Ptali jste se: Vilém Veverka

Přední český hobojista odpovídá na otázky čtenářů Opery Plus

 

 

Jaký druh repertoáru máte nejraději? Mám z vás pocit, že máte velmi blízko k moderním skladatelům – mýlím se? Přeji vám vše dobré v novém roce! (Eva Kolářová)

Milá paní  Kolářová, prozaicky by se dalo říci, že mám rád ten druh repertoáru, kterým se právě zabývám. Nicméně ano, sedí mi velké vitální opusy druhé poloviny dvacátého století, koncertem Richarda Strausse počínaje. Kvalitní současnější hudba je pro mě pak atraktivní také z toho důvodu, že mohu velmi, v pozitivním smyslu, exponovat – de facto ad libitum – svůj nástroj. Jako příklad bych uvedl koncert z podzimu 2015, kdy jsem na festivalu Hudební fórum provedl Extasi pro hoboj a orchestr od Quiganga Chena (v české premiéře s Janáčkovou filharmonií Ostrava a Stanislavem Vavřínkem). Nicméně stejně tak dobře se realizuji i v barokní hudbě – viz například moje aktuální CD z podzimu 2015.

Milý Viléme, dostal jsem možnost položit ti otázku. Činím tak pod vlivem pro mě jistě nejhezčí árie Dvořákovy Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém. Docela by mě zajímalo, zda i tebe jako muže v nejlepším věku a plného sil dojímá někdy hudba až k slzám? A pokud ano, tak konkrétně jaká a v podání kterého interpreta? Děkuji za upřímnou odpověď 🙂 (Honza)

Milý Honzo, jistěže mě hudba dojímá, při určité konstelaci to pak může být skutečně až k slzám (byt’ by to do mě možná málokdo řekl). Osobně bych řekl, že ve mně nejhlubší emoce vzbuzuje zřejmě hudba Antona Brucknera, Gustava Mahlera a Richarda Strausse. Jeden příklad za všechny: závěr třetího jednání Wagnerova Parsifala s Jonasem Kaufmannem (Met, Daniele Gatti). Hlubší emoci si jen těžko dokážu představit.

Dobrý den, před časem jsem někde viděla vaši fotku, kde jste ve sportovním v horách. Co vám sport dává? Je to snad něco, co vám hudba dát nemůže? Nemáte strach o svoje prsty? Ať se vám i nadále daří! (Věra)

Milá Věro, dobrou fyzickou kondici – zdraví – považuji za jeden z největších darů. Zároveň je to základní předpoklad pro další realizaci smělých hudebních myšlenek. Hory jsou ovšem mou faktickou potřebou a skutečným kontrapunktem k hudbě. Mám-li vám odpovědět konkrétněji na otázku, co mi sport dává, pak jistě velkou radost z pohybu a vlastní síly. Je to trochu jiný druh radosti, než když stojím na pódiu. V extrémnější situaci jsem se v horách ocitl jen párkrát, na prsty si dávám pozor a snažím se být obezřetný, strach jsem však neměl.

Dobrý den, vystoupil jste spolu s Pavlem Šporclem v rámci Bach maratónu, pro velkou část publika v rámci pražského koncertu jste byl velkým pozitivním překvapením. Jak hodnotíte spolupráci s naším předním houslistou? Jaké jsou vaše plány pro rok 2016? (Hana Hálková)

Milá Hanko, spolupráce s Pavlem byla velmi pozitivní. Byla to naše první společná vystoupení, společně jsme provedli Dvojkoncert c moll Johanna Sebastiana Bacha pro hoboj, housle a smyčce BWV 1060. Velmi rád na koncerty vzpomínám, troufám si říci, že jsme si s Pavlem de facto okamžitě porozuměli a vhodně se na pódiu doplňovali. Všechny tři večery měly bez přehánění skvělou atmosféru. Klobouk dolů před Pavlovou schopností realizovat ve třech po sobě jdoucích večerech kompletní Bachovo dílo pro housle – podotýkám, že Sonáty a partity pro housle sólo provedl Pavel zpaměti! Jinými slovy, věřím, že na naší spolupráci s Pavlem brzy navážeme nějakým zásadnějším počinem.

