Radek Baborák: Dirigent není ten hlavní boss

Všestranný a nenapodobitelný hornista Radek Baborák měl zavítat do Litně a zahájit Festival Jarmily Novotné. Z důvodu epidemie koronaviru byly celé Liteňské hornové dny odloženy a uskuteční se v náhradním termínu, pravděpodobně na podzim. Rozhovor vám přinášíme již nyní.

Vaše úplně nová nahrávka je Piazzolla. S nenapodobitelným kouzlem nabízíte uhrančivou hudbu ze světa argentinského tanga. Je to „tančírna“, ale v rangu klasiky, která patří do Rudolfina. Hraje Orquestrina, soubor nadšenců, každý je exkluzivní mistr svého nástroje. Piazzollovy skladby jsou aranže. Většinou vaše, dvě dělal Tomáš Ille. Specielně pro tento projekt, nebo už byly hotové?
Všechny úpravy jsou nové a originálně napsané pro náš soubor. S Tomášem jsme na nich pracovali společně, na některých víc já, některé dělal on. Každopádně velmi důležitá finální fáze zhotovení not tak, aby se z nich dalo hrát, je na něm.

Ono to není tak jednoduché, hrát Piazzollu a vůbec ho nějak uchopit. Šel jsem cestou méně tradiční, s vyloučením tak typického bandoneonu. Místo toho se snažíme nabídnout jiný zvuk, ale podobný drive. V tom jsou opravdu všichni členové Orquestriny nepostradatelní. Přesto bych tentokrát rád vyzvednul tři z nich – houslistu Dalibora Karvaye, basklarinetistu Petra-Pepina Valáška a klavíristu Václava Krahulíka. S nimi se dělím o ten vedoucí bandoneonový Piazzollův part.

S vizí hornového zvuku neváháte sáhnout do různých partitur, včetně Bachových i Mozartových, vaše umění žije naplno. Jste spojen s nejlepšími hornisty světa, pro Mozartových Dvanáct hornových duet jste angažoval Radovana Vlatkoviče, kdy a kde začalo vaše přátelství?
Radovana znám velmi dlouho, ale tyto Duetta byla naše první spolupráce. Velmi si ho vážím jako kolegy, profesora a sólisty. I když každý máme trochu jiný styl, myslím, že se nám velmi dobře dařilo se navzájem přizpůsobit a každá další akce s ním byla vždy velkou hudební radostí.

Pro vás a vaše kolegy Ondřeje Vrabce, Stanislava Suchánka a Zdeňka Divokého napsal Brit Andrew Downes Concerto pro 4 horny a orchestr. Je to skladba na objednávku, nebo autor evidentně orientovaný právě na horny a fanfárové skladby si vás vynašel?
Tak to už je opravdu dávno a pan Downes byl, nebo možná stále je, v kontaktu právě s Ondřejem Vrabcem, který celou řadu jeho specifických skladeb inicioval. Já jsem tam byl přizván jako host.

Stich Punto je heroj hornové hry, oddaný svému nástroji, hudbě a koncertování. Jeho slavná kariéra pod všelikými jmény je známá. Svět si ho vážil a domov mu vystavil několik pamětních desek. Nevím, zda v rodišti v Žehušicích, ale třeba v Čáslavi připomínají, že tam koncertoval, dům na Tržišti v Praze označuje, že zde zemřel, na kostele Nejsvětější Trojice označují na Malostranském hřbitově místo jeho věčného odpočinku. Deska byla umístněna roku 2003, slavnostnost chvíle dokládá padesát (!) hornistů, kteří zahlaholili fanfáry. Byl jste mezi nimi?
Tenkrát jsem mezi nimi nebyl, ale Sticha Punta a jeho mistrovství se dá vyčuchat z jeho skladeb. Měl myslím velmi osobitý styl. Používal takové kaskády rozložených akordů, které tak obdivoval mladý Beethoven, že je pak používal prakticky ve všech komorních skladbách s lesním rohem. Jsem rád, že máme takovou výraznou osobnost v historii české hornové hry. A samozřejmě je hezké vědět, že byl jako já z Polabí!

