Vaše trio vzniklo v roce 2020. Je to jen shoda okolností, že se tak stalo během pandemie a všemožných omezení?
Vodička: Naopak, The Trio vzniklo těsně před příchodem pandemie a načasování se nám vlastně moc nepovedlo. Samotný vznik tria byl spíš výsledkem naší dlouhodobé osobní i hudební blízkosti mezi mnou, mým dlouholetým kolegou a přítelem, klavíristou Martinem Kasíkem a kolegou z České filharmonie, violoncellistou Václavem Petrem. Všichni tři jsme kromě sólových a orchestrálních závazků měli chuť dělat i komorní hudbu.
Kasík: S Jirkou Vodičkou (s mým hudebním siamským dvojčetem) jsme dlouho uvažovali o založení tria a načasování bylo legračně nešťastné – první koncert se trefil na začátek pandemického období. Ale to nás neodradilo.
Petr: To je otázka spíše na Jirku s Martinem, kteří spolu již hráli předtím a měli nápad se rozšířit o cellistu na klavírní trio. Ale to, že zrovna když jsme trio založili, se rozjela pandemie, byla jen smutná souhra okolností.
Jak jste vybírali počáteční skladby do repertoáru a jak probíhaly vaše první zkoušky?
Vodička: Chtěli jsme si společně zahrát především skladby, které nás osobně baví a ve kterých každý z nás může přirozeně nabídnout to nejlepší. První společné zkoušky probíhaly vlastně až poměrně dlouho po založení tria. S pandemií přišly nejen restrikce na setkávání lidí, ale především nebyly žádné koncerty, tudíž ani možnost a příležitost zkoušet.
Kasík: Všichni tři máme už zkušenosti s triovým repertoárem, takže jsme hledali styčné body a našli je v Beethovenovi, Dvořákovi, Smetanovi a Martinů. Zkoušky byly kupodivu dost bezproblémové (aspoň tak to vidím já).
Petr: První skladby jsme vybírali jednoduše, chtěli jsme začít hlavně českým repertoárem. První skladby tedy patřili našim velikánům jako jsou Dvořák, Smetana, Martinů a Suk.
Máte podobný hudební vkus, či je občas těžké se shodnout?
Vodička: Řekl bych, že náš přirozený hudební kompas je podobný, hlavně v tom, co považujeme za kvalitní. Zároveň ale máme každý trochu jiné zkušenosti a občas tedy i jiný první impuls, myslím, že u nás probíhá takové zdravé hledání, které trio přirozeně posouvá.
Kasík: Ve většině případů se shodujeme, ale někdy se v rámci tvůrčího zaujetí pohádáme o nějaký bezvýznamný detail…
Petr: To je naštěstí jedna z věcí, na kterou při zkoušení nenarážíme. Myslím si, že máme celkem podobný vkus. A když někdo chce hrát něco jinak než ostatní, umíme si rychle vzájemně vyhovět.
S jednou z vašich prvních nahraných skladeb, Bergerettes od Bohuslava Martinů, jste hned v prvním roce vyhráli soutěž International Vienna Music Competition. Jak vzniklo video, které nahrávku dokresluje? Plánujete se pouštět do podobných audiovizuálních projektů?
Vodička: Bergerettes jsou krátké, nápadité a mají v sobě spoustu barev a nálad, které se rychle střídají – a nám přišlo škoda zůstat jen u čistě studiové nahrávky bez kontextu. Chtěli jsme, aby obraz podpořil charakter hudby: lehkost, hravost, místy jemnou nostalgii i ten martinovský švih. Já jsem zakladatelem mimo jiné i nahrávací společnosti Wassermann Media, a tak bylo celkem přirozené, že jsme se rozhodli k naší první společné skladbě vytvořit i obrazový záznam. Zároveň díky této nahrávce a vítězství v soutěži proběhl úplně první živý koncert The Trio ve vídeňském Musikvereinu.
Kasík: Na to je u nás expert Jirka, který na rozdíl od nás dvou je talentovaný jak technicky, tak marketingově. Nahrávku od A do Z zařídil, včetně zapůjčení originálních obleků z 40. let, aby video bylo autentické.
