Ramón Vargas: Předat hlasem emoce? Na to potřebujete čas!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mexický tenorista Ramón Vargas je v těchto dnech na skok v Praze. Z Vídně, kde už řadu let žije, přijel autem s manželkou a svými dvěma syny, a pobývá v nenápadném hotelu pár minut od Obecního domu. Tam ve středu 10. července vystupuje spolu s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Marcella Roty a spolu se sopranistkou Lenkou Máčikovou na festivalu Prague Proms 2019.
Ramón Vargas (zdroj Profimedia)

Považuji za kousek osobního štěstí se s člověkem takového formátu moci osobně potkat. Mimo jiné i proto, že jsem zas jednou – aspoň na chvíli – šťastně zapomněl na všechny internetové fotografie s dokonalým make-upem, reflektory, retušemi a korekcemi. Na to, co hýbe světovým hudebním byznysem, na manýry z televizních obrazovek. Do hotelové haly na náš rozhovor přišel usměvavý, skromný, srdečný, nenucený chlapík v šedém saku, v jehož sympatických vráskách se dá číst leccos o velké životní zralosti a zkušenosti.

 

Pane Vargasi, s Českým národním symfonický orchestrem jste nedávno vystoupil v Ománu a před časem s tímtéž orchestrem také u nás. Byl to důležitý bod ve vašem kalendáři?
Nevzpomenu si sice jak dávno to je, ale pamatuji si to velmi dobře. I z těch několika málo setkání jsem získal jasnou představu o vaší krásné a dlouhé hudební tradici, která se počítá na stovky let. A zpívat s takovými hudebníky je velká výzva. Inspirují vás a vy chcete být opravdu dobrý a úspěšný. A zdejší vzdělané publikum, to nejsou žádní posluchači – začátečníci.

Jako naturalizovaný Vídeňák určitě víte, že naše země byla kdysi součástí rakousko-uherské monarchie…
No ovšem! A pokaždé si to uvědomuji, když spolupracuji s hudebníky u vás, v Maďarsku i v Rakousku. To vše, co jsem právě řekl, je totiž v těchto zemích úplně stejné. Vaše společné kořeny jsou evidentní a lidé tu jsou pro hudbu a obecně pro umění velmi dobře připravováni.

I pokud by šlo o technickou přípravu a úroveň?
V tom ohledu to platí také. Orchestry jsou na skvělé úrovni, zpěváci mají profesionální školení. Ale znovu se vrátím k důležitosti tradice. A, byť nejsem žádný velký fanoušek, dovolím si přirovnání k fotbalovému týmu. Na vrcholové úrovni je to právě tradice, která činí rozdíly a nese unikátní rysy. Okamžitě ji poznáte. A stejné je to u divadel. Ať už je to La Scala, Vídeň, New York či Paříž. A jsem si jist, že jedinečnou tvář má i pražské Národní divadlo.

I když jste v něm nikdy nezpíval…?
Nezpíval, ale rád bych. Už jen proto, že vaše město bylo a je důležité pro řadu klíčových skladeb. S Mozartem a premiérou Dona Giovanniho na prvním místě. Je tu hluboká tradice Nového německého divadla. A mně by se líbilo si tu jednou v opeře zazpívat.

Mluvíme o tradici, avšak Český národní symfonický orchestr, se kterým teď v Praze vystupujete, má tu historii dosud poměrně krátkou…
A víte, že mě to při spolupráci s tímto tělesem ani nenapadlo? Myslím, že v něm nehrají jen čeští muzikanti. Je skvěle sehraný, citlivý a přátelský.

Na Prague Proms s tímto ansámblem budete zpívat výběr vašeho oblíbeného repertoáru – tedy italské belcanto. To je poměrně úzká specializace, kterou si obdivuhodně držíte po celou dobu vaší aktivní kariéry…
To je jednoduché. Snažím se celou tu dobu brát ohled na svoje schopnosti a způsobilost. Myslím, že ať už se zabýváte čímkoli, měl byste znát svoje meze. A když se vám podaří je včas rozpoznat a nejdete za ně, vaše tělo si samo řekne, kde se ještě cítí dobře a pohodlně, a kde ne. Úspěch osobně neměřím na dosaženou laťku, ale na svůj soukromý dobrý pocit. Na pocit respektu k vlastním kapacitám a k vlastní osobnosti.

Ramón Vargas (foto Bernardo Arcos)

V jaké chvíli vstupuje do hry a do rozhodování co zpívat a co ne vlastní vokální technika?
Ta je samozřejmě v našem oboru ze všeho nejdůležitější. Je to technika, co nám umožňuje prezentovat emoce. Ale zároveň se často stává, že vám technika leží v hlavě až příliš. Příliš se zabýváte hledáním hlasu, chcete za každou cenu uspokojit výzvy, které jsou na vás kladeny. A to není správná cesta.

Kde je tedy podle vás rovnováha? Vy osobně potřebujete každým okamžikem vašeho výkonu na scéně na techniku myslet?
To ne. Využít pěveckou techniku ke svému prospěchu a k prospěchu interpretace znamená nechat se tou technikou vést, jít jaksi za ní.

Ale musíte si jí být jist. V které chvíli ta jistota přijde?
Ve chvíli, kdy získáte v techniku důvěru, kdy se na ni můžete spolehnout. Pak vás už nikdo a nic nezastaví.

Dokážete zpětně vystopovat moment, kdy u vás tohle nastalo?
Dobrá otázka… a čím jsem starší, tím víc o ní přemýšlím. Snad to ani nebyl nějaký konkrétní moment. Snad jsem si to začal uvědomovat v čase, kdy jsem cítil blahodárnou rovnováhu mezi technikou a spontaneitou. Mezi sebedůvěrou a rozechvěním, které každé živé vystoupení přináší. Prostě ve chvíli, kdy jsem si mohl říci: „Půjdu a divákům prostě předvedu něco, co je v mých silách“.

Já od vás ani žádné přesné datum nechtěl, spíš mi řekněte, jak dlouho vás v životě a kariéře tenhle pocit provází?
Vlastně už od dob, kdy jsem byl velmi mladý zpěvák. Ono to nejspíš úzce souvisí s mou povahou. Už jako začátečník, v prvním roce mých studií, jsem cítil silnou motivaci a moc mě bavilo dělat s mými přáteli koncerty. Které by se ve škole stejně měly dělat, ale mne zkrátka do nich nikdo nemusel nutit.

Do jaké míry jste v tomhle byl výjimečný?
Do značné; a navíc se mi v průběhu mého zrání vyplatilo citlivě své okolí pozorovat. Já si tehdy uvědomil, že mnozí moji spolužáci – i o dost starší – byli nesmělí, bojácní a bázliví. A ruku v ruce s tím příliš přemýšleli nad technikou. Já jsem prostě od přírody svým schopnostem a dovednostem důvěřoval. Ovšem, zároveň jsem nebyl tak bohorovný, abych si myslel, že se nemusím učit! Nicméně právě takový druh nevědomí vám může v začátcích mnohém pomoci.

V začátcích? To znamená, že posléze už jste tahle východiska nepotřeboval?
Ta východiska ano, tu pomoc už ne. Vždyť i v čase, kdy je vám padesát a už nemáte tolik síly, potřebujete být stále dobrým zpěvákem. A musí to být okamžitě poznat. Jako u boxerů – ti jsou ve dvaceti letech silní taky všichni, ale v padesáti už jen někdo.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na