Režijní koncepce Manon Lescaut ve Státní opeře by Pucciniho nepotěšila

Těžké osudy žen v hlavní roli Pucciniho oper

Giacomo Puccini (1858–1924) je jedním z prvních a nejvýznamnějších veristických skladatelů, navíc s velkou afinitou k osudům žen. Italský verismus (al vero – podle skutečnosti) vznikl jako umělecká snaha o realistické zobrazení žité skutečnosti v reakci na romantismus a mytologické náměty. Puccini napsal dvanáct oper, z toho sedm naplno věnuje osudům hlavních hrdinek, ženám nejrůznějších národností, kultur a společenských tříd. Příběhy jsou velmi často inspirovány francouzskou literaturou, dramatický námět a charakteristika nesou erotickou motivaci, senzualitu, vnímavý patos i zoufalství, láskyplnou oběť, naději i katarzi. Prolnutí lásky se smrtí.

Už v první opeře Le Villi (Víly) Anna umírá žalem z lásky, v Edgarovi vztah k ženám vyprovokuje osudový svár. Třetí opera Manon Lescaut, veleúspěšný vrchol prvého tvůrčího údobí, zahájila autorovo zacílení na ženské hrdinky. V Bohémě Mimi, „anděl z nebe“, jak ji charakterizuje přítelkyně Musetta, určuje děj svým láskyplným vztahem k Rudolfovi, Tosca – italská operní pěvkyně zabije chlípného svůdce a ukončí svůj život, když zjistí, že její milý byl zavražděn, Madama Butterfly, mravně ušlechtilá gejša Cio-Cio-San zrazená v lásce statečně plní své fátum: „Se ctí umírá, kdo si se ctí nemůže zachovat život.“ La fanciulla del West (Děvče ze Západu) je Minnie, majitelka baru v komunitě zlatokopů, která žije jejich úctou natolik, že vyprosí život svému milému, odsouzenému k popravě. V La rondine (Vlaštovce) touží pařížská kurtizána Magda po pravé lásce, které se dokáže vzdát pro záchranu milého, Suor Angelica (Sestra Angelica) je šlechtická dívka poslaná do kláštera, která se otráví, když se po letech dozví o smrti svého nemanželského synka, Turandot je pyšná, uzavřená čínská princezna, která nicméně doroste v poznání, že „Světlem světa je láska“.

Manon Lescaut je dívenka z románu Antoine-Francoise Prévosta Histoire du chevalier Des Grieux et de Manon Lescaut. Když si přečtete tuto novelu z roku 1731, snad pro otevřenost výpovědi tak oblíbenou, vždyť abbé Prévost napsal leccos ze svých zážitků a v čtenářsky vděčné ich-formě, pochopíte oblíbenost tohoto literárního hitu tehdy už víc než stošedesátiletého, hlavně však doceníte genialitu Pucciniho představy o formě a stavbě této opery. Puccini byl při tvorbě libret pověstný pedant, na Manon pracovalo pod jeho gescí postupně dokonce sedm autorů. Vytvořili působivé dílo akční autenticity. Přirozeně se nedrží kdysi předepisované jednoty místa a děje, zdůrazňuje a zpívá především pravdivou životnost okamžiků.

Poetický začátek známého příběhu

Manon Lescaut je mladá dívenka, která fatálně podlehne kouzlu lásky a bohatství. První jednání je ve francouzském městečku Amiensu, pestrá společnost před hostincem čeká na příjezd dostavníku. Student Edmondo baví zpěvem svého madrigalu Ave, sera gentile (Buď pozdraven, vlídný večere), přítel rytíř des Grieux vetkne do milé zábavy lyrickou notu, jeho arietta Tra voi belle (Snad mezi vámi krásky) předjímá děj opery, dramatický tah ženské přitažlivosti i marnivosti, lásky a osudu. Právě tento výstup je i testem tenoristovy způsobilosti pro náročnou roli des Grieux. Příjezd dostavníku dostane na jeviště všechny hlavní postavy, vystupují Manon Lescaut, bratr Lescaut a královský pokladník Geronte di Ravoir. Des Grieux v okouzlení plaše osloví dívku, ta jemně odpoví Manon Lescaut mi chiamo (Jmenuji se Manon) a toto cudné, takřka šeptané představení dává vstupní pel celé milostné romanci díla. Rovněž boháč Geronte je Manon okouzlen, objedná kočár, aby ji odvezl k sobě do Paříže, v něm však dřív a narychlo prchne mladičký pár. 

