Radek Baborák: Od Pražských komorních sólistů neočekávejte chladné a škrobené večery

Radek Baborák sólově vystoupil s filharmoniky z Vídně i Berlína pod taktovkou Daniela Barenboima, sira Simona Rattla, Jamese Lewina, Seidži Ozawy. Posledně jmenovaný je jeho dirigentským mentorem. Za pětadvacet let své kariéry vystupoval v nejvýznamnějších světových hudebních centrech. Ovšem už více než deset let drží v ruce i dirigentskou taktovku. A zdá se, jako by byla čím dál výraznější. Založil svůj soubor Baborák Ensemble, se kterým pravidelně hostuje na Mozartwoche Salzburg, stál u zrodu festivalového symfonického orchestru Česká Sinfonietta, se kterým při účinkování na festivalech doprovodil legendy jako Martha Argerich, Yefim Bronfman, Sergej Nakarjakov, Richard Galliano a řadu dalších. Třetí sezónu je šéfdirigentem Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně, residenčním dirigentem a sólistou v postupimské Braniborské filharmonii, stálým hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra v Japonsku. A je rovněž hostem u dalších orchestrů v Německu, Rakousku, Polsku, Turecku, Malajsii, Japonsku. Se smyčcovým orchestrem Pražští komorní sólisté (PKS), nejdéle působícím tělesem tohoto typu v Čechách, pravidelně vystupuje v kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Dirigování ovšem ve vybraných koncertech kombinuje v jednom večeru se sólovým hraním na lesní roh. A tak se tyto umělecké „disciplíny“ u Radka Baboráka prolínají. A bude tomu tak i v nadcházející sezóně Pražských komorních sólistů.

Letošní sezóna je již druhá, v níž je PKS rezidenčním souborem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v kostele sv. Šimona a Judy. Jaká byla první rezidenční sezóna souboru?
Minulá sezóna byla první po mnoha letech a po covidu, ve které se Pražští komorní sólisté vrátili s cyklem pravidelných koncertů na pražská pódia a ve které účinkovali i na dalších koncertech pro jiné pořadatele nebo na festivalech. Takže z mého a našeho pohledu to byl milník, který dopadl velmi dobře. Našli jsme nové pravidelné posluchače, mohu říct i fanoušky, a snažíme se celý provoz tohoto nevšedního a nezávislého souboru ukotvit, dát mu určitou pravidelnost pořádáním vlastní řady koncertů v kostele sv. Šimona a Judy pod rezidencí FOK. Každý ze čtyř koncertů v minulé sezóně byl něčím výjimečný – ať už to byly skladby, které zazněly v podání sólistů souboru Jana Mráčka, Sophie Dervaux, projekt s Nikol Bókovou, světová premiéra její skladby Prometheus v nové verzi právě se smyčcovými nástroji, nebo mocná šíře zvuku a výrazu v ikonické skladbě Richarda Strausse Metamorfózy. Když vzpomenu jen na tento výběr několika střípků, několika hudebních zážitků, tak mám radost a moc se těším na další!

Jak jste přistupovali k tvorbě sezóny 2023/2024 z hlediska dramaturgie? Jeden z koncertů se bude konat i v Anežském klášteře…
Dramaturgie stojí na určitých pilířích, kterými jsou předpokládaný repertoár smyčcových orchestrů, jako jsou serenády, divertimenta, skladby autorů 20. století, rovněž mistrů baroka, převážně J. S. Bacha, ale i autorů současných nebo jejich úprav dedikovaných PKS. Hlavní dramaturgickou zásadou je ovšem pestrost koncertů, která je u jednodruhových souborů nezbytná. Chceme, aby se posluchač s námi mohl těšit na něco, co vzhledem k charakteru tělesa tak trochu očekává, ale zároveň abychom mu zprostředkovali něco, co nikdy a nikde jinde nemá možnost slyšet. A samozřejmě v takovém provedení, aby se návštěva koncertu PKS stala pro našeho posluchače návykovou, aby se těšil na každé další setkání s hudbou a s námi. Atmosféra před, během koncertu i po jeho skončení je přátelská a rozhodně od nás nelze očekávat škrobené a chladné večery.

