Jste oceňován jako výborný wagnerovský dirigent, v r. 2022 jste s Tristanem a Isoldou zahájil Bayreuther Festspiele, na vaše wagnerovská představení do Lince přijíždějí milovníci opery z daleka. V Linci jste nastudoval postupně Tristana a Isoldu, Parsifala, Bludného Holanďana a Mistry pěvce norimberské. Čím jsou pro vás Wagnerovy opery přitažlivé?
Wagner je pro mě víc než jen skladatel, je to celý vesmír. Jeho opery jsou hudební podoby světa, v nichž se prolíná filozofie, psychologie a zvuk. Jako dirigent nejste tolik „šéfem“, jako spíše navigátorem ve velmi komplexních hudebních krajinách. Na Parsifalovi mě obzvláště fascinuje, jak Wagner organizuje čas – roztahuje ho, zhušťuje, někdy ho téměř zastavuje. V Tristanovi a Isoldě například napětí trvá hodiny jako jediný dechový oblouk. Pokud se to všechno podaří, vznikne v divadle velmi zvláštní stav naprosté bezčasovosti, čtyři hodiny hudby uběhnou jako v letu. A samozřejmě je tu ta orchestrální bohatost: Wagner píše pro orchestr s nekonečným množstvím barev. Pro dirigenta je to dar – a zároveň neustálá výzva.
Nyní studujete Parsifala v Praze ve Státní opeře – jak se vám pracuje s operním orchestrem, jak se sólistickým ansámblem, který je složen převážně z domácích pěvců, a jak se sborem?
Práce v Praze v tomto nádherném divadle je velmi vzrušující. Orchestr Státní opery má báječně hřejivý zvuk, který je pro Parsifala ideální – je v něm něco temného, zemitého, českého a zároveň velmi průzračného. Hodně pracujeme na vyváženosti mezi jednotlivými skupinami nástrojů, protože Wagner zde vyžaduje fantastické vzdušné zvukové prostory a obrovskou citlivost vůči zpěvákům. Soubor sólistů je převážně český a já si těchto pěvkyň a pěvců velmi vážím: přinášejí mnoho hudebních ideí a silný výraz. V Parsifalovi hraje rozhodující roli také sbor – téměř jako kolektivní postava. Když se sbor, orchestr a jeviště prolnou, vzniká ta zvláštní, nenapodobitelná atmosféra, kterou Wagner chtěl vyjádřit slovem „Bühnenweihfestspiel“ (poznámka autorky: slavnostní jevištní hra o zasvěcení).
Už jste spolupracoval s režisérem Andreasem Homokim?
Ó ano, Andrease Homokiho znám a spolupracuji s ním už přes dvacet let. Patří pro mě k velkým režisérům, kteří velmi přesně vědí, co chtějí sdělit, a přitom mají jasno, jak se má s dílem zacházet. Nehledá vnější efekty, ale přesnou dramatickou linii. To mi jako dirigentovi velmi pomáhá, protože cítím, že scéna a hudba vycházejí ze stejné dramaturgické motivace. Tato spolupráce je vždy velmi inspirativní a vyznačuje se velkou vzájemnou důvěrou.
Jak se stavíte k současným operním režiím obecně?
Současné hudební divadlo pro mě není volbou, ale nutností. Opera totiž nikdy nebyla zamýšlena jako muzeum. Mozart, Verdi nebo Wagner psali pro své vlastní publikum – pro lidi své doby, s jejich otázkami, konflikty a společenskými napětími. Když dnes tato díla uvádíme, musíme si tedy nutně položit otázku: Co nám říkají dnes? Živá operní inscenace proto nesmí jen ilustrovat, musí interpretovat. Musí mít odvahu klást otázky, i ty nepříjemné. Právě velká díla to snesou – ba co víc: vyžadují to. Parsifal nebo Tristan mají takové bohatství ve významových vrstvách, že každá generace v nich může objevit nové perspektivy. To neznamená, že díla libovolně překrucujeme, ale že je bereme vážně – tak vážně, že jejich konflikty, propasti a krásu přenášíme do naší doby. Pokud má divák po představení pocit, že toto dílo má něco společného s jeho vlastním životem, pak divadlo splnilo svůj úkol.
Řada renomovaných dirigentů dnes nevyžaduje od pěvců dokonalou výslovnost zpívaného textu, dokonce ji ve jménu zpěvnosti i potlačuje. Jaký je váš názor na tento problém?
To by byla katastrofa! Pro mě je zpívaný text ústřední součástí hudby. Zejména u skladatelů jako Wagner, Verdi, Mozart nebo Janáček je hudební linie úzce spjata s jazykem. Pokud nerozumíte slovům, hudba ztrácí část své dramatické síly. Samozřejmě musí zpěvák vyvinout krásný a silný hlas, ale krása zvuku a jazyková přesnost se vzájemně nevylučují – naopak. Dobrá dikce dává hudbě strukturu, rytmus a význam. Proto s pěvci velmi intenzivně pracuji na propojení jazyka a hudebního výrazu, což vám všichni potvrdí.
V Linci jste nastudoval Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka (pod neobvyklým názvem Die gerissene Füchsin – Lstivá liška) a nyní jeho Káťu Kabanovou. Dirigoval jste další díla českých skladatelů?
Česká hudba mě provází už dlouhou dobu. Kromě Janáčkovy Káti Kabanové a Lišky Bystroušky jsem dirigoval mnoho děl Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Na této hudbě mě dojímá a fascinuje její zvláštní směs melancholie, hloubky, rytmické energie a modernosti. U Janáčka k tomu přistupuje ještě ta mimořádná blízkost k mluvenému slovu – jeho hudební linie často přímo kopírují přirozenou intonaci řeči. To činí jeho opery neuvěřitelně živými, bezprostředními a ve své emocionalitě vždy velmi jedinečnými.
V současnosti jste šéfdirigentem Bruckner Orchester Linz, Sinfonieorchester Basel, v nadcházejících dvou sezónách plánujete spolupráci jako šéfdirigent s dalšími orchestry – ORF Radio-Symphonieorchester Wien a Utah Symphony Orchestra. Jak skloubíte tak četné povinnosti?
Nejdůležitější je samozřejmě dobrá organizace – a velká vášeň pro mimořádné hudebníky těchto báječných orchestrů. Každý orchestr má svou vlastní zvukovou kulturu, svou tradici, svou osobitost. Prožívání těchto rozdílných hudebních světů nevnímám jako zátěž, ale jako velké obohacení. Samozřejmě to znamená hodně cestování a velkou zodpovědnost, ale také neuvěřitelné rozšíření mého vlastního hudebního obzoru.
Jste vynikající klavírista, hrajete rád jazz. Co vám přináší?
Klavír pro mě vždy představoval velmi osobní přístup k hudbě, už od dětství. Jako pianista – a zejména při improvizaci – prožíváte hudbu velmi bezprostředně a spontánně. Jazz znamená svobodu, naslouchání a odvahu. Můžete nechat hudební nápady vzniknout v daném okamžiku, aniž by bylo vše předem dané. Tato zkušenost ovlivňuje i mou práci dirigenta: připomíná mi, že hudba navzdory veškeré struktuře a intenzivnímu zkoušení zůstává a musí zůstat vždy něčím živým a nepředvídatelným.
Děkujeme za rozhovor!
