Pro svůj jubilejní 25. ročník připravil festival Lípa Musica řadu koncertů i scénických projektů. Jedním z nich byla inscenace La Rameau, vytvořená přímo pro festival a uvedená v komorní atmosféře Městského divadla v Turnově. Ačkoliv inscenace trvala i s úvodním slovem něco málo přes hodinu a odehrála se bez přestávky, nabídla divákům ucelený umělecký zážitek a mimořádně koncentrovanou atmosféru.
Esence různorodých pantomimických technik
Inscenace La Rameau propojila výběr z Rameauovy instrumentální hudby a výňatky z jeho jevištních děl v instrumentální podobě, které přednesli Jana Semerádová, Hana Fleková a Jiří Havrlant, s pantomimou Radima Vizváryho. Všichni tři hudebníci jsou spojeni se souborem Collegium Marianum, který Semerádová umělecky vede. Z hudby a pohybu tak vznikla mozaika skladatelova života, v níž měly místo jeho naděje, tvůrčí práce, zápal a snaha prosadit se stejně jako pády, zklamání a odmítnutí.
Výrazná tvůrčí osobnost Radima Vizváryho přinesla ve spojení s barokní hudbou esenci různorodých pantomimických technik a přístupů k hudbě a hudebníkům. Jelikož si i tvůrci sami zřejmě byli vědomi, že divákům nepředkládají jednoduchý útvar, prezentovali jej ještě před začátkem představení v krátkém dramaturgickém úvodu před oponou. Magdalena Švecová a Jana Semerádová doslova připravily publikum na intimní autorskou sondu do duše skladatele, kterého se Radim Vizváry vzápětí chystal ztvárnit na turnovském jevišti. Už od prvního slova bylo znát nadšení a očekávání, s nimiž bylo toto dílo přítomným předkládáno. Koneckonců právě festivalové prostředí dává ideální prostor pro vznik takovýchto svébytných a originálních projektů. A zatímco se diváci před oponou dozvídali o Jeanu-Philippovi Rameauovi, významu jeho Pièces de clavecin en concerts nebo o jedné z jeho oper, Platée, za oponou už ostatní čekali na začátek svého uměleckého počínání.
Souhra funguje od prvních minut
Poté, co se rozevřela opona, se naskytl divákům pohled na komorně rozestavěnou scénu, která se v průběhu večera vlastně vůbec neměnila. Vlevo byli umístěni tři hudebníci se svými nástroji, vpravo byl prostor vymezený pro mima, jeho výstupy a rekvizity: věšák na kabáty, stůl s židlí, brk a papír. Scéna tak poskytovala poměrně mnoho prostoru k pohybu, ale také možnost interagovat se samotnými hudebníky a jejich nástroji.
O proměny divácké pozornosti a členění prostoru se postaral střídmý světelný design. Nesmírně osobní a intimní okamžiky v pološeru, kdy sloupec světla mířil pouze na interprety, střídaly výjevy s bohatě osvětleným jevištěm a částečně i hledištěm. Hudebníci sami ze scény vizuálně nevystupovali (drobným společným prvkem byl bílý brk v účesu obou dam). Jejich scénický pohyb zůstával střídmý, v některých výstupech se však sami zapojili do děje. Hlavním nositelem příběhu přitom zůstával mim.
Celý večer se dal členit do několika samostatných, poměrně jednoznačně od sebe oddělených scén. Každá se stala nositelem části příběhu, emoce či fragmentu skladatelova života a zároveň představila jinou pantomimickou techniku a formu komunikace mezi mimem, hudbou a hudebníky. Hned první vstup, jakási předehra, působil spíše jako komorní koncert, který si přišel z boku balkonu poslechnout sám tvůrce – Jean-Philippe Rameau. Stál, poslouchal, kochal se hudbou, pobízel publikum a obracel se k němu v místech, která považoval za hodná pozornosti.
