Ústředním bodem alba jsou Four Poems of Devotion (Čtyři básně oddanosti). Každá věta má svůj název – proč jste si vybral právě tato témata a jak jejich obsah vyjadřujete prostřednictvím hudby?
JS: Four poems of devotion jsou vyjádřením lásky, kterou chovám ke své manželce, jde o bezeslovnou recitaci čtyř básní o lásce.
První báseň od Quinta Smyrnaea: The Fall of Troy (Pád Tróje) vypráví příběh všemohoucí bohyně měsíce, Seleny, a její lásky ke smrtelníku Endymionovi. Selena požádala svého otce, Jupitera, aby Endymiona učinil nesmrtelným, stejně jako ji, v čemž Selene vyhověl, avšak pod podmínkou, že Endymion bude věčně spát a jejich vztah bude existovat pouze ve snech.
Báseň To His Coy Mistress (Své zdráhavé milence) popisuje netrpělivost básníka Andrewa Marvella vůči předmětu jeho náklonnosti. Povzbuzuje ji, aby přestala tvrdohlavě odmítat jeho lásku, a se sebevědomou přezíravostí jí vysvětluje, že bez ohledu na to, jak dlouho ho bude odhánět, on vytrvá, přičemž jeho milostné city budou s každým odmítnutím stále silnější.
„Hero and Leander“ (Héró a Leandros), epická báseň Christophera Marlowa, vypráví o hluboké lásce mezi počestnou Héró a mladíkem Leanderem. Odděleni mořem, Leander přeplave Hellespont, přičemž se málem utopí rukou Neptuna, ale nakonec dorazí promočený a sotva živý k Héróině věži, kde nakonec přijme jeho oddanost. „Whoever loved that loved not at first sight?” (Kdo kdy miloval, aniž by miloval na první pohled) je verš z básně, který odráží to, jak se čtrnáctiletý Summer zamiloval do Lisy na první pohled, když přišla na zkoušku, v ruce držíc lesní roh, aby se stala první hornistkou jeho asistenta.
V Shakespearově „Romeovi a Julii“ Julie netrpělivě čeká ve svém pokoji a představuje si, jak Romeo pobídne svého „ohnivého oře“, aby ho k ní přivedl, a ona se tak „naučí prohrát vítězný zápas“. Slovo „Tantivy“ znamená jak cval na koni, tak zvuk lesního rohu.
Na CD Poems of Devotion je nejen trio, ale i sólová skladba pro lesní roh a sonáta pro housle a klavír. Co Vás pro skladby na CD inspirovalo? Jak z hlediska tématu, tak z hlediska hudebního ?
JS: Skladbu Little Rock pro sólový lesní roh jsem napsal, když jsem navštívil svou budoucí manželku v místě, kde pracovala – v obrovském psychiatrickém ústavu. Hudba odráží prudké změny mezi mým postadolescentním obdivem k mé „vyvolené“ (Lise) v kontrastu se surrealistickou, havrany posetou pustou krajinou před rozlehlou, avšak téměř prázdnou ložnicí s vysokými stropy, sousedící s Byberry State Mental Hospital. Hudba se střídá mezi slovanským Furiantem a třemi vnitřními větami: barokním adagiem, časově zdeformovanou verzí Furiantu a tématem s variacemi.
The Tempest Sonáta pro housle a klavír vychází ze scény epithalamia (svatební báseň nebo svatební píseň skládaná na počest novomanželů) ze Summerovy opery The Tempest (Bouře), v níž římské bohyně Iris, Ceres a Juno diskutují, zda by měla být Venuše pozvána na svatbu Ferdinanda a Mirandy, mladých milenců ze Shakespearovy komedie The Tempest. Moje sonáta je hudebním dopisem zesnulému, velkému skladateli dvacátého století Karolu Maciejovi Szymanowskému. Odkazuje na jeho cyklus tří hudebních básní pro housle a klavír Mythes, op. 30
Pane Baboráku, jste znám především jako vynikající interpret klasické hornové literatury období klasicismu a romantismu včetně počátku 20.století. Na CD Poems of Devotion hrajete hudbu ryze současnou. Jaké místo zaujímá současná hudba ve vašem repertoáru?
RB: Děkuji za tuto otázku, a dovolím si na ni odpovědět rozsáhleji. Hraji hudbu od baroka až po současnost. A z té současné, jen pro představu, tento rok například tyto koncerty: hornový koncert Johna Williamse s českou filharmonií, dále Kazimir Machala Koncert pro lesní roh a wind band s Katowice Radio, 10 Epizod od Naama Tamir s Izraelskou filharmonii, Joe Summer Jericho, nastudoval jsem koncerty Pendereckého, Salonena, skladbu pro Wagnerovu tubu Ondřeje Kukala, Luboše Sluky, tento rok zesnulého Vasila Kazandjieva. Některé jsem revidoval, k jiným jsem složil kadence. Nahrál jsem desítky sólových, komorních skladeb žijících autorů u Parma recordings, z velké časti mně dedikovaných. Takže zdání klame a vlastně už od dětství jsem byl veden k tomu, abych hrál hudbu soudobých českých skladatelů, což tenkrát byla díla třeba Klementa Slavického, Gustava Křivinky, Jiřího Pauera, Oldřicha Flosmana, Jana Zdeňka Bartoše.
