Festival soudobé hudby Contempuls vznikl v roce 2008 jako smysluplný projekt Hudebního informačního střediska pod vedením Miroslava Pudláka. V dramaturgické kombinaci světové a české současné produkce se vystřídali Petr Bakla a Josef Třeštík. V roce 2017 se Contempuls jako spolek osamostatnil, ale covidové období přerušilo jeho činnost. Letos se jeho aktivita obnovila s novým týmem pod vedením uměleckého ředitele a skladatele Jakuba Rataje. Třídenní festival opět získal podporu veřejných zdrojů.
Prvním koncertem letošního ročníku bylo vystoupení německého cembalisty, klavíristy a skladatele Richarda Röbela (1988). Vystoupení zřejmě bylo součástí prezentace jeho projektu s nadací NEOS s názvem Timing Fragen/Načasované otázky. Tentýž program včetně skladby Jakuba Rataje se bude opakovat 6. listopadu 2026 v Klagenfurtu na Univerzitě Gustava Mahlera v Rakousku.
Cembalo v nových zvukových souvislostech
Asi devadesátiminutový koncert bez přestávky zahrnoval sedm náročných soudobých skladeb pro cembalo, což byl sám o sobě úctyhodný interpretační výkon, který Richard Röbel absolvoval s takřka neměnným úsměvem. Náročnost spočívala nejen v takzvaných rozšířených technikách (využívání celého korpusu a v některých skladbách i preparace nástroje), v tomto případě německého typu dvoumanuálového cembala od vynikajícího stavitele Martina Schwabeho z roku 2025, ale i v často užívaných technikách současné cembalové tvorby (rychlých repetitivních pasážích pro dojem zvukové masy, častých změn metra, vrstvení, extrémních dynamik a mikrodynamik). Vlastní cembalo si dovezl sám interpret, což nebývá časté.
Světovou premiérou byla pouze kompozice mladého polského skladatele Filipa Gołdanowského (2008), který byl na koncertě i přítomen, a to OPUS 39: Che oscura il cielo II/Co zatemňuje oblohu II. Ostatní skladby byly českými premiérami.
Od pulzující zvukové masy k poetice ticha
První kompozicí večera byla konceptuální skladba For Harpsichord Jakuba Rataje (1984), kterou autor názorně popsal v programu. Byla založena na postupném jemném vynořování melodického legata, jeho fragmentů, k větším celkům z pulzující zvukové masy, která se metro-rytmicky několikrát proměnila, aby tak poznamenala i způsob prosazování melosu. Kompozice vtipně ústí v kontrastu běžného očekávání do docela nenápadného, až nicotného harmonického závěru. Jako by autor dával přednost tomu jemnému až taoisticky nenápadnému.
Další skladba Warten bei Wein und Speisen/Čekání u vína a jídla německé skladatelky, varhanice a muzikoložky Lydie Weissgerber (1975) mne z programu jako celek zaujala snad nejvíce. Skladba je věnována Richardu Röbelovi. Podle komentáře „vychází z řady experimentálních situací, v nichž… se zkoumá, jak mohou z nehybnosti setrvávajících zvukových ploch vznikat melodické struktury, nebo jak se k jejich vzniku alespoň přibližovat, podle toho, na co se soustředíme. Obraz čekání odkazuje k otevřenému způsobu naslouchání.“ Z hlediska „mého naslouchání“ jsem stále věděla, oč skladatelce takzvaně „jde“. Střídání jednotlivých tónů a klastrů, trylků a klastrů, doteků… vše mělo poslechově jasnou logiku. Některými postupy a zvukovou stylizací bylo slyšet, že je autorka varhanicí. Významnou složkou bylo ticho. Skladba byla v tomto velmi poetická a přirozeně plynoucí, místy zněla v loutnovém rejstříku zenově. V závěru se zvuky zkracovaly, ztišovaly do jemných doteků, zpomalovaly, ustávaly.
Experimenty, kontrasty a zvuková alchymie
Koncert byl mimo jiné atraktivní rozmanitostí skladatelských přístupů k výrazovým možnostem nástroje, což byl, předpokládám, dramaturgický záměr. Německý autor Michael Quell (1960), přítomný na koncertě, se inspiroval fyzikální představou vzniku částic z vakua. Záměr zvukově ikonicky prezentovat fyzikální modely je v elektroakustické hudbě poměrně častý, ale velmi náročný v nástrojovém provedení. I tato kompozice vznikla na objednávku Richarda Röbela a měla premiéru 20. května 2026 v Saské Kamenici. První část skladby probíhá v naprostém ppp. Slyšíme spíše cvakání kláves, než tón, který občas jako symbol částice zvukově probleskne. Po relativně krátké gradaci, využívající i spodní zvukový rejstřík a akordiku, se dynamika opět ztišuje. Cembalista nyní vytváří zvuky uvnitř nástroje. Zajímavá je kombinace klouzavých glissand po strunách a repetitivních zvuků. Symbolický obraz vesmíru mizí. Úhozově bylo mimořádně náročné zachovat v rychlých bězích vyrovnaný klapavý zvuk s občasnými tóny.
