Pocházel z národnostně smíšené oblasti na pomezí Tyrolska a severní Itálie, která byla před první světovou válkou součástí Rakouska-Uherska. Připomeňme si v této souvislosti nám dobře známý Havlíčkův Brixen (dnes Bressanone) v severní Itálii.
Quido Arnoldi se narodil 19. prosince 1896 v tyrolském Innsbrucku. Osud ho zavál do hlavního města Markrabství moravského, Brna. Zde studoval na konzervatoři kompozici a dirigování. Byl žákem profesora Františka Neumanna, šéfa brněnské opery a pozdějšího ředitele divadla, velkého obdivovatele a propagátora hudby Leoše Janáčka a faktického zakladatele slávy brněnské opery.
Jako skladatel absolvoval symfonickou básní Pouť do Kevlaaru. Po absolutoriu působil rok jako ředitel hudební školy v Neumannově rodném Prostějově. V roce 1924 odešel na čas do země svých předků, kde působil jako dirigent operních stagion v různých městech.
V roce 1926 ho jeho kroky zavedly opět do Československa. V Divadle východočeských měst, které působilo v široké oblasti východočeského regionu, především v Hradci Králové, Chrudimi a Pardubicích, kde mělo své hlavní sídlo, řediteloval tehdy Vladimír Wuršer. Vladimír Wuršer byl velmi zajímavou osobností českého divadla oněch let. Všestranný muzikant, především výborný tenorista, ale také občasný dirigent a režisér. V Národním divadle strávil v době Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila několik let. Na naší první scéně ztvárnil v mnoha představeních řadu velkých tenorových partií především v operách Bedřicha Smetany a Giuseppe Verdiho. Měl ale silné ředitelské ambice, které ho přivedly k tomu, že v roce 1926 opustil Národní divadlo a odešel do Pardubic.
Usiloval o to, aby ve východních Čechách působilo kvalitní profesionální divadlo. Vedle kvalitního činoherního souboru věnoval velkou péči budování zpěvoherního souboru se širokým repertoárovým záběrem, který zahrnoval i velmi náročné tituly jak z české, tak i světové operní tvorby. Český operní repertoár a operety měl na starosti především pozdější známý propagátor lehčích hudebních žánrů v Československém rozhlase Vlastislav Antonín Vipler. Dirigentem proslulých světových oper z velké části italské provenience byl Quido Arnoldi. A počínal si zřejmě velmi úspěšně, vždyť s nevelkým orchestrem a sborem, podle potřeby posilovaným externisty, úspěšně zvládl i Verdiho Aidu a další tituly. V Pardubicích setrval Arnoldi čtyři sezony a v roce 1930 nastoupil jako dirigent do německého Městského divadla v Liberci.
V roce 1936 se ozvalo město jeho studií, Brno. Zde tehdy šéfoval dirigent Milan Sachs, jehož osudy byly svým způsobem zrcadlově podobné osudům Arnoldiho. Rodák z jižních Čech a absolvent pražské konzervatoře odešel do Chorvatska, kde po léta úspěšně působil. V roce 1932 se vrátil do rodné země a úspěšně pokračoval v linii nastoupené Františkem Neumannem a jeho spolupracovníky.
V roce 1936 byl povolán do Národního divadla Zdeněk Chalabala, výtečný operní dirigent a dramaturg, někdejší starší kolega Arnoldiho z brněnské konzervatoře. Quido Arnoldi byl angažován, aby ho nahradil. I když Arnoldi byl jiný typ než Chalabala, ve vztahu k opeře, moderní hudbě a její interpretaci je mnohé spojovalo a už během první sezony se prokázalo, že jeho angažování byla správná volba.
Brněnské publikum i kritiky Arnoldi přesvědčil už svou první premiérou, kterou byla oblíbená dvojice veristických oper, Mascagniho Sedlák kavalír a Leoncavallovi Komedianti, po nichž následovala premiéra jedné z inscenačně nejnáročnějších veristických oper, která byla na českém jevišti v Brně uvedena poprvé, Andrea Chénier Umberta Giordana. Dále připravil a dirigoval nová nastudování dalších italských oper, Verdiho Maškarního plesu a Pucciniho Madame Butterfly.
Největší ohlas ale vzbudily jeho interpretace tří operních novinek ruských skladatelů. Dzeržinského opery Tichý Don, Čerepninova Klíčníka Vaňky a především Slavíka Igora Stravinského, který byl uveden v jednom večeru s Balakirevovým baletem Tamara. Tento titul v choreografii Ivo Váni Psoty po jeho návratu z Ballets Russes dirigoval Vilibald Scheiber.
Poté následovaly další velmi zajímavé úkoly. Haydnovu operu Lékárník vystřídala Fibichova Nevěsta messinská a na počátku roku 1938 nastudoval Quido Arnoldi původní novinku velmi nadějného mladého brněnského autora, žáka Leoše Janáčka. Byl jím mladší bratr slavného herce Pavel Haas. Novinka i její provedení se setkaly s mimořádně vřelým přijetím. Svou druhou brněnskou sezonu uzavřel Arnoldi premiérou Gounodova Fausta a Markétky a po prázdninách následovala další československá premiéra. Byla jí opera francouzského skladatele Jacquese Iberta Král z Yvetotu.