Manon Lescaut jakou svět ještě neviděl

Režisérka Sláva Daubnerová se ve svém zpracování rozhodla pro Ameriku. První dějství nechá tedy odehrát „v jakémsi zašlém motelu, zapadákově uprostřed pouště. Ten má Manon připomínat nudu a bídné, omezené poměry, z nichž pochází,“ to vše jsou neprominutelné hrubky. Kdyby Puccini chtěl Ameriku, nedal by, pověstný perfekcionista, vstupu díla veselý, křehký orchestrální motiv, ale hledal by melodiku country, v jeho době se už o kovbojských písních něco vědělo. Navíc Manon nebyla z nuzných poměrů, sama v prvním duetu s des Grieux vyznává, jak bývala doma veselá a šťastná (Eppur lieta, assai lieta un tempo fui!). Ani odchod do kláštera, kam byla poslána, nebyl z nouze, býval to čas pro tříbení životních možností. Režie dává výkladu opery trend, který naplňuje „Manon se stává zbožím, ale když její krása bledne, stává se jen přítěží, které je třeba se zbavit.“ Od počátku jsme stavěni do světa prostituce a prostitutek. O tom, že bude Manon představena jako sexistické zboží vypovídá už i předehra, scénka bitky nějakého muže s prostitutkou. Manon se má chovat jako otrlá dívčina, ostatně v zapadákově před motelem se všichni chovají obhrouble, v kabině náklaďáku, kterým přijeli Lescautovi s Gerontem se pak Edmondo muchluje s jednou z dívčin, Manon se v útěku se studentíkem des Grieux nechá odvézt na štangli jeho kola, což je paradoxně věrohodný fakt americké inscenace, jistě tak nejedou do Paříže, jak se zpívá. Jejich společný život opera nenabízí, druhé dějství se má odehrávat v honosném pařížském paláci bohatého Geronta, tato inscenace představuje moderní interiér v Las Vegas se siluetami mrakodrapů v pozadí.

Brutálně ignorantské je dění na scéně – to do hudby a slov, která navozují rokokovou kurtoazii výuky tance, vnáší podivné prvky mužské nadřazenosti, navíc místo výuky společného tance Manon s Gerontem, při němž je hosté obdivují jako božský pár Merkura s Venuší, tak Gerontovi kamarádi jeden po druhém Manon nechutně krmí. Dříve než Geronte odejde pro drožku, do jejich salonu a objímání přichází des Grieux a na Manonině toaletním stolku se prohrabuje v jejích špercích. Zde je ukázka režijní svévole, aby se mladíkově příchodu mohla vtisknout negace: Jeho výkřik „Tu, tu amore? Ah! Mio immenso amore! Dio! (Ty, to jsi ty, lásko? Ach, má nekonečná lásko… Bože!)“ staví režie takřka do aktu mstitele, s perlami v rukou jako by chtěl Manon uškrtit. Nepravdivě, neboť zde hudba lásky startuje centrální milostnou scénu celé opery. Duet, ve kterém se obráží povaha Manon i hloubka mladistvé lásky des Grieux, Manon se kaje a prosí za odpuštění, šťastná v novém setkání. Orchestrální jádro tohoto duetu staví velmi náročné vokální party, zejména Peter Berger coby Renato des Grieux byl naprosto vynikající a s Manon Petry Alvarez Šimkové tvořili skvěle souznící, dokonalý pár. Jejich nezbytný útěk poté, co je udal přišedší Geronte, se pro Manonin sklon k mamonu nezdaří. Je zatčena. Orchestrální intermezzo před třetím jednáním dokonale odkrývá Pucciniho lyrismus této opery, nicméně doufejme, že také interpretační dokonalost orchestru se po více uvedeních vyjeví.

Třetí jednání dává Puccini do Le Havru při naloďování trestankyň na transport do Ameriky, zde jsme v Americe, tedy žádná plavba, cesta kamsi na korbě auta. Dívčiny jsou patrně právě pochytané prostitutky, v podpatcích a kožíšcích se perou s hlídači a silně odvádí pozornost od pestrého hudebního pléna – má neutuchající zpěv des Grieux a komentáře davu, ve kterém Lescaut sympaticky informuje o Manon. Des Grieuxova žalná árie No! Pazzo son! (Nepřibližujte se, jsem blázen!) je nejenom pěvecky, ale i výrazově nesmírně náročná, vyznívá jako velký nářek a obměkčí kapitána, který následně dovolí rytíři podstoupit s Manon cestu do vyhnanství. Orchestrální vzlyk, který provází scénu, neměl, žel, patřičně emoční, delikátní vyznění.