Jak se díváte na profilace a specializace sólistů?
RB: Ono to tak dnes vypadá, že když někdo není vyprofilován jako hráč, nebo expert ať už interpretace baroka, nebo není členem nějakého speciálního ensemblu, jejichž umělečtí vedoucí jakoby vytyčují, co je to správné ,,contemporary“, tak díla z těchto období nehraje, nebo by dokonce neměl hrát. Setkal jsem se s tím a přijde mi to trochu úzkoprsé a není to realita muzikantů mého typu. Být takto vyprofilován je mi naprosto proti srsti. Jak se říká ,,soudobky“ také rád diriguji i premiéruji. A svoje občasné opusy, které si píšu na tělo, zazněly třeba v Vídeňském Musikverein, v Helsinkách – Hudební centrum, v Japonsku – Yamagata, V Polsku – Wroclaw Narodove forum muzyki.
Jak si vybíráte současné skladby, které hrajete? Co je pro vás důležité?
RB: Můj vztah hudbě tohoto období je v něčem trochu rozpolcený. Jednak vím z vlastní zkušenosti, jaké to je, pokusit se napsat skladbu, která má hlavu a patu, je emočně silná a ty emoce jsou přenositelné i bez velkého vysvětlování obsahu či záměru a dávají nějaký smysl. Přesto není snadné vysvětlit jak to, že některé skladby hraju a jiné ne, a některé autory tohoto období, nebo skladatele žijící, obdivuji a o jiných si myslím, že jsou jen provokatéři a experimentátoři toho, co si lze ve vztahu k muzikantům, posluchačům a pokoře k velikánům dějin hudby dovolit. Je to jistě otázka cítění a určitých hodnot a estetiky. Proto kdo mne trochu sleduje, tak ví, že dlouhodobě a pravidelně spolupracuji krom mnoha autorů z ciziny s českými skladateli kteří mají naprosto rozdílný charakter tvorby a osobnost. Patří k nim dlouhodobě např. Miloš Bok, Ondřej Brousek, Nikol Bóková, Ondřej Kukal, Jiří Trtík, Jana Vöröšová z nejmladších Matteo Hager, ze Slovenska Ivan Danko, a další. A rozhodně se nebráním novým výzvám. Takže abych konečně odpověděl na otázku o svém vztahu k soudobé hudbě přímo: můj vztah k určitým tvůrcům a skladbám 20. století a 21. století je více než kladný a držím palce a podporuji tvůrce, ale nedělám z toho dogma.
Mohli jste jako interpreti hovořit s Josephem Summerem a ovlivnit podobu skladeb na albu?
RB: Ano, protože Joe se většinou účastní provedení, nebo nahrávání svých skladeb. A také dává prostor pro interprety, například tím, že je nechá dotvořit si vlastní sólovou kadenci. Ale jinak moc nezasahuje do procesu, a spíš jsem se ho musel ptát na nějaké detaily, jak je myslel. Ale on většinou řekne: ,, zahraj to, jak to cítíš, že to má být„. To je skvělé nastavení, a to se pak s radosti hraje.
Pane Summere, proč jste se jako na interprety obrátil právě na české virtuosy hrající na tyto nástroje? Měl jste právě je na mysli již při komponování?
JS: Miroslav Sekera již více než dvě desetiletí hraje a nahrává mou hudbu. Když jsem se s Mirkem poprvé setkal, uvědomil jsem si, že je to právě on, kdo dokáže mou hudbu nejlépe představit světu. Nepočítal jsem to, ale myslím, že Sekera je hlavním pianistou na většině mých dvaceti CD. Mirek mě seznámil jak s Josefem Špačkem, tak s Radkem Baborákem. Ne náhodou byl mým prvním učitelem kompozice český skladatel Karel Husa. Skladbu Four Poems of Devotionjsem komponoval s konkrétním ohledem na Baboráka, Špačka a Sekeru. Ačkoli jsem jim neřekl, že ji píšu, měl jsem je v mysli jako ideální interprety.
Inspirovalo vás pro Four Poems of Devotion při výběru nástrojů Trio Es dur, op. 40, pro lesní roh, klavír a housle Johannesa Brahmse?
JS: Moje hudba je často rozhovorem s již zesnulým skladatelem. Několik sbírek mých děl je dokonce takto označeno. Moje „Oxford Songs, Book II:a letter to Karel Husa (Oxfordské písně, kniha II: dopis Karlu Husovi) a „Oxford Songs, Book III: a letter to Johannes Brahms (Oxfordské písně, kniha III: dopis Johannesi Brahmsovi) jsou dvě sbírky mé hudby, které představují posmrtné rozhovory s mým prvním učitelem kompozice Husou a s jedním z mých nejoblíbenějších mistrů Brahmsem. Moje trio pro lesní roh je mým způsobem, jak s Brahmsem hovořit o jeho triu pro lesní roh.