K mým záměrům pro rok 2016: Okruhů témat je více, hned v lednu nahrajeme se souborem PhilHarmonia Octet Prague desku – skladby Beethovena, Gideona Kleina a Mozarta. V únoru vyjde CD s mou nahrávkou lyrického koncertu pro hoboj a orchestr od Jana Nováka (Ensemble Opera Diversa, Gabriela Tardonová). Pilně budeme koncertovat s Ensemble 18+ a propagovat tak náš společný projekt, tím je supraphonská nahrávka barokních koncertů pro hoboj a smyčce. Velmi se těším na koncert v rámci festivalu Pražské jaro, kde 24. května 2016 vystoupíme s Ensemble Berlin-Prag – vedle klasických skladeb Jana Dismase Zelenky, Françoise Couperina či Johanna Sebastiana Bacha provedeme i náročné skladby druhé poloviny dvacátého století. S tímto mezinárodním souborem, ve kterém účinkují členové Berlínské filharmonie, pak vystoupíme i 30. června 2016 na dalším špičkovém festivalu Smetanova Litomyšl. Některé další záměry zatím neodtajním. K elitním akcím pak zařadím sólový koncert v cyklu Symfonického orchestru Českého rozhlasu – s tímto skvělým tělesem provedu náročný koncert pro hoboj a orchestr Elliotta Cartera. V prvním kvartálu roku 2016 by měla Česká televize odvysílat dokument z cyklu Můj pokus o mistrovský opus. Projektu jsme v létě věnovali čtyři natáčecí dny, sám jsem na výsledek zvědavý.

Dobrý den, jak a v kolika letech jste s hobojem začínal? Měl jste či máte nějaké profesní vzory? Děkuji předem za vaše odpovědi. (DR)

S hobojem jsem začal ve dvanácti letech. Profesní vzory jsem měl, byli to shodou okolností zahraniční hobojisté, se kterými jsem směl později pracovat. Vedle mého berlínského pedagoga Dominika Wollenwebera mě výrazně dále ovlivnili Albrecht Mayer či Heinz Holliger. Nemohu nevzpomenout na svého francouzského učitele Jeana-Louise Capezzaliho. Rád vzpomínám i na studium na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Vzácným pedagogem byl samozřejmě František Xaver Thuri, který mě vedl na Pražské konzervatoři.

Jak důležité podle vás je, aby sólista svůj part nejen dobře hrál, ale také „hrál“? Myslím tím to, jak svůj výkon umí „prodat“… Přeji hodně spokojených posluchačů i v novém roce. (Eva B., Praha)

To je poměrně citlivá otázka, Evo. Jistěže divák-posluchač chce v koncertním sále, na pódiu, zažít výraznou emoci, něco navíc, co výkon umocní a povýší. Vše by však mělo vycházet z přirozenosti interpreta a odpovídat hudebnímu obsahu. Toto je nicméně naprosto individuální, z pohledu interpreta, ale i posluchače. Jedno je však jasné: Dnes již nestačí přijít ve fraku na pódium, zahrát bez chyby hudební text, uklonit se a odejít. Jedním ze synonym dneška je větší či menší povrchnost. Dalším úkolem interpreta je zaujmout a získat posluchače, aby se na koncerty opakovaně vraceli. Jde o formu, ta by neměla být nikdy nadřazená obsahu.

Dobrý den, poprvé jsem vás slyšela při loňském koncertu Pretty Yende, kde mě uchvátily hobojové transkripce z oper. Ráda bych věděla, kdo je jejich autorem – prozradíte? Neplánujete nějaký podobný projekt do budoucna? (J.)