Petr: Ano, koncept tohoto videa vznikl z největší míry Jirkovým přičiněním. Sám tento projekt vymyslel, režíroval, točil, stříhal atd.
Považujete soutěže pro zviditelnění vašeho komorního souboru za důležité? Chcete se nějakých konkrétních v budoucnu znovu účastnit?
Vodička: Ne. Všichni tři už máme věk soutěží za sebou. Té jedné jsme se zúčastnili vlastně především díky tomu, že jsme měli nahrávku už hotovou a byla tehdy pandemie. Přišlo nám tedy škoda nezkusit využít příležitost tímto způsobem. Ale jinak, vzhledem k našemu věku, už si radši zahrajeme koncerty pro živé publikum, nemáme potřebu s někým soutěžit.
Kasík: Nepříliš, už proto, že máme všichni své hudební dráhy a trio děláme vlastně pro radost.
Petr: Soutěže vždy pomáhají se zviditelněním se, ale myslím si, že my už se žádných soutěží účastnit nebudeme.
Na vašem plánovaném koncertě 27. ledna 2026 v kostele sv. Šimona a Judy kromě zmíněných Bergerettes zazní další díla od českých autorů, Smetany a Dvořáka. Jak jste vybírali právě tyto skladby? Proč jste se rozhodli zahájit koncert ne jako trio, ale Dvořákovými skladbami pro housle a klavír a následně pro cello a klavír?
Vodička: Výběr českých autorů byl záměrný – jednak je to hudba, která je nám bytostně blízká, ale zároveň je to dramaturgicky skvěle „čitelná“ linie: Dvořákova melodická zpěvnost a intimita, Smetanova dramatičnost a výraz, a k tomu Martinů jako modernější, hravý kontrast. V prostoru kostela sv. Šimona a Judy to navíc velmi přirozeně funguje – ten sál krásně nese kantilénu i jemné barevné detaily. Navíc – všichni tři jsme především sólisté a takto každý z nás dostane svůj prostor hned na začátku. Výsledkem této dramaturgie je večer, který má jasný oblouk: od osobní, komorní výpovědi přes hravost a kontrast až k plnému triu, kde se všechny hlasy spojí do jednoho společného zvuku.
Kasík: Myslím, že pestrý program ve formě dua i tria může být pro publikum atraktivní. A vzhledem k tomuto trochu netradičnímu kroku jsme chtěli představit klasický program.
Petr: Já mám rád, když mohou být koncerty, pokud možno, co nejbarevnější. A klavírní trio právě toto nabízí úplně přirozeně. Už jsme si to takhle jednou vyzkoušeli v Ostravě a je to osvěžující. Věřím, že nejen pro nás, ale i pro posluchače to je v určitém ohledu zajímavější, než celý koncert poslouchat „jen jeden soubor“.
Trávíte spolu čas i mimo hudební prostředí?
Vodička: Ano, známe se i mimo pódium. S Václavem Petrem spolu často trávíme více mimohudebního času na zájezdech České filharmonie, především někde na jídle. S Martinem Kasíkem se známe už léta letoucí a jsme kamarádi. Letos v létě jsme spolu třeba byli i na čistě kamarádském prodlouženém víkendu ve španělské Malaze.
Kasík: Ano, ale moc často nám to nevychází. Ačkoli teď se s Vaškem sejdeme, paradoxně v Neapoli, kde hraju a Vašek tam bude zrovna pobývat.
Petr: Abych byl upřímný, tak moc ne – ale když o tom přemýšlím, tak se ani já sám moc nevyskytuji mimo hudební prostředí. S Jirkou jsme kolegové i v orchestru čili toho času strávíme spolu hodně, jak přes rok, tak třeba pak intenzivněji na zájezdech.
S komorní hrou máte dlouholeté zkušenosti, hráli jste či hrajete i v jiných komorních uskupeních. Mohli byste sdílet nějaké konkrétní vzpomínky, které vás obohatily, či snad ponaučily?
