Britská divadelní a operní režisérka Katie Mitchell oznámila, že po více než třiceti inscenacích ukončí svou kariéru. Důvodem je podle ní dlouhodobý sexismus a misogynie v tomto prostředí.
V rozhovoru pro deník The Times uvedla: „Za celou dobu, co jsem režírovala opery, jsem nezažila jediné pracovní prostředí prosté sexismu.“ Dodala, že její současná inscenace Věci Makropulos v londýnské Covent Garden bude její poslední.
Katie Mitchell je známa feministickými reinterpretacemi klasických děl a její práce je častým terčem kritiky. Její režijní koncepce jsou dle kritiků příliš racionální a chladné, s důrazem na intelektuální konstrukci místo emocionální síly. Zvláště v opeře, kde je hudební emoce zásadní, působí její pojetí podle některých odtažitě nebo akademicky.
Dále je kritizováno její nadměrné využívání videa a jevištní techniky – mnozí oceňují její přístup jako inovativní, jiní tvrdí, že tato stylizace přebíjí hudbu i dramatický obsah a odvádí pozornost od samotného díla.
Její feministické reinterpretace klasických děl (tedy převyprávění příběhů z ženského pohledu) jsou vnímány jako průlomové, ale také jako didaktické či ideologicky zatížené. Někteří jí vyčítají, že politické poselství převažuje nad dramatem. Mitchell často zasazuje klasická díla do současných, realistických kulis – kanceláří, nemocnic, bytů – což podle kritiků může oslabit poetiku či nadčasovost původního díla. Tradičnější diváci vnímají její přístup jako svévolnou modernizaci.