Tak těch polabských vazeb máte víc, vždyť údajně úplně první hornisté u nás byli z Lysé nad Labem, trubači při parforsních honech hraběte Šporka… K vašemu jménu patří – nejlepší hornista na světě. Právem. Nemíním loudit, kam byste, ve vší skromnosti, dovolil dát nějakou pamětní desku, ale vzpomeňte alespoň, které životní momenty vašeho koncertování jsou pro vaši bohatou kariéru určující.
Těch momentů je celá řada a v posledních deseti letech jsou to koncerty tak různorodé, že nevím, co vybrat. Určitě to byla moje debutová vystoupení třeba v Teatro Colón v Buenos Aires nebo ve vídeňském Musikvereinu. Ale také dirigentské koncerty, třeba Beethovenova Devátá symfonie, kdy jsem dirigoval první dvě věty a poslední dvě věty dirigoval maestro Seiji Ozawa a já jsem přešel do orchestru. Jedním z největších zážitků byl Mozartův hornový koncert s Vídeňskými filharmoniky pod vedením Daniela Barenboima. Ale právě stejně intenzivní jsou některé zážitky s mým souborem. Je to široké spektrum.

Když jste se rozhodl opustit Berlínskou filharmonii v roce 2011, věděl jste, že prioritou je pro vás rodina a sólová kariéra. Měl jste už v tehdy v plánu dirigovat? A vytvářet své ansámbly?
Ano, měl jsem to v plánu. Dirigování určitě, na to byl myslím nejvyšší čas začít a soubory tak nějak vznikaly i spontánně. Ale já jsem byl už od hudebního dětství směřován nejen k sólové dráze, ale i ke komorní hudbě, nebo právě k dirigování, takže pro mne to bylo celkem normální, i když to možná z pohledu zvenčí může být trošku nepřehledné – co je můj hlavní obor. A já to mám vyřešené tak, že můj hlavní obor je hudba a vše, co k tomu patří.

Máte raději, když říkáme lesní roh, nebo horna?
Obojí je fajn. Také se může říci třeba praroh lesní, korna, dvojlesnice, pila. Ve Vídni znají „Kikspugét“.

Jan Václav Stich Punto se znal s Mozartem i Beethovenem. Psali pro něj. Jste persona grata hudebního světa. Kdo píše pro vás?
Miloš Bok, František Šterbák, Ondřej Brousek, Tomáš Ille, Jan Málek, Jan Kučera, Naama Tamir, Satoshi Takeshima. Určitě jsem na někoho zapomněl nebo hrál jenom jednou, nebo jsem ty skladby nehrál. Ale příští rok by se v rámci nového festivalu, který se jmenuje „Horn Fest Praha“, mělo objevit několik nových kompozic.

Je těžké komponovat pro lesní roh? Čemu se musí skladatel vyhnout a co by měl podpořit, aby dal lesnímu rohu pravou krásu?
Asi je těžké komponovat smysluplně. Nejen pro hornu. Ale já třeba nemám rád, když jsou skladby jen technické, virtuózní, nebo když horna hraje jakoby pořád, když tam není dialog třeba mezi orchestrem a sólistou. Třeba Mozart to právě uměl geniálně – málo tónů, v rozsahu oktávy a půl, a bohatě to stačí. No a také je vždy dobré, když ta skladba má nějaký charakter. To se pak hraje snadněji.

V češtině nemáme úplně adekvátní slovo pro vyjádření hry na lesní roh, hornista „troubí“, to evokuje spíš trubku. V jiných jazycích je to také tak? Nebo v některém jazyce „hornujete“?
Lovec se signálním rohem musí troubit na lesy. Já se snažím spíš zpívat, ale sem tam si to troubení rád dopřeji.

