Režisér David Pountney: Dalibor je extrémně politická opera

Na začátku února se prostorami Janáčkova divadla v Brně rozezní tóny opery Dalibor od Bedřicha Smetany. Nová inscenace vzniká v rámci Roku české hudby a také Bedřichu Smetanovi k narozeninám – 2. března oslavíme 200 let od jeho narození. Národní divadlo Brno u této příležitosti oslovilo britského režiséra Davida Pountneyho, aby se ujal nastudování.

Volba na Davida Pountneyho nepadla náhodou. Ačkoli jeho jméno figuruje u inscenací oper mnoha různých autorů, a to včetně například premiéry opery Die Spüren der Verirrten Philipa Glasse, etabloval se David Pountney jako znalec a propagátor českých oper. Během své kariéry režíroval opery od Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Působil jako šéfrežisér Skotské opery v Glasgow a šéfrežisér Anglické národní opery v Londýně, spolupracuje s operními domy například ve Vídni a v Mnichově. České publikum se s jeho inscenacemi již mohlo setkat ve Státní opeře Praha a v pražském i brněnském Národním divadle.

Inscenace Davida Pountneyho občas působí rozruch a bývají přijímány rozporuplně. K rozhovoru o tom, jakou podobu Dalibora představí brněnskému publiku, ale také například o úskalích překladů libret do angličtiny, jsme se setkali v hledišti Janáčkova divadla během aranžování jedné ze scén.

Během své kariéry jste na jevišti přivedl k životu mnoho českých oper. Co vás na české hudbě láká?
Všechno to začalo Janáčkem, který je podle mého názoru největší operní skladatel 20. století. Asi by se dalo říci, že slovanský operní repertoár stojí mezi italským melodickým a německým intelektuálním konceptem opery a má to nejlepší z obou světů. Myslím si, že je to fantastický repertoár.

Velmi mě těšilo nastudování všech Janáčkových oper, dvou oper od Martinů a myslím pěti Smetanových oper. Dalibora jsem režíroval už dříve, takže tohle je můj druhý.

Přirostl vám některý český skladatel obzvláště k srdci?
Z mého pohledu je nejskvělejší Janáček. Tedy, vedl jsem dvě produkce Rusalky a ve Dvořákových operách je spousta nádherné hudby, ale nejsou to nutně dobré opery. Samozřejmě kromě Rusalky, to je mistrovské dílo.

Obsah Janáčkových oper je neuvěřitelně výjimečný. Platí to i u Martinů. Řecké pašije a Julietta jsou obě úžasná díla.

V Brně budou mít diváci možnost zhlédnout vaši inscenaci Smetanovy opery Dalibor, která je plná lásky, hrdinství a sebeobětování, jak by se to od romantické opery dalo očekávat. Zároveň je v ní ale přítomná i docela aktuální otázka – měl by člověk brát spravedlnost do vlastních rukou? Který aspekt opery jste se rozhodl zdůraznit?
Nezmínila jste slovo “politická”, ale já se domnívám, že Dalibor je extrémně politická opera. Vlastně mnohem více než romantická. Mnou často opakovaná fráze o Daliborovi je „Pro jednoho terorista je pro druhého bojovník za svobodu“. To je velmi často se opakující problém. Neměl jsem tušení, že se toto téma stane tak extrémně aktuálním.

Já jsem měl na mysli události v Severním Irsku v rámci zkušeností své vlastní země. A obzvláště bojovníka Irské republikánské armády Bobbyho Sandse, který nakonec zemřel při hladovce. Právě ten byl podobný Daliborovi: na jedné straně terorista, na druhé straně svým způsobem romantický bojovník za svobodu. Takže velmi záleží na úhlu pohledu. Dalibor velmi explicitně říká: „Jestli mě pustíte, vrátím se a zabiju vás.“

Je pozoruhodné, že v Daliborovi není moc jasná hranice mezi hrdiny a padouchy, každý se snaží dělat, co mu připadá správné. Na čí stranu se jakožto režisér přikláníte – k rebelům, nebo ke králi, který se snaží udržet v království mír?
Z politického hlediska se domnívám, že král je skutečně odpudivá postava. Je to někdo, kdo se snaží umýt si ruce nad obtížnými rozhodnutími. Snaží se říct soudcům: „Vy rozhodněte, ať rozhodne Bůh, ať rozhodne kdokoli kromě mě. Já jenom chci být krásný, být hodný král“, což je pro politika velmi ubohý postoj. Takže král rozhodně není klaďas.

Milada je svým způsobem obdivuhodnější postava. Ačkoli zahájí operu předložením do jisté míry vykonstruovaného svědectví. Objevuje se jako svého druhu podplacená svědkyně. Snažím se to ukázat pomocí vystavění scény. Milada nastupuje s propracovanými rekvizitami: s harfou a čtyřmi tanečníky, kteří umocňují teatrálnost jejího obvinění, které toho má s pravdou velmi málo společného, což si i sama uvědomuje.

Možná že nejobdivuhodnější postava je Jitka, ale ta je také teroristka.

Představíte publiku aktualizovanou verzi opery, nebo bychom měli očekávat tradičnější přístup k inscenaci?
Zasadil jsem inscenaci do současnosti. Ukazuje se, že skutečné události mi jaksi daly za pravdu. Na příběhu Dalibora není nic středověkého, je to ve skutečnosti velmi aktuální příběh, relevantní politicky i společensky.

