Ředitel Radim Dolanský: Pražský filharmonický sbor je tým
Historie, současnost
Financování a zkušebna
Dopady koronavirové pandemie
Budoucnost
Historie, současnost
Loni PFS slavil 85. výročí. Jaké byly klíčové okamžiky těch 85 let?
Sbor má za sebou mnoho významných momentů nejen doma, ale i v zahraničí – Berlín, Vídeň, New York, Salcburk, milánská La Scala… Prakticky platí, co hlavní sbormistr, to úspěšná éra. Před pár dny jsem se díval na dokument, který Česká televize natočila o Pražském filharmonickém sboru v roce 1995. Bylo zajímavé poslouchat bývalé členy sboru, jak vyprávějí o historii tohoto tělesa. Zaujala mě zvlášť jedna příhoda ze zmíněného dokumentu. Když sbor zpíval v sedmdesátých letech v Perugii Brahmsovo Německé Requiem, onemocněl v den koncertu dirigent. Ukázalo se, že náhodou poblíž pobývá pan dirigent Wolfgang Sawallisch, který v té době s naším sborem pravidelně spolupracoval. Pořadatelé se s ním ihned zkontaktovali a požádali ho, jestli by nezachránil situaci a koncert na poslední chvíli, tzn. bez jediné zkoušky, nepřevzal. Jaká byla jeho odpověď? Prý záleží, jaký sbor zpívá. Když mu řekli, že jde o Pražský filharmonický sbor, už se dál nerozmýšlel a nabídku okamžitě přijal. To mluví za vše…
V jaké „kondici“ je podle vás PFS v současné době?
Vzpomínám si, že než jsem začal pracovat ve sboru jako produkční, pozvala mě tehdejší ředitelka, paní Eva Sedláková, na samostatný sborový koncert. Nastudoval ho a řídil Lukáš Vasilek. Koncert měl skvělé ohlasy. Vrcholem večera byla interpretace Stravinského Mše. Lukáš mi tenkrát říkal: „Jsem rád, že jste slyšel zrovna toto dílo, nikdy nás totiž už neuslyšíte v ničem náročnějším.“ Jeho prognóza nevyšla, a tak trochu ho podezírám z toho, že to moc dobře věděl. Sbor se pod jeho vedením neustále pouští do interpretace nových a stále obtížnějších děl, což je jediná správná cesta. Posouvá nás to dál. Kondice sboru tedy byla skvělá už před pěti, šesti lety, ale od té doby jsme zase ještě mnohem dál. Pochopitelně bychom také mohli neustále dokola zpívat Dvořákovy skladby Stabat mater, Te Deum nebo Janáčkovu Glagolskou mši… Některé sbory to tak dělají, ale to není nic pro nás. My v naší práci potřebujeme trochu více adrenalinu.
A jak „adrenalin“ vstřebává publikum?
Nepochybuji o tom, že i publikum to od nás očekává. Lukáš Vasilek během své dosavadní éry pozvedl nejen úroveň sboru, ale také vychoval, doslova vzdělal publikum. Moc se o tom nemluví, nicméně je to velmi záslužné. Naposledy se to potvrdilo na zahájení naší letošní sezony. Sbor připravil neskutečně náročný repertoár, zazněla díla českých skladatelů Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstera a Vítězslava Nováka. Dokonce jsem chvíli zapochyboval, jestli jsme to už trochu nepřehnali a naše posluchače nezatížili příliš. Ale opak byl pravdou. Stalo se pravidlem, že naše samostatné sborové koncerty jsou vesměs vyprodané, a v tom nebyl ani tento koncert výjimkou. A to nemluvím o jeho přijetí u publika i odborné kritiky…
Financování a zkušebna
Jste příspěvkovou organizací Ministerstva kultury. Těch v oblasti klasické hudby mnoho není – Česká filharmonie, Národní divadlo. Je to pro vás výhoda?