Nedávno jste měl úspěšné koncerty v salcburském Mozarteu. Špičkové parametry: Vídeňští filharmonikové, dirigent Daniel Barenboim, Mozartova hudba. Vaše tvůrčí symbióza s maestrem Barenboimem je známá, promluvil k vám také genius loci? V Salcburku jste také dával mistrovské kurzy. Co vás na nich potěšilo?
Byl to neskutečný zážitek. Všem hudbymilovným Čechům vřele doporučuji navštívit nějaký festival v Salcburku, a že jich tam je! A mají vysokou kvalitu. Genius loci je třeba i bydlet v malém pokojíčku v domě z třináctého století kousek od Mozartova rodného domu. Tento ročník Mozartova týdne byl věnován dechům a já jsem tam zahrál všechny jeho skladby pro hornu, dirigoval tři symfonie, Posthorn serenádu a opravdu jsem si ten náročný a výjimečný týden užil. I kurzy, i edukativní koncerty s intendantem Rolandem Villazónem. To, že takový umělec dělá v podstatě celou dramaturgii, zve tam muzikanty a vůbec je tváří festivalu, je skvělé. Máme se od Salcburku co učit. Tak by to mohlo být totiž i v Praze. Hudební turistika par excellance!

Letos na jaře jste měl odstartovat Festival Jarmily Novotné na zámku v Litni. Přestože byl celý festival odložen, bude se, doufejme, konat letos na podzim. Projekt Zámecké liteňské dny soustřeďuje mladé hornisty a pedagogy, letos je plánován druhý ročník. Kromě seminářů vám patří i závěrečný koncert, vystoupí Baborák Ensemble, přizval jste sopranistku Lucii Vagenknechtovou a klavíristu Miroslava Sekeru. Nabízíte bohatý repertoár od klasicismu až po nedávno zesnulého Lva Kogana, s jakým akcentem?
Zazní dvě krásné písně od Schumanna a Strausse – to spojení zpěvu, zvuku horny a klavíru je opravdu čarokrásné. A pak to bude vlastně takový průřez repertoáru Baborák Ensemble.

V semináři s terapeutem MUDr. Pavlem Drbalem budete nabádat k správnému držení těla a správnému dýchání při hře. Jaké metody správného dýchání máte ověřené, vždyť technika dechu je u vás možná ještě náročnější než u zpěváků.
Na to jsem sám velmi zvědavý. Budu tam sloužit jako takový pokusný model. A třeba se ještě něco přiučím.

Vaše hra je jak působivá vokalíza. Dá se říct, že na hornu zpíváte?
Děkuji, ano, o to se opravdu vědomě snažím. Ale nejen já. To zpívání na hornu by mělo být samozřejmostí a jsem rád, že mnoho hornistů si to také myslí a podle toho hraje. Naši pedagogové nám vštěpovali takové hlavní zásady: zpívat, vibrato a espressivo. Bez toho je to víc to zmiňované vytrubování.

Obliba horny narůstá u dívek a jsou z nich excelentní hráčky; jaké máte vysvětlení?
Vysvětlení pro to nemám, ale jsem s tím naprosto srozuměn. V porovnání s kolegy třeba z Berlínské filharmonie, nebo s americkými hráči, mám také takový spíš dívčí styl. Já myslím, že to je jedno, jestli hraje kluk nebo holka. Hlavně když ta hra má kontrasty. Jak v hlasitosti, tak ve výrazu.

Historicky mají nástup obliby lesního rohu i jeho včlenění do orchestru na svědomí hlavně čeští muzikanti 18. století. Nejen Stich Punto, též Antonín Josef Hampel, novátor nástroje, a další hráči. Byla to součást dobového trendu, odejít za muzikantským chlebem do světa, nebo nějaké specifikum?
Tenkrát mnoho českých muzikantů odešlo do ciziny a šířili tam umění a inovátorství v používání různých vylepšováků. Takže asi to byl a snad i zůstal pojem „česká hornová škola“.

Hornovou velmocí zůstáváme, když uvážíme, jaké skvělé hráče máme v orchestrech, nebo tomu tak není?
Máme v každé generaci velmi talentované hráče. To můžou potvrzovat i úspěchy na mezinárodních soutěžích.

Co se mi zdá být rozdíl a co bych si přál, aby se vylepšilo, je vyrovnanost celých skupin. Je to dáno také tím, jaký se u nás hraje repertoár. Určití, zvláště němečtí romantičtí skladatelé, kteří vyžadovali minimálně čtyři vyrovnané hornisty, se u nás hrají méně. Za všechny bych uvedl Wagnera. A samozřejmě platí, že hornová skupina dokáže pozvednout zvuk celého orchestru, nebo ho také potopit.

