Pane Gemrote, kdo stojí za vznikem písňového cyklu Kapitoly lásky pro barytonistu Romana Janála? Znáte se osobně? Jaký byl inspirační zdroj tohoto díla?
S Romanem Janálem mě váže dlouholeté přátelství. Vážím si ho nejen jako vynikajícího barytonistu, ale též jako hlubokého, čistého, empatického a nesmírně obětavého člověka. Cyklus Kapitol lásky jsem mu slíbil při jedné společné večeři. Cesta k realizaci a nynější premiéře byla ale dlouhá.
Píšete rád pro hlas?
Mnoho let u mě převažovala instrumentální tvorba, ale v posledních letech píšu čím dál tím více vokálních skladeb a těší mě to.
Jak často se stává, že danou skladbu píšete interpretovi přímo na tělo? Je to výhoda, nebo omezení v případě, že se díla uchopí jiný interpret a provede ho po svém?
Více než devadesát procent mých skladeb vzniklo na popud či objednávku pro určité interprety a pro určitou příležitost. Někdy to už vypadá, že opět budu moci psát bez objednávky, ale ta nakonec většinou přijde a já jí dám přednost, protože z ní mám radost a těší mě, že je o mou hudbu nadále zájem. Výjimkou je snad pouze Symfonie č. 2, tu jsem napsal, abych ji měl. Nestává se mi, že bych byl nespokojený s následným provedením jiných interpretů.
Pocházíte z hudebnické rodiny. Jak se u vás doma provozovala hudba a co byl prvotní impulz, díky němuž jste si řekl, ano budu skladatel?
Oba rodiče zpívali a já jsem je doprovázel na domácích koncertech. S bratrem, který tehdy hrál také trochu na klavír, jsme jako děti hrávali na Vánoce třeba koledy. Nebyl jsem ovšem na hodiny klavíru vždy perfektně připravený a moje paní profesorka Emma Doležalová si všimla, že když plavu, snažím se z toho nějak, patrně ne nešikovně, vybruslit a v improvizaci mě začala nenápadně podporovat. Tak začaly moje první pokusy a od třinácti let jsem se již připravoval u Jana Zdeňka Bartoše. Brzy jsem věděl, že komponování je moje cesta.
Litoval jste někdy svého rozhodnutí? Život skladatele nebyl nikdy jednoduchý, je plný kompromisů, skládáním se nedá uživit a při zaměstnání si vyšetřit čas na pravidelnou práci není jednoduché.
Máte pravdu, ale pro mě je komponování totéž co dýchání – životní nutnost, bez níž bych se udusil. To pak nekoukáte na překážky nebo ohodnocení. Moje žena mně tu práci a vložený čas naštěstí toleruje.
Jak se tato skutečnost promítá do zájmu uchazečů o studium kompozice? Je jich více, nebo méně? Jak to vypadá se zastoupením skladatelek nejen na konzervatoři?
Je pozoruhodné a potěšující, že zájem o velmi náročné studium kompozice rok od roku roste a my jsme v situaci, kdy máme velký převis zájemců. Máme na oddělení výrazné talenty, u kterých vnímám stejné zanícení pro kompozici jako u sebe. Dívky máme též, i když pánové jsou v přesile. Historie však dokázala, že i ony mají co oboru přinést a obohatit ho.
Kromě hlavního oboru kompozice vyučujete i instrumentaci. Který ze skladatelů je vaším vzorem v tomto oboru?
Při hodinách instrumentace se věnujeme partiturám řady skladatelů z různých hudebních epoch. Z každé dobré partitury je možné si vzít řadu poučení, na jediném vzoru nestavím. Naopak studentům říkám, že naučit se dobře instrumentovat chce dlouhý trénink a zkušenosti se zvukem. Mně samotnému byla úžasnou školou hudební režie, kdy jsem pracoval s orchestry a všímal si, co zní, co ne, co činí potíže a tak podobně.
Sama nemám ráda tento termín, ale nenapadá mě, jak to jinak označit – vy sám patříte k takzvaným konzervativnějším autorům vycházejícím z neoklasicismu, pracujete s klasickými hudebními nástroji. Právě tento způsob práce bývá mnohdy odbornou veřejností neprávem haněn, přestože se právě za tím skrývá poctivá znalost kompozičního řemesla, zvědavost hledat nové ve stoletími prověřeném terénu. Jak vidíte svou práci v tomto kontextu?
Za konzervativní skladatele byli označováni i Johann Sebastian Bach, Johannes Brahms a řada skladatelů 20. století, kteří se nenašli v experimentálních stylech. Bez srovnání s jejich velikostí mně tedy dělá čest se k nim hlásit. Věřím v možnost rozvíjení tradičního skladatelského řemesla, jeho prostředky a jazyk mám za bohatší než prostředky většiny nových směrů 20. století, které se často rychle vyčerpaly. Sám musím psát pouze takovou hudbu, jakou cítím. Jako mladý jsem sice pár skladeb zkusil napsat i jinak, ale nebylo to upřímné a nenaplňovalo mě to. Muset to tak dělat – to bych se raději věnoval něčemu jinému.