Statut příspěvkové organizace může a s největší pravděpodobností také je pro vícesouborová divadla nepružná a zastaralá právní forma. Pro Pražský filharmonický sbor ale neznám nic lepšího. Být příspěvkovou organizací MKČR je pro sbor obrovská výsada. Ministerstvo vnímám nejen jako našeho zřizovatele, ale především partnera. Náš provoz je docela jednoduchý, příjmy i výdaje lze poměrně snadno predikovat a rozpočtová pravidla fungují jako určitý rámec, nikoli limit, ve kterém se mohu při naší činnosti pohybovat. Chápu ale, že praxe ve vícesouborových divadlech bude jiná.
Když jsem dělala rozhovor s Lukášem Vasilkem a probírali jsme zkouškový proces, popisoval naprosto nevyhovující podmínky zkušebny na Senovážném náměstí – malý prostor, ohlušující zvuk, horko…
Pražský filharmonický sbor zkouší dlouhé roky v naprosto nevyhovující zkušebně s okny vedoucími na jednu z nejrušnějších pražských křižovatek, kterou kříží hned několik tramvajových linek. Naše zkoušky neustále provází hluk a otřesy, a to nemluvím o tom, že zkušebna je malá a s poměrně nízkým stropem. Dlouhé roky se snažíme tento problém vyřešit. Navštívili jsme desítky objektů, napsali jsme v té věci stovky, nepřeháním, emailů…
… je naděje, že se vaše podmínky zlepší?
Naštěstí se blýská na lepší časy. Národní památkový ústav (NPÚ) dostal do správy budovu pražské Invalidovny a jednou z podmínek bylo, že se v budově najde sídlo pro Pražský filharmonický sbor. Nikoho z nás ovšem ani ve snu nenapadlo, že v tak velké budově žádný vhodný prostor pro zkušebnu velkého sborového tělesa není. NPÚ tedy přišel s revoluční ideou dostavby dvou nových křídel, jakýchsi věží, k budově Invalidovny. Právě v jednom z těchto křídel má v budoucnu působit PFS.
Nad rekonstrukcí Invalidovny s dostavbou moderních „křídel“ k baroknímu Dientzenhoferově komplexu se vedou vášnivé diskuse…
Máte pravdu. Celý projekt byl veřejnosti představen v nevhodný okamžik. Chvíli trvalo, než své dílo architekt Petr Hájek obhájil. Ale podařilo se mu to. S panem architektem jsme se pravidelně setkávali, hodně jsme debatovali o praktických záležitostech našeho nového sídla a vzájemnou spoluprací jsem nadšený. Už během našeho prvního setkání jsem pochopil, že Invalidovna a naše nové sídlo jsou v těch nejlepších rukách. Architekt Hájek kolem té stavby chodí opravdu s velkou úctou a pokorou. Služby jeho architektonické kanceláře jsou pro tento projekt jednoznačným přínosem.
Obnova Invalidovny by měla být dokončená až v roce 2027. To je ještě mnoho let. Co do té doby?
Než se Invalidovna dokončí, je jasné, že máme ještě před sebou minimálně jedno stěhování. Pro nás to je momentálně docela aktuální téma. Pár metrů od Staroměstského náměstí se uvolnilo kouzelné místo, kde sbor působil už v devadesátých letech. Jde o knihovní sál kláštera servitů při kostele Sv. Michaela Archanděla v ulici Melantrichova. Překrásný sál s původními barokními freskami a okny, která vedou do tichého vnitrobloku. Před pár týdny jsme podepsali nájemní smlouvu a stěhování nás čeká na přelomu května a června. Přál bych si, aby právě toto místo bylo důstojným sídlem Pražského filharmonického sboru do doby, než se přestěhuje do vlastních prostor v karlínské Invalidovně.
Dopady koronavirové pandemie
O co vše vás ty vlny covidových restrikcí, které snad ani nechci počítat, připravily?
Pandemie ovlivnila naše plány už na začátku roku 2020, kdy jsme byli nuceni zrušit dva samostatné koncerty v Hongkongu. Naštěstí jsme na pandemii stihli včas zareagovat a podařilo se nám velmi brzy maximálně seškrtat náklady celého kalendářního roku. Díky úsporným opatřením a mimořádnému příspěvku Ministerstva kultury na pokrytí ztrát spojených s pandemií jsme v loňském roce neskončili v červených číslech. Je to doslova malý zázrak.
To je ekonomický úhel pohledu – a co ten umělecký?
Ztráta umělecká je nevyčíslitelná. Kromě zmíněných dvou koncertů v Hongkongu byla zrušena i spolupráce se Semjonem Byčkovem a Českou filharmonií na Requiem Detleva Glanerta, koncert v Carnegie Hall, následně se nekonal náš debut na Velikonočním festivalu v Salcburku pod taktovkou Christiana Thielemanna, nezapomeňme na Káťu Kabanovou s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou v Praze a v Hamburku ve slavném sále Labské filharmonie. Ani s Labskou filharmonií se neuskutečnila plánovaná Glagolská mše pod taktovkou bývalého šéfa Newyorské filharmonie Alana Gilberta, v létě se nekonal renomovaný festival v Bregenzu ani v St. Gallenu. Koncert s Mahler Chamber Orchestra byl odložen, neuskutečnila se ani naše vůbec první spolupráce se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, odpadlo i tolik očekáváné pětitýdenní turné s Berlínskou filharmonií a Kirillem Petrenkem. Celkem jsme přišli o osm desítek vystoupení doma i v zahraničí. Bohužel se obávám, že další projekty budou ještě následovat.
PFS byl loni v září jedním ze souborů, které postihla nákaza covidem. Jak byste to okomentoval?
To je u nás velmi citlivé téma. Prakticky ze dne na den v září onemocněla většina našich zpěváků. Ukázalo se, že je třeba přitvrdit v požadavcích na hygienická opatření. Už jsme mluvili o tom, že naším největším problémem je malá zkušebna. Na ploše 110 m2 dnes nemůže zpívat osmdesát zpěváků. Od konce listopadu už opět zkoušíme, ale jinak. Z počátku jsem očekával strach zpěváků před návratem do práce. Úplně mě ale ohromila ta síla souboru, prakticky všichni se shodli, že je třeba se vrátit k práci. V nových podmínkách, ale co nejdříve. Vznikl určitý plán postupného návratu, který jsem konzultoval s Lukášem Vasilkem, uměleckou radou, zástupci odborových organizací a pochopitelně s naším zřizovatelem. Na zkušebně se scházíme po malých skupinách, tutti zkoušky probíhají ve velkých pronajatých prostorech. Pochopitelně každý týden testujeme tzv. laboratorními antigeny, které mají mnohem větší spolehlivost, než běžné antigenní testy.
Některé soubory v zahraničí poskytují na internetu záznamy svých dřívějších vystoupení nebo živé přenosy nových produkcí zdarma, některé to zpoplatňují. Jaký je váš názor na tento způsob zprostředkování sborového umění posluchačům?
Hudební svět je teď zahlcený přehráváním starých záznamů a streamováním nového. Všeho ale s mírou, říkám. Když vidím operního zpěváka, který si při vaření v kuchyni dá za krk kočku, u toho zazpívá O sole mio a následně to dá na Facebook, nevím, jaký to má smysl. Abyste mi rozuměla, nejsem proti streamování a pouštění záznamů např. operních představení, baletů či symfonických koncertů, ale musí to mít určitou štábní kulturu. Když už po nás má něco z této doby zůstat, musí jít o skutečné memento doby, něco, na co se bude vzpomínat opravdu dlouhá léta. Jako příklad mě napadá Stravinského Svatba, kterou jsme pod taktovkou Lukáše Vasilka natočili ve Dvořákově síni Rudolfina na konci minulého roku. Podařilo se nám dát dohromady tým skvělých instrumentalistů a přímo ideálních sólistů. Nebýt právě probíhající pandemie, nahrávka by nikdy nevznikla, protože bychom nesladili diáře všech zúčastněných umělců.
Budoucnost
O PFS je všeobecně známé, že za normální situace se vám daří zaplňovat diář sboru na několik let dopředu. Jak ale vypadá plán po zásahu pandemie?
Je pravda, že koronavirus válcuje naše současné plány. Na druhou stranu stále plánujeme dva, tři roky dopředu a o prázdném diáři v tuto chvíli nemůže být řeč. V létě, když šlo aspoň chvíli cestovat, jsem se rozjel po Evropě a podařilo se mi nejen navázat další spolupráci s našimi stálými partnery, ale dokonce velmi slibně rozpracovat nové kontakty. Realizace těchto nových projektů bude pochopitelně záležet na zvládnutí pandemie.
Na čem tedy v těchto dnech pracujete?
Momentálně se připravujeme na letní zahraniční zájezdy. Ve švýcarském St. Gallenu uvedeme operu Franze Schmidta Notre Dame a v Bregenzu to bude Verdiho úspěšná inscenace opery Rigoletto na jezerní scéně a ve Velkém festivalovém domě opera Nerone Arriga Boita. Letos do Bregenzu odjíždíme v rekordním počtu šedesáti zpěváků. Dá se říct, že tyto zájezdy jsou pro nás pomyslným světlem na konci tunelu. Doufám, že od září už bude lépe.
Dá se říct, že dobu pandemií poznamenanou zatím zvládáte?
Pražský filharmonický sbor je dnes po všech stránkách stabilizovaná instituce. Sbor zpívá ve vynikající formě, nahráváme pro prestižní společnosti, zájem o spolupráci mají nejlepší orchestry a festivaly, náš diář je plný na několik let dopředu. Neustále ale musíme zůstat ve střehu, konkurence je převeliká a nabídky už dnes zkrátka samy nechodí. To my musíme chodit za nimi, stále, opakovaně, nenechat se odradit. Je to ale také o osobních kontaktech. Mnoho zajímavých projektů se podaří uskutečnit jen díky osobním vazbám na organizátory těchto akcí. Tyto vazby se budují řadu let a stále je na nich potřeba pracovat. Nicméně bych rád zdůraznil důležitou věc: Pražský filharmonický sbor je tým. Jestliže můžeme pracovat i v této nelehké době, tak je to především díky týmové práci nás všech. Lukáš Vasilek se zpěváky na jedné straně, management sboru na straně druhé. A nesmíme zapomínat ani na našeho zřizovatele. Poslední dobou se na Ministerstvo kultury snáší kritika ze všech stran. Vždy se dají věci dělat lépe, ale jen kritizovat…? To je nespravedlivé!
V jakém kontextu to myslíte?
Podívejte se do světa. Sydney Opera rozprodává fundus, aby měla na zaplacení účtů. Ze stejného důvodu Královská opera v Londýně prodává hodnotné umělecké sbírky. A co se dnes děje v Americe, to je nepochopitelné a absolutně neomluvitelné. Newyorská Metropolitní opera podle mého názoru ještě před rokem patřila mezi tři nejlepší operní domy na světě. A jak je tomu dnes? Ten soubor prakticky neexistuje. Sbor, orchestr a technika jsou propuštěni, údajně třetina z nich už musela z existenčních důvodů opustit předražený New York. A nikdo se tam nad tím nepozastavuje! Metropolitní opera streamuje koncerty s operními hvězdami, ale orchestr si v této době najme externí. Rozumíte tomu? I u nás jsou pochopitelně problémy. Umělci na volné noze a menší umělecké soubory dělají, co mohou, a jednoduché to rozhodně nemají. Ale na rozdíl od Ameriky se u nás situace nějak řeší. Snahu státu pomoci nemůže nikdo popřít.
Pražský filharmonický sbor je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých uměleckých ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. (přečtěte si více…)
Radim Dolanský je ředitelem Pražského filharmonického sboru. Působil v Národním divadle Praha a Státní opeře Praha. Do managementu PFS nastoupil v roce 2014. (přečtěte si více…)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]