Jednotlivé skladby propojujete i svým průvodním mluveným slovem a koncerty tím dostávají téměř rodinný nádech. Jak podle vašich zkušeností ovlivňuje průvodní slovo posluchače a jejich přístup ke koncertu?
Průvodní slovo se stalo nedílnou součástí mnoha mých koncertů. V dnešní době, kdy si každý může najít potřebná encyklopedická data třeba na Wikipedii, je pro návštěvníky koncertů osvěžující se dozvědět něco ze zákulisí souboru, nebo osobní vztah k prováděným skladbám i skladatelům, případně reagovat na určité aktuality, či někdy nahlásit změny, přivítat, poděkovat a pozvat na další akci. Při některých dalších koncertech půjdeme ještě o krůček dál a s pomocí Jean-Gasparda Páleníčka doplníme programy o vhodné literární texty podle jeho výběru, nebo uvedeme určité skladby básní. Inspirace pro tvůrce těchto děl byla a je vzájemná. To bychom chtěli akcentovat, a návštěvníkům tak poskytnout různé umělecké vjemy.

Několikrát vystoupíte i v nové sezóně ve dvojroli – dirigent/hornista. A to hned 6. října 2023 v Telemannově Koncertu pro 2 lesní rohy a smyčce Es dur spolu s Yngve Abelvikem a 18. listopadu 2023 v Anežském klášteře v Mondscheinmusik Richarda Strausse.
Moje sólová vystoupení jsou spíše symbolická – Telemann a jeho Tafelmusik (Musique de table) není vyloženě sólové hraní, spíše concerto grosso. A Mondscheinmusik Richarda Strausse je zařazena, protože jsem alespoň chtěl být u toho, když PKS bude dirigovat výjimečná osobnost, skvělý houslista a dirigent Guy Braunstein. Byli jsme kolegy v Berlínské filharmonii, kde působil na postu koncertního mistra, a v podstatě ve stejný čas a z podobných důvodů jsme orchestr opustili a vydali se podobným směrem. K sólovým vystoupením, dirigování, komorní hudbě a dalším podobným aktivitám. A navíc Guy hrál pod mojí taktovkou s Berlínským symfonickým orchestrem Dvořákův houslový koncert. Tak teď si role obrátíme a já se moc těším, že budu pod jeho vedením hrát tuto malou skladbu. A příště to bude určitě něco většího!

Jak se diriguje od lesního rohu?
Přece jen už jsem v té dvojroli třináct let, takže přitom zažívám pocit, jaký má ryba ve vodě.

Co u vás v současné době převažuje – taktovka nebo horna?
Díky svému angažmá v roli šéfdirigenta Západočeského symfonického orchestru Mariánské lázně, koncertům s PKS a Českou Sinfoniettou, díky koncertům, které budu dirigovat například se Slovenskou filharmonií, Oxfordským symfonickým orchestrem a dalšími ve Lvově, Frankfurtu a Japonsku, se dá říci, že už pomalu začíná převažovat dirigování. Ale i lesní roh se bude v této sezóně dost ozývat. Hlavně mě ale těší, že jsem obklopen muzikou a muzikanty, které hudba baví a naplňuje, a kteří ji neberou jako práci. To dává nám hudebníkům potřebnou energii do dalších projektů.

Ke kterým autorům a skladbám máte nejblíže jako dirigent a ke kterým jako hornista?
Moje preference jsou dost široké. Nerad škatulkuji skladatele do konkrétního období. Beru to tak, že máme to neuvěřitelné štěstí sklízet plody zhruba posledních 4 století, ve kterých to, čemu říkáme klasická, vážná hudba dosáhlo svého vrcholu. Ano, tato hudba je složitá, logicky není proto tak populární; pro někoho je denním chlebem a nezbytností, pro většinu je moc komplikovaná. Tak to ale bylo ostatně vždy. Osobně považuji období romantismu za určitý kulminační bod, v němž vše dosáhlo svého vrcholu. A v této epoše nalézám své oblíbené skladby. I když, co by si člověk počal bez J. S. Bacha, Beethovena, Mozarta a mnoha a mnoha dalších skladatelů? Je to těžká otázka…