Klobouk, brk a svět skladatele
Po doznění posledních tónů úvodní části se postava Rameaua přesunula na jeviště. Muž v dobovém obleku, s kabátem a kloboukem, přišel v tichu a s ním i celá jeho osobnost. Zde už se ukázal význam rekvizit, které postupně používal při odkládání venkovního oděvu, než usedl ke stolu. Právě tato část představila jednu z nejinteraktivnějších metod spolupráce mima a hudebníků. Hudebníci nehráli ucelenou skladbu, ale nástroji vytvářeli zvuky doprovázející pantomimické akce: spíše ruchy než souvislou hudbu. Jedním z nejpůsobivějších detailů byl okamžik, kdy Rameau usedl ke stolu a začal komponovat. Jak brkem psal na papír jednotlivé tóny, hudebníci je převáděli do zvukové podoby se všemi chybami, změnami názoru, nerozhodností, nedokončenými myšlenkami i náhlými záchvaty inspirace. Do psaní se dostalo dokonce kýchnutí a prsknutí na papír; i to autor převedl do hudby, která následně zazněla.
Skladba, jejíž hlavní inspirací se nakonec stal odložený klobouk, už byla napsaná, ale následná snaha dílo nabídnout nebyla pro nepříliš dobře zaopatřeného autora snadná a narážela spíše na odmítání. Tady už se ozval plný hudební doprovod, který ve větší míře emocionálně doplňoval zmar autora nad nepřízní osudu. Další scénou se stala groteskní honba za polapením létavého hmyzu, který autor nakonec rozplácl o papír. I to se stalo inspirací k dalšímu dílu. Následující scéna byla pojatá jako jakési divadlo na divadle: příběh milostného zájmu a zklamání nad jeho nenaplněním symbolizovala zahozená, pošlapaná růže. Takto citově zasažený autor sáhl po sklence – a ne po jedné – a rozvířil opileckou scénu s parodováním společnosti a jejích členů.
Po dějově bohatých pantomimických scénách se atmosféra změnila a pozornost se soustředila na jediný prvek – brk. Další výstup se odehrával za cembalem, téměř po vzoru černého divadla. Brk nástroj oblétal, lemoval jeho obrysy, v rytmu pomalé hudby stoupal a klesal. Mim jej vedl tak, že se stal středobodem tohoto intimního tance.
Platée patří k nejvýraznějším momentům večera
Další scéna přinesla interakci mima s kabátem na věšáku: rukou protaženou jedním rukávem vytvořil iluzi dialogu dvou osob, v němž se autorovi dostalo rady i pokárání. Prstová pantomima s dalším vztahovým příběhem, plným předstíraného odmítání a konečného sblížení, pak přinesla odlehčení před hlavní částí. Za zvuků sólového cembala jeviště nejprve potemnělo, aby si Rameau mohl upravit oděv. Poté usedl ke stolu a nechal rozehrát svou inspiraci: následující pasáž totiž byla věnována opeře Platée, zmíněné už v dramaturgickém úvodu. Příběh ohyzdné žabí nymfy, z níž si Jupiter s ostatními bohy ztropí šprým, se na jevišti odehrál celý, byť ve velmi zhuštěné podobě. Mim za občasných slovních vstupů flétnistky rozvinul pomocí různobarevných masek vyprávění, jímž po komornějších scénách doslova zaplnil celé jeviště.
Na konci tohoto tragikomického příběhu se vrátil komornější zvuk sólového cembala a pomohl převést inscenaci do další scény. Nymfa, zhroucená pod kabátem, se po krátké interakci s oběma hudebnicemi, které právě nehrály, proměnila ve slepici. Její výstup se stal komickou tečkou za tímto scénickým blokem. Pak už následovaly intimnější, citově uzavřenější pasáže.
Když se vyprávění vrátilo z fantazie k samotnému autorovi, rozsvítil Rameau na scéně svíčku. Její význam se ukázal až později. Rameau se krátce pokusil vrátit ke komponování, pak se zadumal a děj se obrátil k jedné z nejtíživějších otázek umělcova života: k penězům. Znovu se zapojili hudebníci, jako by si prostřednictvím pytlíku s penězi a jeho zvuku také říkali o odměnu za svůj výkon. Rozehrála se i přímá interakce s publikem. Mim připomínal pouličního umělce, vtahoval diváky do děje a jako by je vybízel, aby jeho výkon ohodnotili. Když vyčerpaně klesl k zemi, následovala komická pantomimická jízda na nezkrotném koni, plná pádů a dalších pokusů.
