Ricardo Matosinhos: Měl jsem opravdu velké štěstí na pedagogy

Když Ricardo Matosinhos začal se studiem hry na hornu, nebyla výuka hry na tento hudební nástroj v Portugalsku tak docela samozřejmostí. Jeho vedli po celou dobu studií v Portugalsku čeští hornisté Ivan Kučera a Bohdan Šebestík. Od té doby se ale Portugalsko změnilo a zásluhu na tom má i působení Ricarda Matosinhose. Dobře si vzpomínám, jak v roce 2019 zaujala v Broumově početná skupina portugalských hornistů kvalitou svých výkonů. Jak se ukázalo, byli to žáci Ricarda Matosinhose, kteří přijeli s ním. Ricardo Matosinhos je autorem řady didaktických materiálů a skladeb, v nichž se vydává novými směry a využívá v nich prvky jazzu. Jazz v jeho skladbách dostává jiný rozměr a lesní roh díky jeho přístupu zcela přirozeně proniká do dalších hudebních oblastí. Ricardo Matosinhos je inspirativní osobnost. Hovoří s humorem, se zaujetím, s živou bezprostředností. „V současném světě se hudební žánry a styly prolínají, proč by se na lesní roh nemohl hrát jazz? “ pokládá řečnickou otázku.

Tento sympatický, usměvavý muž je živým dokladem toho, že nic není nemožné a že hudební obzory opravdu nekončí, že se mohou rozšiřovat originálně a smysluplně. Jeho umění bude moci ocenit široké publikum na Koncertě lektorů 3. srpna v Bezděkově nad Metují pořádaném v rámci festivalu Za poklady Broumovska. Vystoupí tu společně se svými kolegy, lektory kurzů a předními českými hornisty sólohornistkou Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK a uměleckou garantkou kurzů Zuzanou Rzounkovou, sólohornistou České filharmonie Janem Vobořilem, prvním hornistou Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK Martinem Sokolem a s prvním hornistou Maggio Musicale Fiorentino Italem Lucou Benuccim. O své zkušenosti se už nyní dělí s účastníky letošního ročníku Letních hornových kurzů v Broumově.

Srovnejme situaci před pěti lety a nyní – jaký byl váš návrat do Broumova roku 2024?
Krásný! Největší rozdíl je v počtu hráčů. Jsou tu lidé nejen z České republiky, ale ze zahraničí, je vidět, že si to tu užívají, že se rádi vracejí zpět. Znamená to, že to, co tu děláte, přináší výsledky a nese ovoce. A z čeho mám opravdu radost a co považuji za pozoruhodné je, že i když se kurzy tak početně rozrůstají, jejich atmosféra je stejná. Jejich milý, příjemný rodinný charakter zůstává. Jsou tu amatérští hráči různého věku, studenti konzervatoří i vysokých hudebních škol a top hráči. Broumovské kurzy jsou na vysoké profesionální úrovni, přitom tu panuje pohoda a přátelská, vstřícná atmosféra. Všichni hrají v klidu, v příjemném ovzduší. Stejně jako tehdy i nyní cítím, že se tu sešla jedna velká rodina. Jinde se na kurzech tvrdě soutěží, hráči jsou ve stresu, tady ne. Zdejší kurzy si udržují kamarádské prostředí, s nímž začínaly. A to je báječné.

Co to znamená pro lektory?
To, co pro hráče – prostředí s atmosférou bez napětí, ve kterém se výborně studuje. Když nejsou hráči ve stresu, hrají uvolněně, mohu s nimi lépe pracovat a společně dosáhneme lepších výsledků.

