Richard Wagner ve čtyřech ohlédnutích (1)

1908: Pětadvacet let od Wagnerovy smrti
Julius Korngold

„Vzpomínkového“ článku se, milý čtenáři, není třeba bát. To slovo se mimovolně rozpadá na své součásti. „Vzpomínat“ na Richarda Wagnera? Vždyť nás to jméno opájí dnes a denně, jeho umění nás denně sytí. Ten kolosální, nekonečně mnohostranný zjev nacpat do jednoho „článku“? S úsměvem putuje náš pohled po zlomku nespočetné wagnerovské literatury, která si našla místo v naší knihovně. Postaveni před povinnost zaplnit půltucet novinových sloupků, připadáme si opravdu jako to dítě v legendě, které chtělo přelít moře lžící. „Vzpomínání“, které by mělo účel a smysl, náleží úplně – a to jsme vždycky říkali – nové generaci. Jen ona může mít nové myšlenky, a také historické cítění. My, kdo jsme s ním žili a přežili jej, kdo jsme s Wagnerovým uměním a Wagnerovými idejemi, s wagnerovským nadšením a spory o něj vyrostli, jsme ten předlouhý tunel projeli společně. Ještě cítíme dým, ještě nám hučí v uších.

Jistě, mnohé se vysvětlilo, pětadvacet let přece tvoří odstup, jaký je nutný mezi obrazem, a tím, kdo se na něj dívá. Mraky se rozdělily jako na jevištním prospektu, jak to měl Wagner rád. A v popředí vidíme čnít geniálního hudebníka, zatímco teoretik umění, básník a tvůrce kulturního hnutí ustoupil. A o tom, o těchto objasňováních a rozplétáních, která nám velkou postavu Wagnerovu učinila ještě dražší, můžeme možná u příležitosti pamětního dne říci pár prostých slov. A také o tom, co Richard Wagner zplodil a co přišlo po něm. To nejdůležitější říká sám osud jeho jevištního díla a moc, jaké dosáhlo. Ten mrtvý, jehož před pětadvaceti lety vynesli z paláce Vendramin, zvítězil už za života. Nebyla to teprve smrt, která vytvořila apoteózu umělce. Už předtím šíření Wagnerova díla neslýchaně narůstalo a vrchol ještě nejspíš zdaleka není překročen. Všechny fanfáry, které se kdy troubily pro nebo proti, přehlušuje skutečnost, že Wagnerovy opery jsou, pokud jde o počet provedení, na špičce. […]

Wagnerova teorie souborného uměleckého díla neotřásla ani operou, ani mluveným dramatem, jimž vyhlásila válku. Opera žije a právě teď se tváří, jako by se sama na sebe rozpomínala. Copak nebyla průvodním jevem Wagnerova vítězství mozartovská renesance? Ano, Wagnerův hudebnědramatický styl, který poslal všechny napodobovatele domů se zkrvavenými hlavami, může svou sílu uplatnit jen v geniálních rukou samotného mistra. Kde jsou všechna ta dramata bohů, hrdinů a vykoupení epigonů? Nejvítěznějším wagneriánem je pořád ještě Wagner sám. Nic nemůže lépe dokázat, že v umění nerozhodují styly, nýbrž tvůrčí individuum. Ano, dokonce by mohlo mluvit ve prospěch staršího operního stylu to, že vytrval a zvěstuje, že má sílu k dalšímu vývoji. Samozřejmě, že za to nejdůležitější děkuje vývoj Wagnerovým principům, které dodaly čerstvou krev bohatšího a svobodnějšího orchestru, silnější dramatickou charakteristiku a účinnější použití vzpomínkové melodie. A v tom také spočívá vlastní plodná síla hudebního dramatu. Všude jsou Wagnerovi žáci, ale žádná živá, činorodá Wagnerova škola. Skutečností je, že těch několik trvalejších operních úspěchů po Wagnerově smrti patřilo dílům kompromisu. Je snad bezuzdná Salome výjimkou? Tak dlouho tančí kolem Wagnera, až skončí s operní árií.