Vodička: Není to konkrétní vzpomínka, ale proč vyhledávám aktivní komorní hudbu já – jako sólistovi mi dává možnost vnímat hudbu v kontextu práce daného skladatele a vcítění se do jeho rukopisu. Komorní hra je v tomhle nesmírně obohacující. Je to především o komunikaci: člověk musí opravdu poslouchat kolegy, vnímat, kdo nese kterou frázi, jak na sebe navazujeme, kde se podporujeme a kde si naopak necháváme prostor. Právě v tom cítím kouzlo komorních souborů – a vedle mých sólových aktivit mě to upřímně naplňuje a baví.
Kasík: Mně nejvíce baví poslouchat specifický zvuk nějakého souboru či hráčů – úplně jinak se hraje s Wihanovci, s Bennewitzovci nebo Zemlinskými. Jsou to mnohdy velmi vzdálené hudební světy a vstupovat do nich přináší podobný pocit jako ocitat se v různých, jinak krásných místech na zemi. A občas se stane, že naladění všech je tak symbiotické, že z toho máme všichni krásný zážitek ze společného tvoření a sdílení.
Petr: Konkrétní vzpomínku z hry v komorních souborech asi nevymyslím. Já to mám všechno tak nějak propojené. Pro mě je hudba jedna, ať už hrají spolu dva hudebníci, nebo celý orchestr – člověk se tak musí řídit stejnými pravidly, sledovat stejné věci a teprve potom to může fungovat. Co se člověk naučí v orchestru, může aplikovat na komorní hudbu a obráceně. A právě to „obráceně“ je i mnohem zásadnější.
Když se vrátíme k vašemu stávajícímu souboru, stalo se vám za pět let vašeho působení něco, na co jen stěží zapomenete?
Vodička: Smějeme se pořád něčemu, ale většina z toho není publikovatelná…
Kasík: Pamatuju si téměř všechny koncerty jako nějaké střípky mozaiky, ne konkrétní místa, ale celkovou náladu.
Petr: To určitě stalo, ale nejsem si jistý, zdali se to dá pouštět takto do éteru.
Zdají se vám někdy sny o hudbě?
Vodička: Díky bohu ne!
Kasík: Ano, kromě klasických nočních můr, kdy sedím na pódiu a nemám ponětí o tom, co bych měl hrát, se mi několikrát zdálo, že mám hodinu u Lazara Bermana. Velmi dobře mi poradil!
Petr: Mně se sny obecně moc nezdají, ale když už ano, tak jsou o hudbě. Nějaké jsou hezké, ale z těch méně příjemných si vybavím takový, který se už mnohokrát opakoval (a nejsem jediný, komu se takový sen zdál). Když má přijít nějaké zásadnější hraní, kde vystupuji jako sólista, a řekněme, že nezačínám cvičit s velkým předstihem, začne mě asi nahánět svědomí a zdá se mi, že je večer koncertu a já musím vylézt na pódium a hrát zpaměti skladbu, kterou vůbec neznám… v tom momentě se většinou vzbudím.
Na jaký repertoár, český či zahraniční, se chcete zaměřit v blízké i vzdálenější budoucnosti?
Vodička: Důležité pro nás je, aby repertoár nebyl jen seznam skladeb, ale aby měl gradaci a byl pro nás i pro publikum skutečně živý. Podle toho se snažíme stavět i naše koncertní večery a samozřejmě také vycházíme vstříc dramaturgům a pořadatelům. Hrajeme jak českou, tak zahraniční hudbu, nebráníme se ale i obohacení repertoáru. Rádi bychom rozšířili romantický repertoár pro klavírní trio a o skladby dvacátého století.
Kasík: Triový repertoár je nevyčerpatelný. Já sám bych rád sáhl po něčem současném. Možná pro nás někdo něco napíše(?)
Petr: Z nás tří má největší zkušenosti s triem Jirka coby dlouholetý člen Smetanova tria. Já jsem dříve také hrál v klavírním triu, ale pro Martina to byl skok do úplně nového repertoáru. Snažíme se postupně přidávat po pár velkých skladbách každou sezonu. Největší přírůstek je teď myslím Mendelssohnovo trio č. 1 d-moll.
Děkuji a přeji vám co nejhezčí nový rok!