Co nejvíc zdůrazňujete při svých kurzech? Každému, co odpozorujete, že nejvíc potřebuje? Podle čeho to hned poznáte?
Snažím se učit takové základy. Aby vše hezky sedělo rytmicky, intonačně, výrazově. Aby klasika byla klasika, romantika romantikou a tak podobně. Ale to dělá každý učitel. Hodně při učení zpívám, upozorňuji na fráze, vysvětluji smysl hrané skladby, její tempo, snažím se předat energii a docílit okamžitého zlepšení. Tím, že se hraje muzikantsky správně, se dají překonat i mnohé technické obtíže.

Klavíristé se při studiu hry už dvě stě let trénují na osvědčených etudách Carla Czerného. Jaký cvičný základ mají hornisté?
Také máme základní etudy a cvičení, druhy rozehrávání atd. Čím více etud student zvládne, tím lépe.

Vyučujete rád?
Pocházím z pedagogické rodiny a učím od svých dvaceti let. Co jsem na sobě vypozoroval je, že zatím nemám potřebnou trpělivost vést studenta čtyři nebo více let. Asi mi nejvíce vyhovují intenzivní kurzy. Ale třeba se to změní s věkem.

Měl jste životní štěstí být žákem profesora Bedřicha Tylšara, obdivuhodného hráče a vzácného člověka. Co si z jeho vedení, výuky hry a vstupu do života berete v odstupu let za nejpodstatnější?
Velmi podstatná je jeho trpělivost a nekompromisnost. Opravdu vyžadoval například přesné nasazení, rozvržení sil a celou řadu dalších systematických postupů. Jeho odkaz je velmi silný. O tom svědčí mnoho úspěšných absolventů. Mně pomohl i nad rámec jeho profesorských povinností tím, že za mne orodoval u vedení konzervatoře, nebo v mém angažmá u České filharmonie.

Říká se, že máte svůj styl hry, ani český, ani německý. Samozřejmě základ je česká zpěvná hornová škola. Co jste přibral z té německé – a platí ještě vůbec takové klasifikování?
Klasifikování asi už není potřebné. Můj styl vychází z toho, že hraji celou řadu nehornových skladeb. Bacha, Brucknera a různé úpravy, třeba Piazzollu. Takže se snažím ke každému stylu přistupovat odlišně. Ale v celku je to stejně ta moje zvuková představa.

Pozoruhodná skladba Viktora Kalabise Invokace vznikla jako povinná skladba pro soutěž. Pro poslední hornovou soutěž Pražského jara napsal Jiří Gemrot Virtuossimo pro lesní roh a klavír. Vzpomínáte, co jste povinně hráli vy, když jste se stal laureátem Pražského jara 1990?
Velmi intenzívně si vzpomínám na skladbu kamaráda Franty Šterbáka – Tři sonety pro lesní roh sólo. Ta sice nebyla povinná, ale vlastně mi vyhrála soutěž ARD v Mnichově.

Svatý Hubert je patron lovců a myslivců. Je taky patronem hráčů na lesní roh?
Ano, určitě. Těch patronů je potřeba i více. Někdy se musíme modlit ke všem svatým.

Dirigujete nejen vaši Českou sinfoniettu, ale i jiné orchestry. Dirigujete často zpaměti. To je dar vizuální paměti, nebo si při studiu skladby zafixujete její kompoziční stavbu?
Nemám dar nějaké speciální paměti a čím jsem starší, tím více hraji vše z not. Je to prostě méně stresující. S dirigováním je to jiné. A mám různé fáze a různé oblíbené skladby kde mi nedělalo pamětně nic problém, třeba Berliozova Fantastická se mi učila velmi snadno.

Jako orchestrální hráč jste měl možnost zažívat spoustu vynikajících světových dirigentů. Jakou lekci vám pohled od hornového pultu dal do své praxe dirigentské?
To byla z mého pohledu naprosto nepostradatelná praxe. Ta možnost pozorovat mistry a nasávat z jejich osobností a přitom si všímat toho, čeho bych se rád jako dirigent vyvaroval, byla skvělá. Zapsalo se mi z toho takové krédo: dirigent není ten hlavní boss. To nejdůležitější je skladatelovo dílo.

Děkuji za rozhovor.