Řídíte symfonický i smyčcový orchestr. Co vás přivedlo k zájmu o dirigování?
Zájem o dirigování a vše kolem hudby u mne byl pěstován od dětství. Když člověk něco dělá tak dlouho, má s tím úspěch, má ze své činnosti radost a v neposlední řadě je to jeho povolání a obživa, těžko si lze představit, že by mohlo být něco jiného plnohodnotnou náplní života. Můj případ je podobný jako u dalších osobností ve zcela jiných oborech – třeba pan Jaromír Jágr, kterého také něco přivedlo k hokeji, pak k trénování a nakonec k vedení hokejového klubu; nebo šéfkuchař pan Zdeněk Pohlreich, který také méně vaří, ale vede restaurace nebo se zabývá organizačními záležitostmi s tím souvisejícími. Důvodem je potřeba vystoupit z kolektivu a být více sám sebou. V kolektivu je jednotlivec důležitý pro tu kterou instituci na svém postu jen do určité míry, ale ne jako celá umělecká osobnost s názorem. Důvodem, proč jsem začal dirigovat, byla potřeba realizovat představy o takovém nastudování skladeb, které respektuje tvůrce a jeho dílo, zároveň je však ze strany dirigenta znovu osobně prožito. Cítil jsem silnou potřebu muzicírovat s těmi, kdo sdílí podobné hodnoty lidské i umělecké, s těmi, kteří nevyhořeli, kteří neberou hudební branži jen jako zaměstnání, ale uvědomují si jeho přesah, jeho poslání. A kteří nemrhají svým talentem, darem od Boha, který jsme dostali. Pokud se takto věci daří, jsme zváni, abychom hráli, jsem neskonale vděčný všem, kteří mi moje nápady a vize pomohou realizovat. Počínaje rodinou, přes kamarády, spolužáky a kolegy, kteří do toho všeho naplno jdou. A tak se moc těším na všechna následující vystoupení s Pražskými komorními sólisty jak v Praze, tak mimo ni.

Vznik PKS se datuje rokem 1961, od roku 2013 hraje pod vaším vedením, pro PKS jste zkomponoval skladbu Orangerie. Nepracujete na dalších kompozicích? Orangerii jste napsal pro sólový hoboj a smyčcový orchestr, nezkomponujete také skladby pro svůj nástroj – pro lesní roh?
Rozhodně se nepovažuji za skladatele. Vznik nějaké “skladbičičky” může zapříčinit spíše příležitostně nějaká emoce, popud nebo i praktická potřeba, kadence, či improvizace pro sólový lesní roh. Orangerie vznikla z těchto nápadů – nejprve pro hoboj a smyčce. Existuje ale také v mnoha dalších verzích – i pro lesní roh nebo pro celý soubor. Jinak všechny ostatní nápady zůstávají stále v útržcích na notovém papíru. Zvládnu-li to, tak bych rád dokončil jednu už téměř hotovou skladbu – variace pro orchestr. Nechám se tím překvapit i já! Jinak ale nové verze a úpravy pro různé soubory, tedy i PKS, vznikají neustále.

Rok 1961 je opravdu rokem založení PKS maestrem Václavem Neumannem, který byl jedním z mých prvních šéfů, violistou Hubertem Šimáčkem a dalšími kolegy z pražských orchestrů. Tato silná tradice nám nedovolí pustit soubor takzvaně “k vodě”. Po různých turbulencích společenských a jiných, které PKS na nějaký čas takříkajíc uspaly, jsem byl Annou Jírovcovou – Anghelescu osloven, zda bychom se nepokusili odkaz PKS resuscitovat. Tak jsme pomaličku od roku 2013 začali na obnovení souboru pracovat, příležitostně jsme hráli na pozvání festivalů v Čechách a Německu. Když jsme se do toho v roce 2021 už chtěli obout pořádně a připomenout šedesáté výročí založení PKS, přišla pandemie. A zastavila nás. Ale nedali jsme se a teď jsme tu znovu. Snad nejen naše v podstatě dobrovolná, nehonorovaná práce pro PKS, ale i přízeň posluchačů zajistí budoucnost pro dílo, které naši kolegové kdysi započali, s nímž byli výborní, a s nímž dosáhli nejen tuzemského, ale i světového ohlasu. Jejich přístup a úspěch, kterého dosáhli, cítíme jako velký závazek a vzor.