Spisovatel Bohumil Hrabal patří už od dětství ke Štědroňovým oblíbeným tvůrcům a není bez zajímavosti, že právě jemu věnoval svou maturitní práci. Spjatost textu libreta Dona Hrabala s hudbou je výrazná a souvisí i s Hrabalovou spisovatelskou formou nekonečných na sebe navazujících vět, s kolážovitým charakterem jeho díla.
Výrazná trojice Hrabalovi blízkých žen na sebe hned na počátku opery upozorní monotónním opakováním stručných ustálených výroků. Opera je rozčleněna do devíti částí, které provází velmi pestrá hudba nesčetných hudebních stylů od hudby taneční, popové, jazzové až k moderní operní hudbě plné rytmických překvapení – zejména v pěveckých pasážích Dona Hrabala a ve vyústění do sólistické a sborové fugy. Střídají se místa přehledná s matoucími rytmickými prvky, bohatě se pracuje s instrumentací. Bohužel je zvuková kvalita inscenace velmi nevyrovnaná. Nová scéna má už od okamžiku svého uvedení do provozu fatální akustické nedostatky a pro hudební produkce, zejména pak operní, je téměř nevhodná, pokud revitalizující zvuková technika nezpůsobí zázrak – a to se při Donu Hrabalovi opravdu nestalo. Miniorchestřiště sice pojmulo komorní orchestr, ale pamatuji si, že už v počátcích existence Nové scény umisťovali orchestr dokonce za jeviště, aby lépe zněl…
Hlavní postava Dona Hrabala v podání Romana Janála doslova nesejde z jeviště, velmi podstatnou roli hraje i představitelka jeho Matky, kterou přesvědčivě ztělesnila Lenka Šmídová, ač zpívala v indispozici. Doslova kouzelná byla Hrabalova žena Pipsi v pěveckém a hereckém podání Jany Sýkorové a také Yukiko Kinjo byla půvabnou a vtipnou Múzou, ať už v podobě kultivované americké bohemistky Dubenky, nebo jako živočišná Cikánka. Roli Dona Hrabala napsal Miloš Orson Štědroň cíleně pro barytonistu Romana Janála, jehož považuje za jejího ideálního představitele. Pěvec se představil v sestřihu různých hlasových, pohybových i hereckých podob této postavy a ve svém závěrečném monologu, který byl vskutku operní, korunoval Dona Hrabala na nadčasový zjev.
Pětičlenná skupinka spoře oděných dívek v bílých pánských košilích tvořila pohybový kontext jednotlivých výstupů a poetizovala jejich průběh, rozpohybovaný dámský sbor představoval především Hrabalovy souputnice z dob gymnaziálních, mužský sbor jej provázel zejména ve scénách ze druhé světové války.
Režisérka Linda Keprtová rozehrála Štědroňovu operu do kolážovitého kaleidoskopu, který odpovídá charakteru autorova díla. Štědroň svou operou ostatně zvýraznil právě koláž jako jeden ze základních principů Hrabalova díla, v němž se mísí poetické prvky s probíhající všedností, absurditou, něžným barbarstvím, černým humorem a specifickými vztahy k ženám i kočkám (Hrabalovo opakované: „Alle Liebe ist Mitleid“). Za spisovatelovým předsmrtným skokem z okna nemocnice zní naprosto trefně sbor na tragikomická slova: „Vrkú a mňau„. Chtěl-li autor Dona Hrabala postihnout jeho osobnost v jeho vývoji od narození po dobrovolnou smrt, pak se mu to bezesporu podařilo. Má pravdu, když ve svém rozhovoru s Ondřejem Hučínem o své opeře říká, že: „Výsledným žánrem není koláž, ale naopak sevřený tvar.“
Ocenila jsem autorský vklad dramaturga inscenace Ondřeje Hučína, který klade v programu k inscenaci autorovi Dona Hrabala velmi trefné otázky a ve své studii Básník existence, Životopis namísto synopse opery velmi poučeně reaguje na text libreta a všímá si mnoha detailů, které chytře a citlivě doslovuje i vysvětluje.
K Hrabalovi nepatří jen jeho rituály od pivní kultury po lásku ke kočkám, ale stejně tak jeho neustálá oscilace mezi svazující politickou realitou let, v nichž žil, a jeho zdaleka ne vždy hrdinskými reakcemi na ni. Velmi zajímavé je autorovo vysvětlení vztahu Hrabalovy matky a ženy Pipsi k jejich milovanému muži, pro které Štědroň volí počáteční minimalistické snad i obdivné výkřiky: „Ten můj syn!“, „Ten můj klenot!“, aby později připojil obouhlasné dehonestující překvapení: „A teď von má bejt spisovatel!“. Ve svém komentáři píše, že: „jeho vztah k matce určil i jeho následný obdivný a dvorný vztah k ženám obecně“.
Musím přiznat, že z díla Miloše Orsona Štědroně znám jenom zlomek, a tak právě proto nedokáži jeho novou operu o Hrabalovi zasadit do kontextu jeho ostatních prací. Don Hrabal mne zaujal jako dílo i jako inscenace. Strohá, ale proměnlivá scénografie Martina Černého a kostýmy Tomáše Kypty, detailně propojené s režijním vedením Lindy Keprtové, dílu bezesporu prospěly a pokud by bylo možné vylepšit inscenaci po stránce zvukové a místy i světelné, nepochybuji o tom, že by patřila k oceňovaným počinům Opery Národního divadla. I v této současné podobě však může najít své diváky nejen z řad operních fanoušků.
Hodnocení autorky recenze: 80%
Miloš Orson Štědroň:
Don Hrabal
Hudební nastudovaní a dirigent: Jan Chalupecký
Režie: Linda Keprtová
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Tomáš Kypta
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Premiéra 14. prosince 2017 Nová scéna Národního divadla Praha
Hrabal – Roman Janál
Matka – Lenka Šmídová
Pipsi – Jana Sýkorová
Múza – Yukiko Kinjo