Hru na lesní roh jste vystudoval pod vedením českých hornistů. Na Escola Profissional de Arte de Mirandela jste studoval u profesora Ivana Kučery a na Escola Superior de Música e Artes do Espectáculo v Portu u Bohdana Šebestíka. Jak na svá studia vzpomínáte?
Měl jsem na své pedagogy opravdu velké štěstí. Profesor Ivan Kučera byl něco jako můj ´hudební otec´, měl ke mně laskavý otcovský přístup, hodně mě podpořil a dodal sebevědomí. S profesorem Ivanem Kučerou jsme měli velmi úzký vztah, povzbuzoval mě k účasti na koncertech, na soutěžích a mistrovských kurzech v Portugalsku a České republice. Mnozí považují lesní roh za vůbec nejnáročnější hudební nástroj, ale díky panu profesoru Ivanovi mi to tak vůbec nepřišlo. Zůstali jsme v kontaktu i v pozdějších letech a stále jsme. Escola Superior de Música e Artes do Espectáculo – to byl jiný svět. Tady jsem musel být najednou samostatný. Pan profesor Bohdan Šebestík mě podpořil v této fázi mého studia přesně tak, jak bylo zapotřebí. Sám vyučoval aikido a provozoval paragliding, přísný svět těchto sportů se promítl do jeho přístupu výuky hry na lesní roh. Kladl velký důraz na disciplínu a důslednost. Nastavil a vštípil mi jasná a závazná pravidla, vysvětlil mi jak a jaké postupné kroky ve studiu si mám nastavit, abych se dobral cíle, který jsem si vytyčil. Oba moji profesoři byli skvělí a dali mi přesně to, co jsem v dané chvíli potřeboval – Ivan Kučera mě uvážlivě a citlivě vedl, dal mi základy, touhu po zdokonalování a poznávání nových věcí, Bohdan Šebestík mi vštípil nezbytný řád a osobní přísnost v hudební přípravě, bez níž můžete jen těžko něčeho dosáhnout. Víc jsem si nemohl přát. Tito dva učitelé mě ovlivnili naprosto zásadně. Bez nich bych nebyl tím, kým jsem.

Získal jste díky českým pedagogům i vztah k české hudbě?
Ano, českou hudbu jsem hrál a mám ji rád, konkrétně hornové skladby Václava Šticha Punto nebo díla Jaroslava Kofroně, kteří v Portugalsku nejsou známí.

Jste velmi plodný hudební skladatel. Na svém kontě máte jak skladby studijní, tak sólové, komorní i kompozice pro dětské sbory. Co vás přivedlo ke komponování?
Skladbu jsem nestudoval, jsem skladatel amatér. Moje zkušenosti vycházejí z praxe – hodně učím a objevil jsem mezery ve studijním repertoáru. Chyběly určité věci, které nebylo kde a na jakých skladbách cvičit. Začal jsem proto psát etudy a postupně tak vyplňoval mezery. Tím jsem se dostal k psaní sólových skladeb pro hornu a skladeb pro hornu a klavír. Pro hornisty je přirozené komponovat skladby pro svůj nástroj, je to stejně samozřejmé, jako když Češi mluví česky a Portugalci portugalsky. Hornista svůj nástroj dokonale zná, proto pro něj tak snadno komponuje. Zabýval jsem se tím i ve své doktorské práci Definice a analýza idiomatických prvků přítomných ve výběru děl napsaných hornisty. Zajímalo mě, jakým způsobem hornisté hornistický repertoár skládají.