Německý skladatel, muzikolog a filozof Ernst Helmuth Flammer (1949), rovněž přítomný na koncertě v Atriu Žižkov, zvolil ve své skladbě Diskontinuum – sich verwandelnd – zerfasernd/Diskontinuita – proměňující se – třepící se (2018) střídání homofonních akordických úseků s reminiscencí tradičních prvků (trylky, portamenta…). Homofonní repetitivní akordy zněly minimalisticky obsesivně, ale svědčily zvuku nástroje. Opět se jedná o konceptuální skladbu, tentokrát cílí spíše k ikonicitě sociálních sporů a rozpadu. Vše nakonec tiše a prosvětleně doznívá. Skladba na mne působila spíše jako intelektuální konstrukt, který ve své délce neudržel poslechově atraktivní napětí.
To neplatí o následné stručné kompozici Between opposites. Arpeggio-Maschine – Rush Hour: Presto (2024) německého autora Tobiase Schicka (1985), který také zvolil kontrast, ale opřel se více o reflexi historie hudebních forem a jejich kontrastních prostředků při určité aktualizaci. První část prozkoumala arpeggia. Působila na mne spíše kontemplativně než mechanicky (potažmo k názvu). Presto, vtipně nazvané Rush Hour/Dopravní špička, bylo plné rychlých běhů, staccat, užití výškového rozpětí. Stručnost a jasnost záměru působila osvěžujícím dojmem.
Již zmíněný OPUS 39 polského autora Filipa Gołdanowského opět přinesl jemné štrachavé zvuky s tónovými fragmenty, rychle vibrující opakování tónů a akordů, hekticky zhuštěné zvuky navracející se do závěrečného decrescenda, odkapavání rytmu, jemné glissando na strunách. Také tato kompozice byla vytvořena pro Richarda Röbela a znovu jako by shrnula zvukovou alchymii rozšířených nástrojových technik a rezonovala s nadšením interpreta pro experimenty. Zároveň byla i kompozičně srozumitelná.
Závěrečná skladba Adriany Hölszky (1953), autorky německo-maďarského původu, byla půvabnou, ale rytmo-metricky náročnou tečkou koncertu. Střídala rubato, synkopaci, pravidelnost. Zvuk perlil ve vysoké poloze, rychle repetoval, vyústil do vtipného závěru.
Virtuozita ve službách soudobé hudby
Lze jen zopakovat, že Richard Röbel odvádí fyzicky i intelektuálně vysoce náročný repertoár s lehkostí. V tomto časově rozsáhlém programu bez pauzy musí mít opravdu velmi dobrou techniku a uvolněnost, aby zvládl bez svalového napětí zejména časté rychlé repetitivní pasáže. Potřebuje také udržet velkou koncentraci pozornosti, aby vyhověl častým změnám metra, tempa, dynamiky i tvorby zvuku.
Z kompozičního hlediska byl koncert určitě i pro skladatele vzájemnou inspirací. Od doby, kdy začal být nástroj používán novými způsoby, a vzpomínám si na nahrávky Elisabeth Chojnacké, se perspektivy cembala stále obohacují. Není to jen „brouk v krabičce“, jak tomu na fakultě vtipně říkal Vladimír Sommer. Přejme festivalu zajímavé dramaturgické nápady a finanční zdroje.
Contempuls: Richard Röbel – Timing Fragen
30. října 2026, 19:00 hodin
Atrium Žižkov
Program
Jakub Rataj: For Harpsichord
Lydia Weissgerber: Warten bei Wein und Speisen für Cembalo solo
Michael Quell: Vacuum fluctuation für Cembalo
Ernst Helmuth Flammer: Diskontinuum – sich verwandelnd – zerfasernd
Tobias Schick: Between Opposites 1. Arpeggio-Maschine, 2. Rush Hour: Presto
Filip Gołdanowski: OPUS 39: Che oscura il cielo II (světová premiéra)
Adriana Hölszky: Decorum
Účinkující
Richard Röbel – cembalo