Po tomto posledním komickém výstupu se děj vrátil do umělcova pokoje, ke stolu a brku. Stárnoucí Rameau zde rozjímal nad vlastním životem. Vrátila se také krátká pantomimická scénka s kabátem a rukou protaženou rukávem. Tentokrát jej jeho němý protějšek konejšil a jako by mu dával poslední naději. Poté jeviště potemnělo a jediným světlem zůstala svíčka na stole, rozsvícená už dříve.
Hudba není pouhou kulisou
Hudba celým večerem procházela, aniž by si divák průběžně říkal: ano, tohle je z této opery a tohle z této sbírky. Možná zaujaly některé známější melodie, sledovat přesné uspořádání skladeb však nebylo příliš možné. Čísla byla navíc spojena do bloků a vyňata z původního kontextu. To není míněno jako výtka: autorská koláž byla sestavena tak, aby odpovídala napětí příběhu a vývoji děje, což se povedlo. Hudba přitom měla v jednotlivých scénách různou úlohu: zazněla jako samostatný koncertní vstup, měnila se ve zvukové reakce na mimovy pohyby nebo prostřednictvím sólového cembala propojovala dva výjevy. Hudebníci hráli s takovou samozřejmostí, že se divák po chvíli zcela ponořil do vyprávění a jejich výkony vnímal především v souhře s děním na jevišti.
Radim Vizváry podal neskutečný výkon. Po celý večer ztvárňoval Rameaua i jednotlivé mikropříběhy, jimiž rozvíjel obraz skladatelova života a tvorby. Vystřídal přitom nespočet pantomimických technik a způsobů vyprávění, ale udržel jak vnitřní emocionální soudržnost výkonu, tak jeho tah směrem k publiku. To reagovalo nesmírně dobře: tichem v intimních částech a smíchem v komických. Inscenace tak působila jako vyvážený dramaturgický celek a zároveň nabídla zážitek, který si diváci mohli s interprety prožít a užít. Potlesk možná nakonec překvapil i samotné interprety.
Nikomu nakonec nevadilo ani to, že se líčení Radima Vizváryho ke konci úplně rozteklo a linky kolem očí svévolně stékaly po tváři, kolem nosu a kudykoliv uznaly za vhodné.
Lípa Musica: La Rameau
27. září 2026, 18:00 hodin
Městské divadlo Turnov
Program / scénosled
Entrée: Jean-Philippe Rameau: La Pantomime (Pièces de clavecin en concerts, 4. Concert)
1. Petite Étude: Jean-Philippe Rameau: La Marais (Pièces de clavecin en concerts, 5. Concert)
2. La Pantomime sonore
3. Un Amour malheureux: Jean-Philippe Rameau: La Cupis (Pièces de clavecin en concerts, 5. Concert)
4. Le Portemanteau: Jean-Philippe Rameau: Air tendre (Les fêtes d’Hébé) ou L’Entretien des Muses
5. Le Paravan: Jean-Philippe Rameau: La Forqueray (Pièces de clavecin en concerts, 5. Concert)
6. L’Opéra: Jean-Philippe Rameau: Air de la Folie „Aux langueurs d’Apollon“ (instrumentální verze s pantomimou, Platée RCT 53) Jean-Philippe Rameau: Musette (Platée RCT 53) Jean-Philippe Rameau: Entrée de Polymnie a Gavottes pour les Heures et les Zéphirs (Les Boréades RCT 31) Jean-Philippe Rameau: Le Rappel des Oiseaux (Deuxième livre de pièces de clavecin) Jean-Philippe Rameau: Air tendre pour la Rose (Les Indes galantes RTC 44) Jean-Philippe Rameau: La Poule (Nouvelles suites de pièces de clavecin)
7. Sommeil: Jean-Philippe Rameau: La timide (Pièces de clavecin en concerts, 3. Concert)
8. Réveil
9. „Tristes apprets“: Jean-Philippe Rameau: „Tristes apprets“ (instrumentální verze s pantomimou, Castor & Pollux)
10. Finale: Jean-Philippe Rameau: Les Sauvages (Les Indes galantes) Jean-Philippe Rameau: Tambourin I & II (Pièces de clavecin en concerts, 3. Concert)
Inscenační tým / obsazení
Radim Vizváry – pantomima
Jana Semerádová – barokní flétny
Hana Fleková – viola da gamba
Jiří Havrlant – cembalo
Magdalena Švecová – režie