Sám jste začal hrát na lesní roh jako malý chlapec. Jak jej vnímáte jako sólový nástroj a jak vidíte jeho souhru s ostatními nástroji v komorních dílech?
JS: S hrou na lesní roh jsem začal, když mi bylo sedm let, a po několika týdnech jsem začal skládat hudbu pro lesní roh a klavír. Skládal jsem pro klavír, protože jsem byl zamilovaný do jedné holčičky, Maxine, která se učila hrát na klavír. Skladbu jsem nazval Loď zkázy The Ship of Doom (Loď zkázy) podle dětské knižní adaptace Shakespearovy hry Bouře The Tempest (Bouře). Maxine neměla velký zájem stát se mou přítelkyní, a tak jsem se rozhodl zkusit psát pro lesní roh a flétnu, aby mě jiná dívka (Robin) mohla považovat za vhodného přítele. Nepovažovala. Nezamýšleným důsledkem mých neohrabaných pokusů o dvoření bylo, že jsem začal studovat další nástroje, abych se s nimi lépe seznámil a mohl tak psát lepší milostné „vzkazy“. V mnoha skladbách považuji lesní roh za svůj hlas. Ve skladbě Four Poems of Devotion tomu tak rozhodně je.
Pane Baboráku, jak vnímáte hudbu Josepha Summera vzhledem k jiným moderním hornovým skladbám?
RB: Joe hrál na hornu, tedy tomuto nástroji rozumí, ale nedá se říct, že by to nějak hornistům ulehčoval. A to, myslím, platí i o partech pro jiné nástroje. Ale tím, že jsou jeho skladby poctivě zapsané rukou a promyšlené, tak je vlastně ve finále vše hratelné. Má svůj styl, lze tam lehce najít formu, používá s oblibou třeba bulharské rytmy, nebo habaneru, a mnoho kompozic je inspirováno Williamem Shakespearem, velkým vzorem mu byl Karel Husa. Ale i u něj platí to, co je normální u skladeb všech období – musí se zahrát přesvědčivě, pořádně, s energií, je nutno se do nich ponořit a najít si, jak to zahrát tak, aby „hovořily“ nejprve k nám – provádějícím muzikantům, a pak k publiku. A podle ohlasů z koncertu v Carnegie Hall, kde jsem s kolegy vystoupil na jeho autorském večeru, i podle reakcí lidí, kteří album slyšeli a napsali mi, k nim tyto skladby hovoří a svým způsobem je udivují, což je dobře
Bylo nutné používat v albu Poems of Devotion i jiné techniky, než v obvyklé hornové literatuře?
RB: Jsou skladby určitých modernistů, které jsou postaveny na mnoha efektech – a já se těm efektům rozhodně nevyhýbám, ale některým skladbám ano, zvlášť pokud jsou postaveny na mnoha prázdných efektech. I u skladeb Joa Summera se vyskytují lecjaké, spíše tradiční věci, jako multiphonics, bouché, ale není jich nadbytek a v moderních kreacích jsou víceméně standardem.
Pane Summere, čím je pro vás William Shakespeare tak důležitý? Je pro vás zásadním zdrojem inspirace, nebo je pouze tím nejviditelnějším díky vašemu projektu The Shakespeare Concerts, zatímco jiné zdroje ovlivňují vaši tvorbu ve stejné míře? Například vaše smyčcové kvarteto se jmenuje Sea Change (Proměna moře).
JS: Většina mých skladeb je strukturována spíše poeticky či dramaticky, než podle tradičních hudebních modelů (jako je „sonátová forma“). O Shakespearovy hry a sonety se již dlouho intenzivně zajímám, stejně jako o hry a poezie jiných autorů. Tento básník je však výjimečný zjev mezi dramatiky, a proto do značné míry ovlivňuje mou tvorbu; převážná většina mé hudby však vychází spíše z Boccaccia než ze Shakespeara. Moje druhé a třetí z osmi smyčcových kvartet, The Sea Change Quartets, zrcadlí několik shakespearovských témat, ale moje první smyčcové kvarteto The Garden of Forking Paths (Zahrada, kde se stezky dělí) vychází z povídek mého oblíbeného autora dvacátého století, Jorge Luise Borgese.
Předpokládáte, že na CD Poems of Devotion v budoucnu navážete další spoluprácí?
JS: Radek Baborák v posledních několika letech nahrál v Brně a Praze několik mých skladeb pro sólový lesní roh a orchestr. CD bude obsahovat moje dva koncerty pro lesní roh, rané dílo pro sólový lesní roh a smyčcový orchestr a tři z mých Oxfordských písní pro vokální sólisty, sólový lesní roh a orchestr. Všechna vokální díla jsou inspirována Shakespearem: If Music be the Food of Love (Jestliže hudba živí lásku), Sonet 127 a monolog z Hamleta. Toto CD vyjde v lednu 2027.
RB: Určitě. Už mám k nastudování trojkoncert pro housle, violoncello, lesní roh a malý orchestr. Jeho složení je tak trochu inspirováno mým souborem Pražští komorní sólisté a řekl bych, že i v budoucnu Joe neopustí možnost zapojit lesní roh do svých skladeb. A já budu vždy rád u toho.