V souvislosti s předchozí otázkou: existuje silný trend modernizovat operní představení, ať už pomocí scénografie a kostýmů, nebo dokonce i pomocí změn v libretu. Kde vidíte limity této snahy? A mělo by toto úsilí být vůbec omezeno?
Nevidím žádné limity. Důležité je, jestli to uděláte dobře, nebo ne. Existuje stejně tolik špatných tradičních produkcí jako modernizovaných. Takže otázka není, zda tradičně, nebo modernizovaně. Otázka zní: Podařilo se to provést dobře?

Moje práce je dodat interpretaci. A myslím, že pokud je vaším úkolem interpretovat, neměli byste se bát původního materiálu. Až tu nebudu, původní partitura bude pořád k dohledání v knihovně. A každý ji může otevřít a říct si: „Tohle je Dalibor, kterého napsal Smetana a tohle je Dalibor, kterého vytvořil David Pountney.“ Ale moje interpretace zmizí a nastoupí místo ní jiná. Takže nepoškozuji Smetanova Dalibora. Naopak, snažím se publiku zprostředkovat jeho silné stránky.

Jak postupujete při tvorbě nové inscenace? Co vás inspiruje?
V tomto případě mě inspirují částečně také dějiny a politika. Hlavní jsou vlastně dvě věci. Jsem si vědom toho, že mnoho lidí v českém publiku je například důvěrně seznámeno s tím, jak vypadá inscenovaný proces. Máte svou sovětskou zkušenost, viděli jste inscenované procesy. Dalibor začíná inscenovaným procesem, který se jen velmi málo snaží o spravedlnost. Pouze přijímá politicky předpojaté rozhodnutí. Takže aktualizací inscenace jsem také chtěl, aby si diváci pomysleli „aha, vlastně ano, rozumíme tomu, jak takové věci fungují“.

Druhá věc, vlastně velmi bizarní, a v původním Daliborovi originální, je spojení mezi tímto teroristou a hudbou. Hudba samozřejmě hraje důležitou úlohu v každé opeře, ale v tomto případě je centrální motivací pro hlavní postavu vztah, který má s houslistou a jeho hudbou. Inspirace hudbou a svým způsobem poetické přátelství zdůrazňuje Daliborovu druhou stránku, že není jenom surový násilník, ale je to také někdo hluboce napojený na hudbu a na vyjádření emocí skrze hudbu.

Nejste jen operní režisér, ale také libretista a překladatel. Přeložil jste do angličtiny libreta z italštiny, němčiny, ruštiny i češtiny. Předpokládám, že spojit přeložený text s hudbou je obtížné bez ohledu na původní jazyk. Zajímalo by mě ale, jak funguje převod libret ze slovanských řečí, které jsou velmi odlišné ve větné skladbě i co se týče slovních přízvuků. Musíte občas měnit rytmus a melodii?
Velmi záleží na tom, o jakém slovanském repertoáru mluvíte. V repertoáru 19. století, jako je Dalibor, nebo řekněme Oněgin, je melodický rytmus, který je obvykle založený na nějaké básnické formě. Takže melodie odpovídá původní poezii. V takovém případě musíte být velmi opatrní co se týče pohrávání si s původní notací. Takže se musíte snažit najít anglická slova, která odpovídají melodické struktuře originálu.

Někteří lidé by se na mě kvůli tomu velice zlobili, ale naprosto jinak to je například u Janáčka. Protože u něj se veškeré zaměření jeho kompozice soustředí na zachycení rytmu řeči. A to znamená, že důvod, proč jsou noty zapsány tak, jak jsou, je, že zobrazují češtinu. Když něco takového překládáte do angličtiny, domnívám se, že musíte být opravdu ochotní notaci pozměnit, aby výsledek zněl stejně přirozeně v angličtině, jako zní v češtině. A to není až tak těžké. Nejtěžší na slovanských jazycích obecně, a obzvláště pravdivé je to u Janáčka, je absence určitého členu. Vy řeknete „pes“ a my „the dog“. Takže v angličtině je vždycky lehká doba, zatímco v češtině prostě řeknete „pes vešel do místnosti“. Je to velmi rázné a zhuštěné. A to je velmi obtížné přizpůsobit.

Přeložil jste do angličtiny mimo jiné i libreto k Janáčkově Lišce Bystroušce, což je opravdu obdivuhodný výkon.
Vlastně to není až tak těžké.

Skutečně? Na Janáčkovi je totiž obtížné, že spojuje melodie také s různými psychickými stavy. Jak to funguje v angličtině? Podařilo se vám toto spojení zachovat?
Doufám že ano. Jsem si dobře vědom toho, co by se mělo bez obav změnit a kde je velmi důležité nic neměnit. Musela byste projít můj překlad a kriticky mi říct, kde jsem selhal, ale celkově vnímám, kde je struktura řečové melodie nicméně hudební strukturou, která se musí respektovat.

A teď zpět do Brna – jak se vám pracuje v Janáčkově divadle?
Dalibor je velká produkce a divadlo je při přípravách velmi vstřícné. Během zkoušek se cítím velmi příjemně. Mám vynikající obsazení, celkově mě to velmi těší.

Váš repertoár zahrnuje opery od mnoha různých autorů. Máte nějaký vysněný projekt, který se vám zatím nepodařilo uskutečnit?
Nejbolestnější záležitost, kterou se mi nepodařilo realizovat, byla, že jsem v Chicagu inscenoval Rýnské zlato, Valkýru, Siegfrieda, a byli jsme v polovině Prstenu, když udeřil Covid. Takže ten Prsten se nikdy nedokončil. Proto bych rád režíroval Prsten Nibelungův.
Děkuji za rozhovor.
Potěšení bylo na mé straně.