Zdá se, že současná doba a umění prochází těžkou krizí tolik zmiňované identity, i když asi málokdo z nás dovede tento termín přesněji definovat. Snaha šokovat, experimentovat za každou cenu, jen aby diváci přišli, zdá se být v mnoha kulturních domech prioritou číslo jedna. Vnímáte to podobně?
Já v tom vidím i historicky upadající zájem lidí o takzvanou vážnou hudbu 20. století. Odcizila se lidem a možná právě to je příčinou exploze populární hudby ve 20. století. Známe fotografii pohřbu Josefa Suka ze zaplněné Národní třídy. Kdo zaznamenal odchod osobností formátu Miloslava Kabeláče nebo Luboše Fišera? A ten zmiňovaný šok vážnohudebních kompozic konzumuje zanedbatelné procento populace. Část toho procenta po šoku touží, část ho vnímá, aby si nezadala. Populární hudba však nyní již upadá též, opravdových tvůrců je pomálu, řada produkcí plytké hudební sdělení maskuje všelijakými nehudebními efekty. Bůh ví, co přijde dál.
Jak komponujete? U stolu, nebo už také u počítače? Do jaké míry změnily nové technologie přístup ke kompozičnímu řemeslu a vůbec způsob uvažování ve skladatelské praxi?
Počítač nepoužívám k práci vůbec. Píši skicu tužkou, gumu však využívám nejvíce. Mnohokrát předělávám, hledám nejlepší tvar. Když cítím, že lépe to již nedovedu, rukou napíšu čistopis. Řadě skladatelů však počítač práci ulehčuje. Může být dobrým sluhou, ale také zlým pánem! Třeba v případě, kdy skladatele vede a nabízí řešení. To je dle mého rezignace na autorství a poctivost.
Chodí si studenti pro inspirační zdroje na koncerty, do knihoven, na výstavy, nebo se vše odehrává ve virtuálním digitálním světě?
Studenti mají dnes ve srovnání s mou generací úžasné možnosti poznání. My jsme museli každou partituru obtížně shánět, dostat se na koncert. Dnes je na internetu vše s notami k poslechu v dobrých nahrávkách. Přesto zážitek z živého koncertu nelze nahradit – akusticky, atmosférou, reakcí publika a tak dále. Je jen na rozhodnutí jednotlivého studenta, co si z toho obrovsky prostřeného stolu vezme.
Jak vedete své studenty kompozice?
Nevnucuji jim svou estetiku, vnímám jejich zaměření a vkus. Opravuji jen nešikovnosti a chyby. Začínáme od drobných úkolů a postupně se dostáváme k větším formám. Těm netrpělivějším říkám, že nejdřív je třeba umět vyrobit cihlu a teprve následně se dá stavět dům tak, aby nespadl.
Pracoval jste léta jako hudební režisér, což je pro skladatele určitě obrovská škola. Jak jste vnímal svou roli jako režisér vůči interpretům a natáčel jste někdy své vlastní skladby?
Ano, je to úžasná škola a dnes, kdy většina skladatelů nemá přímý pravidelný kontakt s hudebními tělesy, báječná možnost, jak tento handicap překonat. Působení hudebního režiséra směrem k interpretům má více poloh. Především by v něj měl mít interpret důvěru, jistotu, že oběma jde o vytvoření co nejlepšího výsledku. Atmosféra nahrávání by neměla být stresující. Ač je třeba trvat na bezchybném výsledku, měla by zůstat přátelská. Někdy režisér nemusí zasahovat do natáčení příliš, jsou však i situace, kdy se do jisté míry stane uměleckým vedoucím. Svoje skladby jsem natáčel často a přistupoval k nim jako k jakékoliv jiné hudbě.
Pomohla vám praxe hudebního režiséra a profesora kompozice ve vaší vlastní umělecké práci?
No jejda, a jak! Instrumentaci jsem si nejvíce osvojil při hudební režii a při vlastní kompozici už jsem si i řekl: tak tohle bys studentovi neodpustil! Zkus to jinak a lépe.
Buďme rádi za každou přehlídku soudobé hudby, ale co se dá dělat s tím, aby už se přestalo rozlišovat, zda je hudba soudobá nebo stará a aby se současná tvorba stala přirozenou součástí dramaturgického plánu hudebních těles a institucí.
Věřím, že dobrá nová hudba se stane součástí dramaturgie koncertů. Sám jsem rád a je to i mým cílem, když je moje tvorba zařazena do běžného koncertu. Přehlídky nové tvorby vnímám jako dílny a informace pro specializované publikum. Mnoho let se jich již neúčastním.