Budete se možná divit, ale na koncertě s Pretty Yende jsem hrál originální árie, tedy původní text. Nezměnili jsme dokonce ani jednu notu. Podobný projekt, kde se ukázalo, že hoboj je jednoznačně tím nástrojem, který má zdaleka nejblíže k lidskému hlasu, bych rád opět zrealizoval. Atraktivní “konfrontací” lidského hlasu a hoboje by bylo třeba právě setkání s Jonasem Kaufmannem, kterého zmiňuji výše.

Na jaký nástroj hrajete? Střídáte je podle charakteru skladeb? Jsou v jejich kvalitě velké rozdíly? (Miloš Čapek)

Již od roku 1997 hraji na francouzský nástroj Buffet-Crampon, firmy, se kterou spolupracuji. Mám i hoboj dalšího francouzského výrobce, Marigaux, ale na tento nástroj hraji sporadicky. Nástroj do jisté míry kopíruje osobnostní profil interpreta, dá-li se to tak říci. Mně nejvíce vyhovuje právě hoboj Buffet-Crampon, to jsem zkrátka já. Je to de facto podobné jako u houslisty.

Dobrý den, prozradíte nám něco o svém soukromí? Jste zadaný? Jak relaxujete? Při čem si nejvíc odpočinete? (Vilma Fridrichová)

Milá paní Fridrichová, tak to je ta správná otázka na závěr. Vždy se tomuto tématu lehce pousměji. Na mém soukromí není myslím nic zvláštního. Je mi sedmatřicet let, děti nemám. Relaxuji nejraději na horách, pohyb je mi vlastní, proto i cyklistika. Určitou formou relaxace je mi pak fotografie a fotografování, kterému se systematicky věnuji. Trochu cvičím jógu. Radost mi udělá dobrá kniha, kvalitní čaj, nejlépe zelený. Na téma relaxace a toho, co dělám kromě hudby, bych se mohl jistě více rozepsat. To by bylo ale zřejmě nad rámec tohoto rozhovoru se čtenáři, podobně jako to, zda a jak jsem zadaný.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi.

Vizitka:

Vilém Veverka (1978) je jedním z nejrespektovanějších českých hobojistů. Absolvoval Pražskou konzervatoř (František Xaver Thuri) a Akademii múzických umění v Praze (Liběna Séquardtová), navštěvoval kurzy významného francouzského hobojisty Jeana-Louise Capezzaliho. Zásadní impuls v jeho uměleckém rozvoji však přineslo účinkování v Gustav Mahler Jugendorchester a následné studium u předního německého hobojisty Dominika Wollenwebera na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně, na které navázal dvouletým účinkováním v proslulé Berlínské filharmonii (Karajan Stiftung). Dalších podnětů se mu dostalo od špičkových zahraničních hobojistů, jakými jsou Albrecht Mayer, Hansjörg Schellenberger, Maurice Bourgue či Heinz Holliger. Nastoupená cesta vyvrcholila triumfem v jedné z nejprestižnějších hobojových soutěží – Tokyo/Sony Music Foundation (2003). Jako sólista vystupuje s významnými českými orchestry, například s Pražskou komorní filharmonií, Filharmonií Brno, FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dalšími, ze zahraničních orchestrů pak jmenujme Tokyo Philharmonic Orchestra, Bayerisches Kammerorchester či Budafok Orchestra Budapest. Nahrál a v českých premiérách provedl řadu náročných skladeb druhé poloviny dvacátého století (Bennet, Berio, Britten, Yun, Zimmermann, Rihm), včetně koncertu Marka Kopelenta A few Minutes with an Oboist. Je sólistou Filharmonie Brno, zakládajícím členem PhilHarmonia Octet Prague – a New Approach Ensemble a oficiálním hráčem firmy Buffet-Crampon France. V roce 2009 vydal společně s Kateřinou Englichovou (harfa) a Ivem Kahánkem (klavír) debutové CD Risonanza u Supraphonu, v témže roce sólovou nahrávku Martinů Hobojového koncertu u vydavatelství Arco Diva.
(zdroj: webové stránky umělce)

www.vilemveverka.cz