Nastal pochmurný podzim roku 1938. V důsledku politické situace rezignoval vzhledem ke svému rasovému původu na šéfovskou funkci šéf opery Milan Sachs a vrátil se do Jugoslávie. V repertoáru byl kladen důraz na vlastenecká témata. Quido Arnoldi v té době diriguje premiéry Kovařovicových oper Psohlavci a Na starém bělidle.
Situace v souboru nebyla právě nejlepší. Hledal se nový šéf. Jedním z neúspěšných kandidátů byl dlouholetý výborný olomoucký a bratislavský operní vládce Karel Nedbal, jenž musel jako Čech opustit vedoucí místo v bratislavské opeře. V tomto klání ale neuspěl a nešetřil ve svých vzpomínkách kritikou na adresu Brna i svých brněnských kolegů. Kritický je i vůči Arnoldimu, kterému vyčítá, že se mu podařilo získat nového šéfa Rafaela Kubelíka, jenž mu během své dlouhé choroby svěřoval významné úkoly i na podiu koncertním. V další větě ale o Arnoldim píše, že měl mnoho z operního dirigenta a italské věci dělal přesvědčivým, skoro autentickým způsobem.
Na tomto místě si neodpustím drobnou odbočku. V Brně v dobách Neumannových, Sachsových a za krátké éry Kubelíkovy bylo běžným jevem, jak je tomu všude ve světě dosud a mělo by tomu tak být i u nás, že operní orchestr pořádá i symfonické koncerty. Kubelík dostal vynikající příležitost, jak své kvality prokázat. Nabídl mu ji Ivo Váňa Psota, když mu svěřil hudební nastudování světové premiéry Prokofjevova Romea a Julie. Tato inscenace, jež se poprvé hrála v předposlední den roku 1938, vstoupila do dějin jako jeden z největších počinů v celé historii brněnského českého profesionálního divadla a hudebního života.
Arnoldi byl dirigentem řady dalších nastudování italských oper. Vrátil se k Sedláku kavalírovi a Komediantům, z děl Giuseppe Verdiho nastudoval nově Rigoletta a Otella, z děl Pucciniho Bohému, z francouzské tvorby Adamova Postiliona z Lonjumeau.
Rafael Kubelík postavil v sezoně 1940/1941 Arnoldiho před náročné úkoly. Tím prvním byla československá premiéra opery italského skladatele Riccarda Zandonaie Francesca da Rimini, následoval Mozartův Idomeneo a Verdiho vrcholné dílo Falstaff. Arnoldi perfektně dostál požadavkům partitur a byl připraven k dalším výzvám.
V sezoně 1941/1942 měl například poprvé na českém jevišti v Brně uvést kompletní Pucciniho Triptych (Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi). K tomu ovšem nedošlo, protože nacisté 11. listopadu uzavřeli Zemské divadlo a násilně ukončili i činnost českého divadla v Brně. Quido Arnoldi ještě nějaký čas vyučoval na brněnské konzervatoři a potom se vrátil do Itálie.
Brněnské divadlo přišlo o velmi schopného dirigenta, jehož absolutní prioritou byla důsledná profesionalita a smysl pro precizní vystižení autorského záměru. K italské hudbě měl vrozený vztah, ale stejně bezprostřední bylo jeho chápaní a pojetí hudby české. Škoda, že politické turbulence minulého stoleté přerušily naše přirozené vazby s okolím světem. Dnes je musíme namnoze obtížně znovu navazovat. Škoda, že osobnosti jako Milan Sachs, Quido Arnoldi, a troufám si říci, že i bývalý kapitán US Army Walter Ducloux, který měl v dubnu 1948 zaujmout v Brně pozici Quida Arnoldiho, musely odejít do zahraničí. A to nemluvím o rodilých Češích a Slovácích, kteří emigrovali. Věřme, že jsme se alespoň trochu poučili a že podobné situace se už nebudou nikdy opakovat.
Quido Arnoldi dirigoval v Itálii řadu prestižních orchestrů včetně milánské La Scaly. Na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro 1954 dirigoval koncert, na němž pod jeho taktovkou orchestr FOK přednesl ouverturu ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila, dále pak IV. klavírní koncert G dur Ludwiga van Beethovena (sólistou byl Harold Rubens) a jeho vlastní IV. symfonii. Quido Arnoldi zemřel 13. června 1958 v Tridentu.
Někdy koncem devadesátých let jsem měl možnost setkat se v Brně se synem Quida Arnoldiho. Vzpomínal na to, jak jeho otec vždy s láskou hovořil o české hudbě, ke které měl niterný vztah, a o Brně, v němž našel druhý domov.
