Slavný rumunský klavírista Radu Lupu se po dvanáctileté pauze vrátil na Pražské jaro. Po nedělním sólovém recitálu v Rudolfinu měl v úterý 18. 5. v Obecním domě i druhý festivalový koncert – s orchestrem SOČR a rumunským dirigentem Cristianem Mandealem.
Připravili spolu Schumannův Klavírní koncert a moll, op. 54, což je první koncert v Schumannově tvorbě vůbec. Je pojatý spíše symfonicky než virtuózně, podíl orchestru i sólisty je velmi vyrovnaný, nicméně pro interpreta náročný.
Radu Lupu je celým svým uměleckým založením i vzhledem velký samorost, nemohla jsem se při pohledu na něj ubránit vzpomínce na Svjatoslava Richtěra, který pocházel ze stejné klavírní školy (ač jsou generačně o třicet let od sebe, oba studovali v Moskvě u Heinricha Neugause). Podobají se hlavně svým postojem – je to velice intimní vazba s hraným dílem, jeho suverénní a svojské uchopení a jakási netečnost k efektnímu působení na posluchače. Prostě – tady jsem, mám dost dobré renomé na to, abych si hrál, co mně baví a jak se mi to líbí, a ty buď ber, nebo neber.Radu Lupu pojal Schumanna velmi lyricky, celou dobu hrál jemně a spíš tiše, v dynamice tak na půl plynu. Ale byla v tom skrytá síla, jako když pod kapotou tiše přede silný motor, který kdykoli chce, může vystartovat, zrychlit a zařvat naplno. Takový okamžik, že by se v nějaké části Lupu dal strhnout a naplno rozbouřil dynamiku, sice nakonec nenastal, ale zároveň byla v orchestru linka klavíru vždy dobře čitelná, neztratil ani notu a všechno bylo slyšet jak má.
Radu Lupu vypadal na pódiu velmi relaxovaně, hrál opřený dozadu na běžné židli, jakou měli ostatní hráči v orchestru, a ne napružený na šroubovací stoličce. V pětašedesáti letech je to stále virtuóz ve vrcholné kondici, hraje brilantně, čistým a sametově měkkým tónem. Orchestr pod vedením Cristiana Mandeala se mu v dynamice a zvuku dokonale přizpůsobil. Celkový dojem – byl to Schumann neokázalý, citlivý, až komorně intimní.
Příjemným překvapením pro mě byla forma rozhlasového orchestru SOČR. Přiznám se, že po nějakém hrůzostrašném zážitku na festivalu v Českém Krumlově jsem se mu poslední dobou spíše vyhýbala, ostatně v pražské sezóně SOČR hraje tak trochu roli toho „třetího vzadu“, až za ČF a FOK, takže jej kritika moc nesleduje. Ale na Pražském jaru udělali rozhlasoví symfonikové výtečný dojem, už v úvodní suitě George Enesca mně zaujal lahodný zvuk violoncell a dřev, možná daný i rozesazením tělesa (s celly uprostřed a sekcí prvních a druhých houslí po stranách). První housle měly svítivou barvu, dechová sóla byla v pořádku – zvláště ve Straussově Zarathustrovi po přestávce se dřeva a dechy ukázaly v nejlepším světle. Velkou měrou se na tom podepsala výborná spolupráce orchestru s Cristianem Mandealem, který je šéfdirigent bukurešťské Filharmonie George Enesca a hostující dirigent Filharmonie v Kodani. Se SOČRem si vyloženě padli do noty, všechny nástrojové skupiny zněly vyrovnaně a na jeho střídmá gesta orchestr reagoval citlivě. Takže je znát, že těleso má větší potenciál, než mnohdy jsme ochotni mu přiznat.
Pražské jaro 2010
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Cristian Mandeal (dirigent)
Radu Lupu (klavír)
18. května 2010 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
George Enescu: Suita č. 1 C dur, op. 9
Robert Schumann: Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54
Richard Strauss: Tak pravil Zarathustra, op. 30
Foto archiv