Wagnerovo „všedílo“ neohrozilo samostatnou existenci ostatních umění. Maluje se, básní se, píše se instrumentální hudba jako dřív. A stěží tomu někdy bude jinak; teoretický ideál „uměleckého díla budoucnosti“ žádnou budoucnost nemá. O hudbě a básnictví pořád platí, že dokonalosti mohou dosáhnout jen v okruhu vlastní působnosti. Ať „opera“ nebo „hudební drama“ – vždycky to bude jen manželství mezi dramatickou poezií a hudebním uměním, více nebo méně spořádané manželské soužití. Dnes také víme, že historické předpoklady, na nichž Wagner budoval svou teoretickou stavbu, nesouhlasí, a nejméně na půdě hudby, jak zjistila v posledních 25 letech exaktní hudební věda. Wagnerovo hudební drama je s geniální silou nově ražená cesta k vrcholu hory ideálního problému. Vede co nejvýš přes nejnádhernější vyhlídky, strhujícími krásami, ale vrcholek zůstane panenský.

Nejinak je to s komplexem kulturního hnutí, zahrnujícím estetické, nacionální, filozofické, a náboženské prvky, jaký se na Wagnerovo jméno navěsil. Zašli jsme tak daleko, že začíná bloudit už i vlna, která následovala, totiž hnutí Nietzscheho. Byl to Nietzsche, který mezi mladými duchy způsobil „schizma“, méně v uměleckém, hlavně však v kulturněhistorickém hodnocení Wagnera. […] Mistr se dostal na pozici shrnujícího a uzavírajícího génia velké epochy, politického sjednocení Německa, které však už vnímáme jako minulost. A také tvrzení, že je umělec Wagner nejvyšším představitelem stavu dráždivosti je už minulostí, neboť už jsme za přelomem století, s nímž přišla perioda „předrážděnosti“, pokud to tak smíme říci. […] Nastoupila nová hnutí, která odsunula stranou i „hudební modernu“. Jejich jádrem je touha po samostatnosti, po nových možnostech vývoje a odhození ochromujících pout Wagnerova umění, po uměleckém výrazu nové doby. „Hudební moderna“ před hudebním dramatem utíká a jevišti se vůbec odklonila. A tak se objevuje druhý pozoruhodný účinek hudebního dramatu – větší pěstování symfonie a symfonické básně.

Jaké spory byly o Wagnera básníka! A také zde se ve vší tichosti názory vyjasnily. Nelze bez újmy odtrhávat od sebe to, co spolu souvisí, Wagner byl básník i hudebník. Jeho operní básně se skvělými náměty, dramatickým napětím, divadelní fantazií a s výraznou charakteristikou si nelze odmyslet od hudby, jejich struktura, jazyk a jejich tragická síla jsou bez hudby nepředstavitelné. Jako argument Wagnerových básnických schopností se uvádí, že vytvořil postavy a obrazy, které hluboce působí na fantazii a cit. Tuto moc však získaly teprve prostřednictvím média hudby. Působily by skutečně – jak se tvrdí – postavy, obrazy a děje Prstenu Nibelungova na další generaci, kdyby se hudba ztratila? Pak bychom teprve viděli, zda jsou poetické a dramatické dojmy z Wagnerových Nibelungů silnější, než z Nibelungů Hebbelových. […] Ve Wagnerovi básnil zcela jedinečným způsobem hudebník, nikoli že by se teprve básník přidružil k hudebníkovi. Právě proto, že je Wagnerova básnická fantazie živena snovým světem hudby, má svou magickou sílu – za předpokladu, že se objeví společně.Wagnerova hudba! Dosáhla víc, než že by se jen líbila, opájela, strhávala – je „uznávaná“. To znamená, že o její genialitě už sotvakdo pochybuje, a tak teprve teď vidíme, že šlo v prvé řadě o hudebníka Wagnera. Wagnerův boj byl boj o nový hudební jazyk. Jeho zavádění a pronikání se nikdy neobejde bez otřesů. Ve Wagnerově případě byly tak prudké, protože umělec sám byl bojovník a vtrhl do arény vyzbrojen, kromě své hudby, také neobvyklými názory na estetickou reformu. Všechny velké změny v uměleckých prostředcích hudebního umění se dějí revolučně, nikoli evolučně. Důvodem je vztah hudebního umění k přírodě. Jí vděčí hudba pouze za základní prvky, které vedou její první kroky. Všechno ostatní si musí geniální člověk vydobýt sám. […] Geniální umělec nachází vztahy v oblasti tónů, které tu předtím prostě nebyly. Posluchač však musí nejprve srovnávat, aby mohl posuzovat. A protože není nadán sluchem, který by předbíhal dobu a ani nemá podporu v přírodě, musí se nejprve přidržet toho, co už v hudbě bylo. Z toho vzniká poctivý odpor vůči hudebním vynálezcům […]. Je zajímavé sledovat, jak byly nové útvary, nové prvky hudebního jazyka vnímány jako antihudební. Zvláště objevitelé nových melodických vztahů se často setkávají s bezradnou otázkou, kdeže zůstala melodie. Tak se dělo i Wagnerovi, muselo se mu tak vést. Nyní se od toho, co bylo tehdy ve Wagnerově hudbě nové, musíme odpoutat, tak jako nelze účinek jeho hudby přenést na postwagnerovskou produkci. Byla to zvláštní doba, když začalo všechno mluvit „wagnerovsky“, instrumentální hudba a dokonce píseň, ale už je za námi. Dnes se hledají nová slova, nové formule, a utíká se také do minulosti ke starým a nejstarším hudebním jazykům. Wagnerovské výhonky se uchytily v hudebním výrazivu všude, ale dnes je skoro modernější komponovat bachovsky nebo beethovenovsky než „wagnerovsky“ – když už se tedy nepíše rovnou „moderně“…

