Půldruhý rok v čele Filharmonie Brno

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s ředitelkou brněnské Filharmonie Marií Kučerovou 


Rok a půl  – to už je pomalu příležitost k dílčí bilanci, co říkáte? Jaká z vašeho pohledu je? Co se vám v brněnské Filharmonii povedlo a s čím zatím naopak příliš spokojena nejste?

Čas v brněnské Filharmonii běží strašně rychle – na jedné straně mám pocit, že jsem začala včera, na druhé, že se toho stalo tolik, že si to už ani nepamatuji. Zdědila jsem těleso dobře našlápnuté ještě z dob Davida Marečka, s kvalitním vizuálním stylem a sympatickou otevřeností. Zároveň ale také instituci, která od té doby pořádá čtyři zavedené mezinárodní hudební festivaly a která musí již třetí rok vyjít se sníženým příspěvkem od zřizovatele, tedy města Brna. A teď se s tím vším popasujte. Řekla jsem si – fajn, situace není růžová, ale postavme se k ní pozitivně. Pojďme nabízet nové věci, pojďme pracovat s publikem a médii. Už v minulé sezoně jsme nabídli nové abonentní řady a mimořádné koncerty, které u publika zabraly, více komunikujeme s našimi posluchači, což se nám začíná vracet. Díky kreativní dramaturgii a marketingu jsme výrazně pronikli do médií, což má také skvělý dopad, mimo jiné i ve vlídném přístupu města k účelovým dotacím. Setrvalým problémem je navzdory naší značné soběstačnosti podfinancování, což se promítá především do platového ohodnocení hudebníků i managementu, ale i v běžném provozu. A samozřejmě každodenní provozní omezení vyplývající z existence velkého tělesa v malém Besedním domě.

To, co souvisí s činností orchestru a co všechno je pro to třeba zajistit, jste před svým příchodem znala jen z pohledu zvenčí. Nakolik byl ten reálný obraz jiný?

Filharmonie takto velkého typu (máme sto dvanáct hudebníků) a s takto plným provozem je v nejlepším slova smyslu vlastně sofistikovaná fabrika. Všechny mechanismy na sebe musí hladce navazovat. V takto citlivém oboru navíc každý přehlédnutý detail může způsobit velký problém. Musela jsem si zvyknout na pocit neustálé pohotovosti, který mě bohužel neopouští ani na našich koncertech nebo na vlastní dovolené. Vždycky se může něco stát, jakkoli vše ladíme na uměleckých, provozních a produkčních poradách. Do toho se v době festivalů ještě měníme v profesionální agenturu, která se musí postarat o veškerou agendu. Klíčem je dokonalé plánování, například turné orchestru v době festivalů. Ale vždycky mě fascinuje výkon orchestru na pódiu, profesionalita, s jakou zdolává jakoukoli výzvu. A pak samozřejmě úžasná odezva brněnského publika.Hned zkraje otázka pro řadu Brňanů hodně dráždivá: Už při svém nástupu jste zdůrazňovala, že namísto akusticky nevyhovujícího Janáčkova divadla orchestr potřebuje nový koncertní sál. Úmyslně naivní otázka: Jak jste ve svém lobování pokročili?

Je to běh na dlouhou trať, která dnes čítá už nějakých sto let. Ale asi i proto, že jsem původně vystudovaný historik, mě tento historický problém hodně zajímá. Naše existence v janáčkovském historickém „brněnském Musikvereinu“ (postaveném stejným architektem), Besedním domě, stále více naráží na ambice Filharmonie, která pracuje v dennodenním provizoriu. Zkoušíme doma, ale na velké koncerty se musíme stěhovat do Janáčkova divadla či jinam. Už šedesát let. Lobování je průběžné a neustálé a myslím, že myšlenka nového sálu vedle historického Besedního domu rezonuje již v hlavách mnoha politiků. Před komunálními volbami vzniklo dokonce prohlášení iniciované ODS, k němuž se ale přidaly i další strany a osobnosti. Řekla bych, že jsme myšlenkově připraveni, máme lokaci i projekt, a čekáme na osvícené politické rozhodnutí.

Není nedávné prohlášení části brněnských politiků o tom, navrhují opustit myšlenku výstavby nového centra a místo toho Filharmonii umístit do Stadionu v Kounicově ulici, tak trochu prohrou managementu orchestru? Když něco potřebuji, měl bych umět ty, co rozhodují, o nutnosti svého požadavku přesvědčit…

Tato formulace není přesná – šlo o myšlenku pouze jedné strany, TOP. Vzápětí byla tato úvaha rozporována jak ze strany Filharmonie, tak ze strany expertů. Stadion byl postaven ve dvacátých letech jako provizorní výstavní sál, kde se příležitostně odehrálo pár koncertů. Tím nejslavnějším byla určitě premiéra Glagolské mše. Již tehdy se s ním ale pro koncertní provoz nepočítalo a i dnes je to nesmysl. Je kapacitně malý, akusticky nevyhovující (prozvuky zvenčí), bez zázemí a navíc v majetku Sokola. Sál, o kterém se bavíme my, musí být sálem pro dvacáté první století.Besední dům v Brně – i jeho proměny se týkaly vaše nástupní vize. Jak jste spokojena dnes?

Besední dům je srdeční záležitost, ikonická stavba Brna, dům, kde působil Leoš Janáček. Je geniální pro komorní koncerty a recitály, s vynikající přirozenou akustikou, používáme ho i jako nahrávací studio. I proto by měl být částí, pandánem nového velkého sálu. Moje vize se týkala maximálního vytížení domu, který má fungovat jako centrum brněnského hudebního života, kde se stále něco děje. Proto jsme sem umístili novou řadu Jazz and World Music, která skvěle zafungovala již loni a letos je téměř vyprodaná, proto jsme vstoupili do spolupráce s Czech Ensemble Baroque a Brno Contemporary Orchestra na jejich abonentních řadách. Když k tomu připočítám atraktivitu sálu pro pronájmy, Besední dům jede denně na více směn. V průměru dva až tři různé koncerty týdně určitě. Samozřejmě je co zlepšovat, zatím nemáme štěstí na provoz krásných prostor restaurace přímo v domě, která je bohužel zavřená. Ale nyní se opět otevírá šance, věříme, že se objeví osvícený provozovatel s odpovídajícím konceptem.

Jak to v současné době vypadá s financováním Filharmonie Brno? Jak velký rozdíl je mezi reálným přáním a skutečností?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat