Začněme vašimi hudebními začátky. Studovala jste klavír, ale dnes jste spojovaná hlavně se starou hudbou a sbormistrovstvím. Jak se tahle cesta vlastně začala formovat?
Já jsem klavír studovala už s představou, že se chci věnovat sbormistrovství. Neplánovala jsem kariéru sólové klavíristky. Někdy v patnácti letech jsem začala pracovat s amatérským sborem v Třebíči a tam jsme se soustředili téměř výhradně na starou hudbu.
Později jsem tedy šla studovat klavír právě s tím, že se chci dál věnovat sbormistrovství a zpěvu. Jenže v té době se to u nás nedalo studovat tak, jak bych potřebovala — na JAMU tehdy obor Stará hudba ještě nebyl. Nejblíž tomu byla Akademie staré hudby a sbormistrovství chrámové hudby v Praze, které vedl Marek Štryncl. Šla jsem tedy cíleně za ním, abych se v tomhle oboru mohla dál posouvat. A potom už jsem šla přímo za svým cílem: věnovat se staré hudbě profesionálně.
Pomohlo vám studium klavíru později ve sbormistrovské práci?
V oboru staré hudby spíš minimálně — někdy skoro kontraproduktivně. Člověk si z klavírní průpravy odnese různé poučky typu: Bach se hraje od začátku do konce stejně a na konci se musí zpomalit. To je ale přesně něco, od čeho se pak ve staré hudbě musíte do určité míry osvobodit. Pro sbormistrovskou praxi mi ale klavír samozřejmě pomohl. Už jen to, že poznám C na klaviatuře, je docela užitečné.
Měla jste starou hudbu ráda už odmalička?
Nevím, jestli je to u mě vůbec záliba. Možná spíš mozková dysfunkce, protože já končím rokem 1758. Pak mám velkou proluku a znovu se chytám až u soudobé hudby, nebo řekněme u tonální hudby 20. století. Tam už jsou věci, které mě fascinují.
Navíc je dnes skoro móda, že se současní skladatelé inspirují třeba renesanční vokální polyfonií. Tuhle zkušenost jsem měla několikrát, hlavně s Lukášem Hurníkem, který pro nás napsal skladby inspirované Gesualdem a dalšími autory vokální hudby. Takže u mě je to renesance, baroko, klasicismus, potom velké nic a pak zase „soudobka“.
Vraťme se ke sbormistrovství, které tvoří velkou část vašeho profesního života. Dlouho jste působila v Czech Ensemble Baroque a poměrně nedávno jste založila vlastní soubor SILENTIUM! ensemble. Co vás k tomu kroku vedlo?
Souviselo to do jisté míry se změnami v mém osobním životě, protože Czech Ensemble Baroque jsme vedli společně s mým bývalým manželem, dirigentem Romanem Válkem. Tím, že se rozešly naše osobní cesty se do určité míry rozešly i naše profesní cesty.
Já jsem se přece jen chtěla věnovat trochu jinému typu hudby. Moje zaměření je spíš vokální hudba, ranější repertoár, řekněme renesance a rané baroko. Tam se cítím nejsilnější. Roman zase rozvíjí spíš instrumentální část souboru a tíhne víc k větším symfonickým projektům. V podstatě spolupracujeme dál, ale už způsobem Czech Ensemble Baroque a SILENTIUM! ensemble. Naše cesty se tedy v tomhle směru zaměřily každá na trochu jinou specializaci.
Když jste se vydala vlastní cestou se SILENTIUM! ensemble, měla jste od začátku jasnou dramaturgickou vizi, kam by měl soubor směřovat?
Pro existenci souboru vnímám jako důležité tři linie, které jsou v podstatě samostatné.
První je objevování starých věcí zapomenutých v archivech — tedy dramaturgická činnost, která se od souboru staré hudby přirozeně očekává. Tuhle linii teď bohatě naplňujeme s Tomášem Netopilem dlouhodobým projektem z Kroměřížského archivu. Právě jsme ukončili jeho první etapu a pro roky 2027 a 2028 už máme naplánovaná další pokračování, další novodobé světové premiéry. Ale není to jen tento projekt, s Matyášem Berdychem a jeho souorem Sotietas literatorum jsme před časem spoluobjevovali zase jiné autory, třeba Mauritia Vogta. Tahle badatelská část je podle mě nesmírně důležitá, protože nikdo jiný ji samozřejmě dělat nebude. Od filharmonií nemůžeme čekat, že budou hrát Sancese nebo Rittlera.
Druhá linie je vlastní dramaturgická osa souboru, tedy náš abonentní cyklus „Bacha na Mozarta!“. V září budeme zahajovat už patnáctou sezonu a tam se snažím soubor koncepčně vést tak, aby to odpovídalo tomu, čemu se chceme věnovat: převážně vokální a vokálně-instrumentální hudbě renesance, raného až vrcholného baroka. Mezi autory typu Bach nebo Monteverdi se snažím vkládat i věci méně hrané, ať už je to Baldassare Galuppi, nebo další autoři, kteří se tolik neobjevují.
A třetí linií jsou zakázky od festivalů a různých zadavatelů. To je krásná, i když ne úplně ovlivnitelná část. Někdy díky ní přicházejí zajímavé přesahy i k repertoáru, kterému se primárně nevěnujeme, a já je moc vítám, když impuls přijde zvenčí.
Tohle rozkročení mezi třemi liniemi mi absolutně vyhovuje. Myslím, že to soubor vede k tomu, aby se dál vyvíjel. Protože soubor kvalita podle mě neroste úplně premiérami, ale hlavně reprízami. Teprve tam můžeme pracovat na opravdových detailech, na sezpívání hlasových skupin a sehrání s orchestrem. A právě k tomu potom slouží správná vhodná dramaturgie.
Jak velkou část vaší dramaturgické práce tvoří samotné hledání v archivech a příprava materiálů k provozování? To přece není jen o tom najít dílo, ale také zjistit, jestli je kompletní, použitelné a jaký ediční zásah bude potřebovat.
Já naštěstí nejsem na tuhle práci sama, spolupracuji s odborníky. Kroměřížský archiv jsme si s Tomášem Netopilem vybrali z prostého důvodu. Tomáš pochází z Kroměříže, já bydlím poblíž Kroměříže, takže to pro nás byla logická volba a srdeční záležitost. Obrovská výhoda je, že velká část archivu je digitalizovaná, takže si člověk může v kuchyni procházet tisíce not. Je to úžasná badatelská práce. Navíc spolupracujeme s kurátorkou tamější sbírky, doktorkou Kateřinou Fajtlovou, která nám dává tipy, co by mohlo být zajímavé.
Když se potom dívám do katalogů, začnou mě napadat různé dramaturgické spojnice. Třeba u připravovaného alba pro Pentatone řešíme to, jak propojit autory z Kroměříže se známějšími jmény. Ne každé vydavatelství sáhne po novodobé světové premiéře, protože se bojí, že se nebude prodávat. Proto je zajímavé hledat různé vazby: příští rok plánujeme mši Johanna Caspara Kerlla, která dosud nebyla natočená, a vedle toho víme, že Bach z jedné Kerllovy mše převzal Sanctus, dnes známé jako BWV 241. Další rok bychom měli dělat Rigattiho, naprostého génia, který je v Kroměřížském archivu také zastoupený a je vlastně následovníkem Monteverdiho, tedy je logické postavit jejich hudbu vedel sebe.
Tyhle spojnice nás baví. Album, které jsme teď dotočili, je ještě čistě z autorů jako Vejvanovský, Rittler a Biber, ale dál chceme jít právě cestou propojení méně známého repertoáru s osobnostmi, které jsou posluchačsky i vydavatelsky silnější.
Samotné badání v archivech je obrovsky nesmírně zajímavá činnost. A potom jsou tu edice, což je další obrovská kapitola. V té máme ještě rezervy. Na příští roky už máme domluvenou spolupráci s brněnským muzikologem doktorem Eduardem Tomaštíkem, který je v tomto směru naprosto velmi fundovaný. Takže příští edice pro nás bude připravovat on, což bude perfektní.
Ve Znojmě teď se SILENTIUM! ensemble připravujete Rameauovy Les Indes galantes. Je pro vás osobně bližší čistě vokální repertoár, vokálně-instrumentální hudba, nebo vás baví právě takové střídání žánrů až ke scénickým produkcím?
Přesně tohle mě — a myslím, že i zpěváky v našem ansámblu — baví. Člověk nesklouzne do stereotypu, jako se to občas může stát třeba opernímu sboru, že prostě chodí do práce. My to takhle nemáme.
Děláme opravdu všechno od chorálů přes a cappella repertoár, třeba Palestrinu, přes vrcholně barokní kompozice až po operní produkce. A to je skvělé. V ansámblu máme mnoho zpěváků se sólistickým potenciálem, běžně zpíváme stylem soli–ripieni, takže právě tohle střídání rolí nás baví a naplňuje.
A ještě důležitější než to, co zpíváme, je spolupráce s dirigentem. Pokud pracujete s někým, kdo umí využít potenciál ansámblu, ví, kam chce hudbu směřovat, najdete společnou řeč a jdete za společným cílem, je to nesmírně obohacující. Právě oscilovat mezi různými žánry a styly je fantastická zkušenost — a je to mimořádně přínosné.
Když se dostaneme přímo k Les Indes galantes: byla to dramaturgická zakázka festivalu, nebo váš vlastní výběr, že jste se pustili do Rameaua?
Můj určitě ne. To byla dramaturgie festivalu, která byla hotová několik let dopředu. Les Indes galantes se měly hrát už před třemi lety, ale z technických a finančních důvodů to tehdy nedopadlo. Letos je tedy ten velký rok, a navíc je to spojené s osmisetletým výročím povýšení Znojma na královské město, takže to dostává ještě jinou konotaci.
Já jsem přišla k hotové dramaturgii, ale musím říct, že se mi snad ještě nestalo, že bych pracovala na nějakém díle — malém nebo operním — a ve chvíli, kdy už jsem v procesu, si řekla: to je hrozné, to nerada dělám. Člověk si v tom vždycky najde něco hezkého.
U Rameaua mám ale opravdu respekt. Francouzská hudba je absolutní specialita a v našich zeměpisných šířkách se nehraje tak často. Není tolik naposlouchaná, má vlastní svět zdobení a Rameau je i v rámci francouzské hudby naprosto unikátní. S Tomášem jsme ho přirovnávali k Janáčkovi. Je to úplně jiná práce s textem než třeba v italské operní škole. Italové přirozenost a plynutí textu řeší jinak; Rameau má klidně každý takt v jiném metru a je to na zbláznění. To se nenaučíte jinak než tím, že francouzskou barokní hudbu prostě provozujete. Je to velká výzva a sama bych do ní asi úplně nešla, ale jsem strašně vděčná, že tuhle operu máme možnost nastudovat.
Když mluvíme o francouzské hudbě, velkým tématem je francouzština — u Rameaua navíc dobová. Jak jste k nastudování Les Indes galantes přistupovali po hudební i jazykové stránce?
Sbory tu naštěstí nejsou tak těžké, mnohem horší věci má orchestr. A není to naše první práce na francouzském baroku. Rameaua jsme už hráli několikrát, před pár lety jsme dělali Platée, také Lullyho, Charpentiera nebo Delalanda. Spolupracovali jsme i s významným odborníkem na francouzskou hudbu, Peterem Zajíčkem na mnoha francouzských projektech, takže to pro nás není úplná novinka.
Francouzské opery jsou ale samozřejmě specifické. Tady jsme narazili hlavně na otázku výslovnosti. Část obsazení je francouzská a ve Francii se dnes často vychází z toho, že Rameau a mladší repertoár se zpívá běžnou moderní francouzštinou. My jsme přesvědčeni, že by se Rameau měl dělat ještě starou francouzštinou. Máme v ansámblu skvělého jazykového poradce, Martina Ptáčka, který se specializuje na dobovou výslovnost angličtiny a francouzštiny a strávil mnoho měsíců v traktátech. Podle těch je zlomovým bodem opravdu až Velká francouzská revoluce.
Sbor se tedy party nejdřív naučil téměř dogmaticky ve staré francouzštině. Na místě jsme ale museli přijmout určité kompromisy, abychom byli jednotní se sólistickým ansámblem. Výsledek tedy není dogmatický z hlediska dobových traktátů, ale doufáme, že je velmi blízko původní verzi.
Těšíte se na premiéru?
Já se vždycky nejvíc těším hlavně na proces. Premiéra už je vlastně konec, ale ten proces zkoušení a kreativní tvorby mě strašně baví. A tady je to opravdu úžasná zkušenost.
Sbor je perfektně připravený, naučili se to doma sami, takže je to veliká radost. Od první aranžovací zkoušky to vlastně naskočilo a lidi to baví. Tým, režisér i dirigent si z mého pohledu velmi sedli, je tam dokonalá symbióza. Režisér je Tomáš Ondřej Pilař, dirigent Tomáš Netopil, takže jsem jim vytvořila marketingovou značku, kterou nechápu, že nikdo nepoužívá: Tomáš Netopilař. Fungují prostě jako jeden. Za mě je Tomáš Netopilař hvězdná konstelace a všichni jsme šťastní.
Když se podíváme trochu do budoucna: máte ještě dramaturgické sny nebo osobní hudební ambice, na které zatím nebyl čas a prostor?
Jsou to konkrétní věci, které bych ráda dělala. Miluji Monteverdiho, takže bych chtěla provést Mariánské nešpory. Ráda bych se dostala třeba i k Písni Mojžíšově od Thomase Linleyho mladšího a podobně.
Ale z dramaturgického hlediska nemám problém nadchnout se pro cokoliv. Pro mě je strašně důležité, aby se ansámbl pořád zlepšoval. Čím jsem starší, tím víc vnímám, že přímý vliv na výsledek koncertu má rozpoložení souboru: jestli lidé na skladbě pracují rádi, jestli společně vnímají emoci hudby, jestli je to prostě baví.
To je pro mě dnes důležitější než to, co, kde a pro koho zpíváte. Vnitřní symbióza členů ansámblu, společná emoce a společný cíl se projeví od mikrofrází až po koncepci celého koncertu nebo sezony. Nejdůležitější pro mě je, aby se ansámbl dál stmeloval, zdokonaloval a měl radost z toho, co vytváří a co z něj jde navenek.
Mluvíte hodně o energii ansámblu. Máte nějaký osobní trik, jak ho stmelovat?
Je potřeba mít v souboru muzikanty, kterým můžete důvěřovat. Teď to hodně vidím při spolupráci s Tomášem Netopilem, u kterého jsem našla velmi podobný způsob vedení zkoušek a vkládání vlastního otisku do skladeb. Je potřeba dát muzikantům prostor, aby sami mohli být kreativní, a nedusit je vlastními ultimativními představami. Když vidím, že něco nefunguje tak, jak jsem si přála, je dobré nechat prostor jim samotným — mnohdy mají v konkrétní problematice víc zkušeností, víc citu, nebo se prostě dá prostor momentální inspiraci. .
Podstatné je udělat z muzikantů spolutvůrce. Ve chvíli, kdy jsou vtaženi do procesu, přestávají být pasivními nástroji a mají k hudbě úplně jiný vztah. Mají z ní větší radost a je to na výsledku strašně znát.