Trvale působí Wagner divadelník, reformátor jeviště. Neexistuje ovšem žádný Bayreuth – kromě Bayreuthu. Kdyby byl také jinde, a kdyby bylo možné, aby byl jinde – co by pak strážcům myšlenky Bayreuthu zůstalo? Operní jeviště bylo divadlo, je divadlo a divadlem zůstane. Na druhé straně nepostrádalo divadlo uměleckého ducha, i když mělo kupříkladu jen Iphigénii, Dona Giovanniho, Figara, Kouzelnou flétnu, Fidelia nebo Čarostřelce. Operní jeviště však jistě od Wagnerovy doby získala na uměleckém sebevědomí a chovají se teď také ke starším operám jinak a lépe než dřív. Inscenační styl se prohloubil, Wagnerovým zásadám vděčíme za úzké spolupůsobení orchestru, zpěvu, herectví a výpravy. […] A také operní představitel jako takový prošel Wagnerovou výchovou. Dnes se najde málo zpěváků, kteří neumějí hrát; spíš se najde herec, který neumí zpívat. Co je to za otřepanou frázi, že je Wagnerova hudba nezpěvná nebo že dokonce pěvecké umění nepotřebuje! Odvážíme se paradoxu, že ne „wagnerovský pěvec“, ale mozartovský pěvec shledá Wagnera ideálním. Wagner přece měl k dispozici ještě zpěváky, školené ve starém stylu, zlo přišlo teprve po jeho smrti. Bylo tak pohodlné postavit slovo nad tón, konsonanty nad vokál, roztrhat dech, linii rozkouskovat do bodů, abychom se zbavili všech starostí o pěveckou kulturu. Je „výraz“ v dramatickém zpěvu opravdu možný bez tónu schopného krásné barvy? Právě wagnerovský zpěv musí vypadat úplně jinak.

Ale to už jsme zase se lžící v ruce na břehu moře. Jaký je to obrovský, nesmírný jev! Jednou se mu zapřisáhneme, a už nás nepustí, všude zanechá své stopy, zahrne nás nesčetnými otázkami. Sáhněme raději k živému dílu, jen v něm jsou ty nejkrásnější odpovědi. Co bude znamenat Wagner pro svět za dalších pětadvacet let? Bude to Wagner současnosti a bude takový vždycky, velký hudební génius. To říkáme s pevným přesvědčením, zatímco s obdivem a potěšením otevíráme partituru Mistrů pěvců.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová