Ullmannovské slavnosti dnes působí jako festival s jasnou tváří, hlubokým smyslem a silnou vazbou k místu, kde se Viktor Ullmann narodil. Vraťme se ale na úplný začátek: jak se zrodila myšlenka věnovat mu v Těšíně samostatný festival a co všechno stálo u jeho prvních kroků?
V průběhu roku 2018, když jsem se Viktorem Ullmannem zabývala už několik let a také zprostředkovala koncerty s jeho hudbou na různá domácí i zahraniční pódia, mě oslovila tehdejší ředitelka Městské knihovny v Českém Těšíně, paní Jana Galášová s prosbou, abychom tento koncert „přivezli“ i do Těšína, kde jím chtěli připomenout tehdejší 120. výročí narození skladatele, kterého počítají mezi významné rodáky. A při dalších jednáních jsme pak tento koncert „obalili“ i životopisnou výstavou o skladateli, kterou jsem vytvořila, a polská strana města přispěla ještě komentovanou vycházkou “Po stopách Viktora Ullmanna v Cieszyně“ (protože on se narodil a svých prvních jedenáct let života strávil právě na dnešní polské straně města). A náhle už to nebyl jen koncert, ale festival (smích), jehož název vymyslela Jana Galášová (která také až do minulého ročníku byla jeho ředitelkou). Akce měla velmi dobrý ohlas u publika i oficiálních institucí – a proto jsme se rozhodli pokračovat. Ovšem jen formou bienále, protože oba „Těšíny“ mají velmi čilý kulturní život a pro tento přece jen speciální druh hudby by se asi každý rok nenašlo dost publika. V letech 2020, 2022 a 2024 proběhly tedy další tři festivalové ročníky, se stále se zvyšujícím počtem koncertů i zahraničních interpretů a partnerů.
Po několika ročnících v Těšíně se Ullmannovské slavnosti vydávají do Prahy. Co vás vedlo k rozhodnutí rozšířit festival právě sem a jakou novou perspektivu může pražské prostředí Ullmannovu odkazu nabídnout?
Po posledním ročníku v roce 2024 se vynořila úvaha o dalším vývoji této hudební akce, protože kapacita místního publika i pořadatelů se zdála být naplněna. A tady se jako logické jevilo jediné rozhodnutí – tedy „posunutí“ Ullmannovského festivalu také geograficky do domácího kulturního centra, tedy Prahy. Přičemž tento krok měl i svoji vnitřní logiku v tom, že Viktor Ullmann v tehdy československém hlavním městě prožil většinu svého dospělého života, od roku 1919 (s jednou šestiletou přestávkou) až do září 1942, kdy musel nastoupit do jednoho z terezínských transportů. A v jeho německé biografii se Praha označuje jako jeho „Wahlheimat“, tedy „zvolená domovina“.
Jak ale jistě víte, v Praze se už od roku 2017 každoročně – letos tedy už podeváté – koná hudební festival Věčná naděje, který dramaturgicky čerpá z podobných repertoárových a skladatelských zdrojů jako festival váš. Nebojíte se konkurence?
Ani v nejmenším! Zaprvé, dle mého soudu, do umění – tedy alespoň do toho nekomerčního – slovo „konkurence“ vůbec nepatří. To přenechme sféře byznysu a podnikání, jejichž smyslem je hospodářská soutěž a generování finančních zisků. Ale hudba i kultura obecně přináší „zisky“ především duchovní a estetické – a to jak svým „konzumentům“, tedy publiku, tak i pořadatelům. Samozřejmě, že každá kulturní akce musí mít určité finanční zázemí, aby se vůbec mohla uskutečnit; v tomto smyslu jsou Ullmannovské slavnosti i Věčná naděje na jedné lodi. Ale zadruhé – a tak to také má být – co obě akce zásadně odlišuje, je jejich dramaturgická koncepce a východiska. Festival Věčná naděje znám velmi dobře, osobně jsem znala i jeho zakladatele, vím, jak tento festival vznikl. Věčná naděje byla na začátku inspirovaná především rodinnou historií svého zakladatele a možná i proto je její dramaturgická koncepce formulována spíše obecně humanisticky. Náš festival, už tím, že si do svého „štítu“ vetkl jméno konkrétního skladatele, vychází od samého začátku z konkrétních kulturně- a hudebněhistorických souvislostí. Takže například – ale to je jen na okraj – se zásadně vyhýbáme termínu „terezínští skladatelé“ – i když Ullmann bývá obecně počítán mezi jejich hlavní představitele – který zní dobře marketinkově, ale historicky je to označení nepřesné a zavádějící. Protože v laikovi budí dojem, že tito hudebníci byli nějací napůl amatéři, kteří se až pod tlakem okolností rozhodli si život v ghettu „zpříjemnit“ společně provozovanou hudbou (což mi nedávno potvrdil i jeden kulturně jinak dosti obeznalý kamarád). Zatímco, jak víme, historický fenomén „hudebního života v Terezíně“ vypadal úplně jinak a měl zcela jiné, a to dokonale profesionální zázemí.
Z jakých hlavních východisek při tvorbě programu vycházíte a jak se vám daří propojovat Ullmannův odkaz s hudbou jeho současníků i dnešních autorů?
Vycházíme ze skutečnosti, že Viktor Ullmann patřil ve dvou meziválečných desetiletích 20. století mezi přední a uznávané hudební tvůrce Československé republiky, ač její německy mluvící části (a také ji na mezinárodních pódiích takto reprezentoval). A že tedy jeho dílo vznikalo v onom jedinečném multikulturním a národnostně tolerantním česko-německo-židovském ovzduší naší první republiky, které ale rázem a velmi krutě vzalo za své po nacistické okupaci země a zřízení takzvaného protektorátu. Takže jeho hudební odkaz, který se naštěstí podařilo z větší části zachránit a uchovat, prezentujeme právě v kontextu hudební tvorby jeho současníků a skladatelských kolegů – českého i německého jazyka – z nichž se ale bohužel mnoho stalo obětí nacistické zvůle a perzekuce. Což neplatí pouze pro židovské umělce, ale i řadu těch nežidovských. Druhým dramaturgickým východiskem je Ullmannova spřízněnost s vídeňskými a obecně rakouskými skladateli začátku a první poloviny 20. století, tedy především skladatelů z okruhu Arnolda Schönberga a Alexandra Zemlinského (oba jsme letos představili prostřednictvím jejich písňové i kvartetní tvorby). A samozřejmě saháme i do druhé poloviny 20. století i do hudební současnosti, v níž se soudobí skladatelé inspirují pohnutými událostmi a tragickými lidskými osudy století minulého.
Letošní ročník Ullmannovských slavností už svým rozsahem naznačil, že nejde jen o přenesení festivalu do nového prostoru, ale o skutečné rozvinutí jeho dramaturgického záběru. Jaký program jste letos pražskému publiku nabídli a které koncerty, premiéry či dramaturgické objevy podle vás nejvýrazněji vystihly ducha letošního ročníku?
Uskutečnili jsme celkem sedm koncertů, z nichž jeden, který se odehrál ve Frýdku-Místku, byl z časových důvodů předsunut jako „prolog“ festivalu. Hlavní program pak od 21. dubna 2026 nabídl čtyři koncerty v pražských sálech, jeden v Ústí nad Labem (s nímž byl Ullmann částí své profesní činnosti také spojen) a festival jsme zakončili v místě jeho zrodu, tedy v Českém Těšíně. Dramaturgicky a žánrově byla nabídka velmi pestrá. Počínaje samozřejmě skladbami Viktora Ullmanna, přes Pavla Haase, Rudolfa Karla a již zmíněné vídeňské skladatele a jejich žáky. Ale zazněla i hudba Felixe Mendelssohna-Barholdyho (který se, jak známo, pro nacistický režim stal kvůli svému židovství také personou non grata) a Dmitrije Šostakoviče, který zas celý život bojoval proti jiné, ale neméně zákeřné totalitě. A také jsme zařadili – a tím pro české publikum objevili – u nás takřka neznámou, ale silně protiválečně zaměřenou a působivou Sonátu pro klavír „27. duben 1945“, kterou vytvořil německý odpůrce nacismu Karl Amadeus Hartmann. Z hudby soudobé jsme uvedli jednu světovou premiéru z pera českého skladatele Jana Duška, který vytvořil písňový cyklus na dosud zcela neznámé verše jednoho z terezínských vězňů, dále premiéru písňového cyklu skladatelky Sylvy Smejkalové na francouzské verše i českou premiéru australského skladatele Lee Bradshawa, který variačně zpracoval známou hebrejskou píseň Mi Ha’ish.
Ullmannovské slavnosti nenesou mezinárodní rozměr jen v dramaturgii, ale také ve výběru interpretů. Podle jakého klíče oslovujete jednotlivé umělce?
I v tomto ohledu se snažíme zachovávat, v souladu s Ullmannovou biografií, „středoevropsky-mezinárodní“ charakter festivalu. Od začátku máme zahraniční partnery, především z Rakouska, Německa a Polska, takže vhodné interprety hledáme v těchto zemích (aniž se à priori bráníme „překročení“ hranic střední Evropy). Letos jsme třeba v Praze poprvé představili dva prominentní rakouské umělce – sólistu Vídeňské státní opery, barytonistu Adriana Eröda a jeho rovněž renomovaného klavírního partnera Christopha Traxlera. Z Německa jsme pozvali ještě mladý, ale již vynikající komorní soubor, klavírní Trio Delyria, které svým výkonem posluchače doslova nadchlo, a vycházející hvězdu mezinárodního klavíristického nebe, Anniku Treutler. A samozřejmě dáváme příležitost i domácím hudebním umělcům – letos renomovanému smyčcovému kvartetu Fama Q, dechovému Kalabis Quintetu i sólistům – klarinetistce Anně Paulové, sopranistce Ireně Troupové a tenoristovi Bronislavu Palowskému (který pohotově a plnohodnotně zaskočil za onemocnělého kolegu Ondřeje Holuba).
Přemýšlíte už nyní nad podobou příštího „pražského“ ročníku? A dá se říci, že se Ullmannovské slavnosti v kulturní mapě hlavního města chtějí usadit natrvalo?
Protože dostáváme, zejména ze zahraničí, řadu nabídek od interpretů i agentur, některé programy se už rýsují. Ale samozřejmě musíme nejprve celkově vyhodnotit ročník letošní, který byl opravdu „odvážným krokem“ a v jistém smyslu novým začátkem celé naší hudební akce. A na základě toho pak budeme hledat další finanční zdroje a partnery a také vhodný termín pro další ročník. Ale z pražského hudebního života už „značka“ Ullmannovské slavnosti určitě nezmizí.
Děkuji za rozhovor.
