Radek Baborák: Existuje volná interpretace?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Náš přední hráč na lesní roh, Radek Baborák, se ve své již třetí reflexi zamýšlí nad otázkou hudební interpretace.
Radek Baborák (zdroj archiv umělce)

Vážení čtenáři,
kdysi jsem byl hostem televizního pořadu Před půlnocí, kde mi moderátor Petr Fischer položil zvláštní a tajemnou otázku, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď. A tak jsem si řekl, že její zodpovězení by mohlo vydat třeba na článek pro Operu Plus. A pokud bude můj text dostatečně přesvědčivý, jistý si v kramflecích, odhalí paradox, s nímž se setkáváme nejenom v hudbě, ale který platí všeobecně.

Ona otázka zněla: „Jste příznivcem takzvané volné interpretace?“ Jak nevinné, řeknete si. A jak krásné, když se ve veřejnoprávním médiu najde čas na tak vzrušující téma, jako je volná interpretace klasické hudby! Trochu to teď zlehčuji a vytrhávám z kontextu, v interview byla řeč o tom, proč různá interpretace hornového sóla v první větě Druhé symfonie Johannese Brahmse zapříčinila rozkol mezi hornistou a dirigentem, který měl dalekosáhlejší následky, než bylo oběma hlavním protagonistům tohoto minipříběhu milé.

Ale zpět do televizního studia. Mou bezprostřední reakcí byl smích, spíše tedy lehké pousmání, a potom rázné, skoro až nevhodné přerušení redaktora a usměrnění celé záležitosti do správných mezí. Tedy, že nic takového jako volná nebo nevolná interpretace neexistuje, že to, co je v notách dáno a psáno, se zkrátka musí dodržet. E basta Ciccio!

Uznávám, že to bylo zjednodušené, i když upřímné a bezprostřední vyjádření. Vždyť kdyby to tak fungovalo, nemuseli bychom se zabývat takovými osobnostmi z oblasti hudby, které překračují stín svého nástroje i všeobecně zažité interpretace a stávají se nejen hodnými následování, ale doslova živoucí inspirací dávno po svém na hudební-nebe-vstoupení.

Pojďme se tedy podívat na zoubek tomu, o co v televizní debatě šlo, odpovědět lépe a snad se i dobrat objasnění některých jevů, které byly naznačeny a které se ve své složitosti dotýkají hranice hudební fenomenologie. A věřte, že za ní se rozkládá říše opravdových znalců a mágů, kterých je skutečně poskrovnu.

Na hudbu se dá pohlížet mnoha způsoby. Nejprve mi jde o její teoretický rozbor, vnímání a pochopení smyslu notového záznamu – zrakového vjemu, který iniciuje vnitřní imaginaci. A také o některé fenomény, které jsou v hudbě a zvuku více či méně skryté. Pak následuje jejich pojmenování a upřesnění. Dále by mohl text sloužit i k usnadnění dorozumívání mezi profesionálními hudebníky, možná i k dílčímu využití poznatků, které jsem po světě nasbíral a osvojil si, které ale nemohu prohlásit pouze za výtvor mého mozku. Spíše jsem vděčný, že mi bylo umožněno získat aspoň nějaký vhled do tak složité problematiky, který jsem nebyl schopen pobrat v době studií, kdy mne jakákoliv teorie příšerně nudila. O to více mne fascinuje dnes.

Co je zřejmé – při hlubším poznání a praxi zjišťujeme, že ne vše, co je tištěné v notách, je zjevné na první pohled. Gustav Mahler k tomu řekl: „Vše je zapsané v notách, jen to podstatné ne.“ Co podstatného měl na mysli tento geniální skladatel a dirigent českého původu, který zanechal v notovém zápisu tolik informací, až z toho jde hlava kolem, a který přísně dbal na jeho striktním dodržení? Myslel tím to, co je mezi notami, tedy jejich vzájemný vztah.

Takřka veškeré prvky notového materiálu, sloužící k opětovnému zhmotnění hudby, můžeme rozdělit do dvou hlavních kategorií. Do první řadím elementy absolutní, tedy neměnné, do druhé elementy relativní, tedy proměnlivé. Mezi těmito dvěma veličinami je ještě mezikategorie, která je poměrně široká a velmi důležitá, proto ji nelze jen tak přehlédnout.

Začnu popořadě, první kategorií. Absolutní prvky jsou v podstatě dost nudné, o ně v tomto textu a ani na vrcholných pódiích nejde, protože jsou jasné a bez diskuze. Jde o dodržení výšky not, jejich rytmické členění a metrum. Notový zápis je vlastně jakási imaginární mapa, kde jsou kromě not a značek zapsány harmonické vrcholy a údolí, melodické řeky, soutěsky, klidné nížiny, sem tam i bažiny. Když touto mapou procházíme, nezbude nám nic jiného, než se to všechno naučit a respektovat. Jsou to skryté, ale pevné základy, na kterých stojí vše, co má mít hodnotu a má obstát.

Pokud se ovšem někdo vědomě rozhodne tato pravidla ignorovat a obcházet, nejčastěji z důvodů dobové pseudointerpretace, která bohužel velmi často pouze opakuje některá klišé, nebo s odkazy na detaily v urtextech, popřípadě z vlastní ambice postavit něco na hlavu a být v tom jiný a první. K tomu se dá říci: cest je mnoho, ale jen jedna je ta správná.

Následuje mezikategorie prvků, které jsou tak trochu na půli cesty, v žádném případě ale nejsou neměnné. Do ní řadím tyto nádherné výrazové prostředky – frázování, agogiku, artikulaci a barvu zvuku. O každém z těchto pojmů byly sepsány stohy papíru, bylo o nich nesčetněkrát mluveno v hodinách a ještě častěji po koncertech, kde sebemenší rozdíl nebo i jen dočasný úpadek vkusu interpreta nezůstane skryt a je cvičeným uchem identifikován. Využívání všech těchto prostředků závisí na umu, vkusu, chuti, dovednosti a mnoha dalších aspektech při umělcově interpretaci. Tady se fantazii meze nekladou. (Do těchto oblastí odborná kritika málokdy zabloudí, a když už, tak klouzá po povrchu jako vážka a porovnává své zažité, naposlouchané a rozmělněné názory, jak to a ono má znít hezky po našem.)

I když i to prosté frázování, bez kterého se v žádném hudebním stylu neobejdeme, často zůstává zcela na okraji zájmu. To je mi opravdu líto. Protože bez frázování je hudba plochá a mrtvá, tím pádem i nudná. A kdo se chce nudit na koncertech? Hra bez frázování se v konečném výsledku podobá relaxační hudbě, pouštěné například v masérských salonech. Právě proto bych se trochu u tohoto podtématu zdržel.

Zcela soukromě rozděluji frázování do tří dimenzí:

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
JGPalenicek

Dekuji za pekny text. Vzpomnel jsem si na vyrok Daniela Barenboima z dokumentarniho filmu The Art of Piano: “Klaviriste drivejsich dob byli schopni cist – v tom nejhlubsim slova smyslu – partitury lepe, nez mnozi dnesni hraci na klavir. Nespokojili se pouze se zaznamem P pro piano, nebo s mistem, kde je psano c. pro crescendo. Zde je totiz jista relativita: piano ve vztahu vuci cemu? Vuci tomu, co v notach predchazi a co v nich nasleduje. Jak toto pojmout uz vsak v notach psane neni. A tato oblast, ktera je pro vytvareni hudby zcela zasadni, byla pro ne prirozena,… Číst vice »