Se Sukovou hudbou k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena Symfonický orchestr Českého rozhlasu docela nedávno, 6. listopadu 2024, okouzlil návštěvníky Velkého sálu Labské filharmonie. Byl to velmi radostný moment – a neméně potěšující je skutečnost, že hudbu tohoto vynikajícího, leč ve světě zřídka uváděného mistra si pro své pražské vystoupení zvolil německý dirigent. Dramatická ouvertura je dílem mladého, leč velmi talentovaného autora oplývajícího zručností, technickou vyspělostí, invencí i osobitostí.
Violoncellový koncert Edwarda Elgara vznikal v roce 1919 na letním bytě v Sussexu na jižním pobřeží Anglie, kam ještě o prázdninách o rok dříve přes kanál La Manche doléhal v noci válečný hluk. První uvedení díla hned v říjnu při zahájení sezony London Symphony Orchestra však nebylo úspěšné. Elegická skladba, intimní i virtuózní, působí jednoduše, ale má v sobě intenzivní hloubku, nostalgii a určitě vyjadřuje i smutek nad válkou poničenou Evropou. Skrytou krásu díla publiku definitivně objevila svým emotivním přístupem až v 70. letech legendární britská cellistka Jacqueline du Pré. Od té doby je Elgarův Violoncellový koncert pevnou součástí světového repertoáru.
Originálně řešené Variace Enigma z roku 1899 jsou patrně nejznámější z Elgarových orchestrálních skladeb. Jednotlivé epizody autor označil tajemnými iniciálami, vzbuzujícími dohady, o koho ze skladatelových přátel se ve fiktivních portrétech asi jedná. Variace Enigma jsou první zralou skladbou, která na Elgara upozornila jako na autora hodnotné nové národní hudby, tvůrce s fantazií a invencí, vybaveného kompozičním důmyslem a uměním instrumentace. Motivická mnohoznačnost tématu mu umožnila naplnit čtrnáct variací opravdovým hudebním bohatstvím. Mezi zpodobněnými je určitě i skladatelova žena Alice. A velké symfonické finále? To by mohlo ztělesňovat autora samého – jako umělce, který už má dostatečné tvůrčí sebevědomí.