Já z takových zkoušek čerpám energii. Samozřejmě jsou dny, kdy člověk narazí na problém nebo blok, ale většinou mě práce s ansámblem naopak nabije. Ta symbióza, výměna energie a společné povyšování hudby na něco většího, než pouhý „součet hlasů“ — to možná není trik, ale něco, co podle mě funguje a co se léty prověřilo.
Stáváte se někdy i součástí ansámblu pod taktovkou jiného dirigenta? Sama běžně zpíváte — jaké pro vás je přijímat cizí interpretační vizi, když už jste se sborem dílo nějakým způsobem připravila?
Je to samozřejmě o tom, s kým spolupracujete. Když pracuji s dirigenty, které neznám, snažím se s nimi vždycky dopředu sejít nebo si zavolat a říct si, jaká je jejich představa. Teď budeme mít třeba závěrečný koncert na festivalu, který bude dirigovat Andreas Scholl, a zrovna si domlouváme telefonát, abychom si řekli, co a jak chce.
Nemám problém přijmout dirigentovu vizi. Naštěstí se mi ještě nestalo, že by mě někdo nutil do věcí, se kterými bych dramaticky nesouhlasila. Nevím, co bych pak dělala — asi bych tiše trpěla. Co jiného může sbormistr dělat? Ale jinak se snažím dirigentovi maximálně vyhovět.
Ale když to klapne, když se ta symbióza opravdu uskuteční, je to úžasný zážitek. Já běžně zpívám v sopránu, takže najednou jsem opravdu uvnitř souboru. Něco se sborem připravíte, předáte dirigentovi určitý produkt v určitém stavu a on ho ještě povýší. Pozvedne ho, vezme ho a vytvoří z něj něco víc. A když cítíte, že to funguje a s každým provedením se to posouvá dál, je to skvělé.
Vybavíte si projekt nebo dílo, u kterého se pro vás ideálně propojilo všechno — příprava, spolupráce, energie souboru i samotný koncert?
Krásných koncertů byla celá řada, takže asi nemůžu obecně vybrat jedno dílo. Ale pro mě byl opravdu zlomový koncert loni na Pražském jaru, kde jsme s Concentus Musicus Wien a Tomášem Netopilem dělali Mozartovo Requiem.
Je to skladba, která se v našich zeměpisných šířkách často bere jako repertoárovka, takže se jí ne vždy věnuje tolik zkoušení. A Tomáš, který ji musel hrát snad dvěstěkrát, si přesto dal obrovskou práci. Dělali jsme ji v italské latině, která je diametrálně odlišná od tvrdé nebo německé latiny, hlavně ve vedení frází. On si opravdu každou frázi promyslel, napsal si, jak se v ní jinak spojují noty, kde je deklamační vrchol, když ji zpíváte italsky
Hráči Concentus Musicus Wien to potom bezvadně nafrázovali. Neměli jsme bohužel tolik zkoušek, kolik by člověk chtěl, ale na koncertě se najednou stalo přesně to, že se všechna ta práce zúročila. Všichni měli pocit, že opravdu tvoří. Subtilní místa byla subtilní, forte byla gigantická a všechno mělo hluboký výraz a emocionální kontext.
Pro mě to byl silný zážitek i proto, že jsem viděla, že i člověk na takové úrovni, jako je Tomáš Netopil, který se vrací z Chicaga nebo Tokia, přijde dělat s českým souborem Mozartovo Requiem a věnuje mu takovou péči a nadšení. Bylo to pro mě potvrzení, že je potřeba dělat věci poctivě a do hloubky. Když se to tak udělá, vrátí se to — pozná to posluchač a interpret tisíckrát víc.
Přejeme vám tedy, aby se vám podobná souhra podařila i tentokrát. A děkujeme za rozhovor!