Jako zcela dezinformační a parodizující, tedy de facto nepřípustný, je režijní výklad závěrečného dějství, katarzního finále, duetu osudových mladičkých milenců. Režie je zde nestoudnou ignorací díla a jeho hudební krásy. Milenci se ocitli sami kdesi v pusté stepi u New Orleansu, des Grieux podpírá Manon a neustále naléhá: Tutta sume ti posa (Odpočiň si) a laská ji, je zoufalý z jejího vysílení, jde hledat vodu, marně, Manon mu posléze při všech slovech vzájemné lásky umírá v náručí. Režie vykládá závěr jinak: des Grieux kráčí zcela nezúčastněně velký kus před Manon, vyhlíží kamsi do dálky, o Manon se nestará a jít pro vodu, to je vítaná možnost sednout si na stráni do křesla (!), režie mu ho tam připravila, zakouřit si. Všechny ty tóny velkého milostného vyznání obou, i poslední Manonina slova umírání jsou anulovány: „…l‘amor mio non muor… (má láska tu bude navěky)“ Sopránový klenot Sola, perduta, abbandonata (Sama, ztracená a opuštěná) zvládne jen zralá umělkyně, výkon Petry Alvarez Šimkové byl strhující, pro Ghuilnaru Raileanu je zatím nad pěvecké možnosti intonačně i výrazově. Také Milen Božkov, byť intonačně jistý, nedal zpěvu významové nuance a jeho první vystoupení v roli des Grieux zůstalo nezajímavé.

V režijním pojetí Slávy Daubnerové se vytrácejí všechny nosné detaily psychologie postav, nejen úchvatný vývoj milostného páru. Utrpěla i svérázná originalita díla, které je na duetech de facto stavěné. V začátku druhého jednání právě Lescaut se sestrou řeší její život v luxusu, Lukáš Bařák konzistencí zpěvu a herectví předčil výkon velmi dobrého Csaby Kotlára, v obsazení Geronta di Ravoir oslovil suverénní František Zahradníček, v druhém obsazení má svůj šarm Jiří Sulženko. Tenorová role studenta Edmoda je pro Martina Šrejmu rozhodně vhodná, pro Kapitána lodi Olega Korotkova stačí několik tónů, aby zaujal. Dvojí obsazení mají i epizodní role – Hostinský Ivo Hrachovec a Roman Vocel, Taneční mistr Josef Moravec a Vít Šantora, Muzikant Kateřina Jalovcová a Michela Zajmi. Scéna Alexandra Corazzoly sleduje přání režisérky, kostýmy Terezy Kopecké podtrhují sexismus Manon a zajímavost mnohých postav takřka degradují. Malá dirigentská zkušenost Simona Di Felice nechala oba večery bez orchestrálních delikates, které Pucciniho partitura žádá už i tím, že nejedné vokální partii dává svůj předzpěv. Manon Lescaut vyžaduje mistra a takové operní znalce u nás přece máme.

Actum est – s hořkostí konstatuji, že tato Manon Lescaut je hanebně okradená o Pucciniho originálně důvtipnou, unikátní krásu. Když režisérka Daubnerová chtěla americké prostředí, měla dostat Děvče ze Západu, Kalifornii v čase zlaté horečky v roce 1849 a Manon v Národním měla možná zůstat jen v baletu.

Giacomo Puccini: Manon Lescaut
První premiéra 27. března 2025, 19:00 hodin
Druhá premiéra 29. března 2025, 19:00 hodin
Státní opera, Praha

Inscenační tým
Hudební nastudování: Simone Di Felice
Režie: Sláva Daubnerov
Scéna: Alexandre Corazzola
Kostýmy: Tereza Kopecká
Světelný design: Daniel Tesař
Video design: Dominik Lukács Žižka
Pohybová spolupráce: Jan Adam
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková

Obsazení – první premiéra
Manon Lescaut: Ghiulnara Raileanu
Lescaut: Lukáš Bařák
Renato des Grieux: Milen Božkov
Geronte di Ravoir: František Zahradníček
Edmondo: Martin Šrejma
Hostinský / Seržant lukostřelců: Ivo Hrachovec
Taneční mistr / Lampář: Josef Moravec
Muzikant: Kateřina Jalovcová
Kapitán lodi: Oleg Korotkov

Obsazení – druhá premiéra
Manon Lescaut: Petra Alvarez Šimková
Lescaut: Csaba Kotlár
Renato des Grieux: Peter Berger
Geronte di Ravoir: Jiří Sulženko
Edmondo: Martin Šrejma
Hostinský/Seržant lukostřelců: Roman Vocel
Taneční mistr/ Lampář: Vít Šantora
Muzikant: Michaela Zajmi
Kapitán lodi: Oleg Korotkov

Sbor Státní opery
Balet Opery Národního divadla
Orchestr Státní opery
Dirigent: Simone Di Felice
Koncertní mistr: Michal Sedláček
Sbormistr: Adolf Melichar