělce jen proto, že je to Salcburk. Navíc je třeba brát v potaz, že Collegium 1704 je poměrně drahý orchestr i na západní poměry. Důvod pro to je ten, že jsme jedním z mála souborů na mezinárodní scéně, který není nijak subvencován ze státních nebo regionálních zdrojů. Většina podobných francouzských, belgických, holandských nebo německých ansámblů je pravidelně dotována a tudíž je celá řada položek rozpočtu ansámblu hrazena z těchto subvencí. Pro nás je příjem od pořadatele jediným zdrojem příjmu a musí pokrýt všechny náklady od pronájmu zkušebny až po honoráře umělců.

Příští rok provedeme v Salcburském dómu v rámci festivalu monumentální Missu Salisburgensis Heinricha Ignáce Bibera a o dramaturgii na rok 2017 ještě jednáme. Ve hře je jméno Claudia Monteverdiho.

Dobrý den, proč se Olympiáda hrála tak málo? Počítáte s jejím znovuuvedením? Zajímala by mne také finanční stránka koprodukce – jak vysoké byly vklady jednotlivých partnerů, případně alespoň uveďte jejich přibližné poměry. Děkuji za odpověď (Vlasáková)

Na četnost repríz představení Národního divadla nemáme žádný vliv a stejně tak je tomu s možností znovuuvedení Myslivečkovy Olympiády. Osobně nevěřím, že by se Olympiáda mohla v dohledné době na scénu Stavovského divadla vrátit. Představení bylo dle vyjádření Národního divadla příliš nákladné a navíc se zdá, že v koncepci současného vedení Národního divadla se má stát Stavovské divadlo především činoherní scénou a mimořádné projekty jako byl Rinaldo nebo Olympiáda jen stěží najdou místo v jeho dramaturgii. To že v následující sezoně se na scéně Stavovského uskuteční jediná operní premiéra (Rossini – Popelka), je jen potvrzením tohoto trendu.

K finančním stránkám koprodukcí mi nepřísluší zveřejňovat konkrétní čísla, ale snad mohu říci, že koprodukující divadla se velmi významným dílem podílela na vzniku inscenací jak Olympiády tak v roce 2009 Rinalda a jejich příspěvek se pohyboval v řádech několika miliónů korun. Přesto byla Olympiáda půl roku před premiérou tehdejším šéfem opery Roccem zrušena a vzhledem k tomu, že koprodukující divadla (Caen, Dijon, Luxembourg) měla již titul v hracích plánech a předprodejích abonmá, hrozil mezinárodní skandál. Situaci se podařilo zachránit až díky intervenci a finančnímu přispění nadace Bohemian Heritage Fund a dodatečné účelové dotaci Ministerstva kultury. Olympiáda byla, jak vidíte, od samého počátku tak trochu nechtěným dítětem Národního divadla, které však jako jediné dosáhlo až na prestižní nominaci Opera Award 2014 (v kategorii Znovuobjevená díla) udělovanou každoročně v Londýně, obdoby filmových Oscarů. Důležité je, že doma i v zahraničí byla Myslivečkova hudba přijata s opravdovým nadšením a obdivem!

Dobrý den, jakou hudbu „v civilu“ posloucháte? Máte také nějaké jiné hudební chutě, než jen na to, co hrajete? (Hanka)

V „civilu“, milá Hanko, mám nejraději ticho – obzvlášť někde vysoko v horách. Jinak mám rád a velmi obdivuji jazz a velmi rád poslouchám také staré nahrávky předválečné, nebo těsně poválečné éry. K mým oblíbencům patří zejména klavíristé jako Dinu Lipatti, Arthur Schnabel nebo třeba i opravdu hodně staré (kolem 1900) nahrávky Theodora Leschetizkého.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za vaše odpovědi. 

Vizitka:
Václav Luks (14. listopadu 1970), zakladatel pražského barokního orchestru Collegium 1704 a vokálního ansámblu Collegium Vocale 1704, studoval nejdříve na Konzervatoři v Plzni a na Akademii múzických umění v Praze (lesní roh, cembalo). Svoje studia pak završil specializovaným studiem staré hudby na Schole Cantorum Basiliensis ve švýcarské Basileji (obory historické klávesové nástroje a historická provozovací praxe). 

Po svém návratu ze zahraničí transformoval v roce 2005 již od konzervatorních studií (1991) existující komorní soubor Collegium 1704 v barokní orchestr a založil Collegium Vocale 1704. Bezprostředním impulzem k jejich vzniku byl Václavem Luksem iniciovaný projekt BACH – PRAHA – 2005, v jehož rámci byla provedena významná vokálně-instrumentální díla Johana Sebastiana Bacha. V tomto roce se také oba soubory představily na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro provedením Bachovy Mše h moll a od té doby jsou jeho pravidelnými hosty.

S Collegiem 1704 se Václav Luks rychle zabydlel mezi elitními světovými tělesy věnujícími se interpretaci hudby sedmnáctého a osmnáctého století a významně se zasloužil o renesanci díla českého skladatele Jana Dismase Zelenky.

V roce 2008 založil úspěšný koncertní cyklus Hudební most Praha – Drážďany; jediný koncertní cyklus českého souboru v zahraničí. Od podzimu 2012 se s Václavem Luksem můžeme pravidelně setkávat v pražském Rudolfinu, kde s Collegiem 1704 realizuje koncertní cyklus zaměřený na vokální umění sedmnáctého a osmnáctého století s názvem Collegium 1704 v Rudolfinu (dříve Hvězdy barokní opery). Václav Luks je se svými soubory častým hostem prestižních evropských festivalů jako je Lucerne Festival, Oude Muziek Utrecht, MA Brugge, Festival de La Chaise-Dieu, Händel-Festspiele Halle nebo Salzburger Festspiele či Bachfest Leipzig a významných koncertních domů (Konzerthaus Wien, Philharmonie Köln, Laeiszhalle Hamburg, BOZAR v Bruselu a další).

Kromě intenzivní práce s Collegiem 1704 spolupracuje také s dalšími uznávanými soubory jako např. La Cetra Barockorchester Basel nebo Dresdner Kammerchor. Václav Luks natáčí nejen s orchestrem, ale i sólově pro hudební vydavatelství Accent, Supraphon a Zig-Zag Territoires a je zván do porot mezinárodních soutěží (Johann Heinrich Schmelzer Wettbewerb Melk, Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro, Bach-Wettbewerb Leipzig). Od roku 2013 vyučuje sbormistrovství na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech.
(Zdroj: www.collegium1704.com)

www.collegium1704.com

Foto Martin Straka, Petra Hajská, archiv Václava Lukse