Ve vašich skladbách najdeme prvky jazzu, některé z vašich etud jsou jako jazzové přímo označeny. Lesní roh ovšem není právě typický jazzový nástroj. Jak blízko má lesní k jazzu? A co vás přivedlo k tomuto neobvyklému hudebnímu spojení?
Zvědavost. Do té doby jsem se soustředil na klasiku, ale zajímaly mě i další možnosti lesního rohu. Stejně jako jsem si po ukončení studia pořídil jen pro zajímavost přirozený lesní roh – ne proto, abych se věnoval interpretaci staré hudby, ale abych se o svém nástroji a jeho historii dozvěděl víc, tak ze stejného důvodu jsem se vydal i opačným směrem. K jazzu. Chtěl jsem objevovat. V současném světě se hudební žánry a styly prolínají, proč by se na lesní roh nemohl hrát jazz? Absolvoval jsem několik hodin klasické teorie u saxofonisty Mária Santose, který mě uvedl do světa jazzu. Používat hornu v jazzové hudbě je jako dát si kapky na kašel do pomerančového džusu – i když vám to přijde absurdní, najednou zjistíte, že to funguje. A vidíte, že jazz a horna k sobě mají překvapivě blízko. Na Koncertu lektorů zahraji tři věci s jazzovými prvky – Pastoral op. 81, Improviso op. 82 a Mirage op. 83. Sice navazují opusově, ale každá z těchto skladeb je jiná, protože vznikla pro někoho jiného. Používám v nich různé jazzové techniky, jako je například tlumení rukou. Jsem rád, když jazz proniká k lesnímu rohu a opačně. Zdánlivě nespojitelné se spojuje, ovlivňuje a rozvíjí.

Kdy jste napsal svoji první skladbu?
Myslím, že mi bylo asi tak šestnáct let. Ale doopravdy jsem začal skládat až v době svého pedagogického působení, když jsem si uvědomil mezery v didaktických materiálech. To byl podnět, který se už dál přirozeně rozvíjel.

Až k muzikálu pro děti! Složil jste ale také řadu sborových skladeb, především pro dětský sbor na texty portugalských básníků. Jak se komponuje pro tuto věkovou skupinu?
Komponovat pro děti není snadné. Někdy je složité se dětem přiblížit, někdo je plachý, neprůbojný, uzavřený, a pak může být obtížné vysvětlit mu, jak hrát nahlas a naplno. Ale když použijete přirovnání, třeba v tom smyslu, že má hrát jako když troubí slon, pochopí to snadněji a vše jim najednou přístupnější. Na broumovských hornových kurzech budu s účastníky studovat svou skladbu Hornclass party, která vychází právě z těchto zkušeností, zkomponoval jsem ji na objednávku litevské hornistky a skládal jsem ji s tím, že si ji a její provedení mají děti opravdu užít. Často se stává, podobně jako tady v Broumově, že se sejde skupina lidí, kteří nejsou hráčsky na stejné výši. Party jsou proto odstupňovány podle úrovně – začátečníci, pokročilí, studenti konzervatoří a univerzit. Všichni společně utvoří celek, v němž se vzájemně doplňují, a tak vytvářejí skladbu společnými silami.

Jednotlivé oblasti vaší činnosti spolu úzce souvisejí – jako hornista jste se dostal k pedagogické praxi, jako pedagog ke komponování…
Myslím si, že to spolu souvisí docela přirozeně. Když chcete učit na hudební nástroj, musíte na něj sám skvěle hrát a sám musíte najít nejlepší způsoby, jak své znalosti předávat dál. Bez úzkého provázání teorie a praxe to není možné.

K České republice máte blízko – už jste tu zdomácněl?
Líbí se mi magická historie vaší země, její příroda a máte pravdu, jsem tady rád a rád se sem vracím. Však už tu mám přátele.

Náš rozhovor měl zcela nečekanou a působivou pointu. Jen pár hodin po jeho autorizaci se konal koncert účastníků kurzů. A před sálem na Ricarda Matosinhose nečekal nikdo jiný, než Ivan Kučera a Bohdan Šebestík. Ricardo Matosinhos o jejich příjezdu neměl nejmenší tušení. „Mám ohromnou radost, je to obrovské překvapení. Vůbec jsem nevěděl, že moji profesoři přijedou. Je to úžasné,“ nemohl Ricardo Matosinhos uvěřit vlastním očím. Vyprávění nebralo konce, však Ivan Kučera a Bohdan Šebestík mají mezi přítomnými řadu známých, přátel a kolegů. I o tom je letní hornový Broumov. O přátelství, o návratech, o setkávání v hudebním světě. A o překvapení, která dělají svět hezčí.