Richard Wagner ve čtyřech ohlédnutích (1)

  1. 1
  2. 2
13. února 1883 zemřel v Benátkách Richard Wagner. Vzpomínkových článků bylo v minulosti napsáno mnoho, a vzniknou jistě i nyní. Snad stojí za připomenutí, jak se o něm psalo při výročích před mnoha lety.


1908: Pětadvacet let od Wagnerovy smrti
Julius Korngold

„Vzpomínkového“ článku se, milý čtenáři, není třeba bát. To slovo se mimovolně rozpadá na své součásti. „Vzpomínat“ na Richarda Wagnera? Vždyť nás to jméno opájí dnes a denně, jeho umění nás denně sytí. Ten kolosální, nekonečně mnohostranný zjev nacpat do jednoho „článku“? S úsměvem putuje náš pohled po zlomku nespočetné wagnerovské literatury, která si našla místo v naší knihovně. Postaveni před povinnost zaplnit půltucet novinových sloupků, připadáme si opravdu jako to dítě v legendě, které chtělo přelít moře lžící. „Vzpomínání“, které by mělo účel a smysl, náleží úplně – a to jsme vždycky říkali – nové generaci. Jen ona může mít nové myšlenky, a také historické cítění. My, kdo jsme s ním žili a přežili jej, kdo jsme s Wagnerovým uměním a Wagnerovými idejemi, s wagnerovským nadšením a spory o něj vyrostli, jsme ten předlouhý tunel projeli společně. Ještě cítíme dým, ještě nám hučí v uších.

Jistě, mnohé se vysvětlilo, pětadvacet let přece tvoří odstup, jaký je nutný mezi obrazem, a tím, kdo se na něj dívá. Mraky se rozdělily jako na jevištním prospektu, jak to měl Wagner rád. A v popředí vidíme čnít geniálního hudebníka, zatímco teoretik umění, básník a tvůrce kulturního hnutí ustoupil. A o tom, o těchto objasňováních a rozplétáních, která nám velkou postavu Wagnerovu učinila ještě dražší, můžeme možná u příležitosti pamětního dne říci pár prostých slov. A také o tom, co Richard Wagner zplodil a co přišlo po něm. To nejdůležitější říká sám osud jeho jevištního díla a moc, jaké dosáhlo. Ten mrtvý, jehož před pětadvaceti lety vynesli z paláce Vendramin, zvítězil už za života. Nebyla to teprve smrt, která vytvořila apoteózu umělce. Už předtím šíření Wagnerova díla neslýchaně narůstalo a vrchol ještě nejspíš zdaleka není překročen. Všechny fanfáry, které se kdy troubily pro nebo proti, přehlušuje skutečnost, že Wagnerovy opery jsou, pokud jde o počet provedení, na špičce. […]

Wagnerova teorie souborného uměleckého díla neotřásla ani operou, ani mluveným dramatem, jimž vyhlásila válku. Opera žije a právě teď se tváří, jako by se sama na sebe rozpomínala. Copak nebyla průvodním jevem Wagnerova vítězství mozartovská renesance? Ano, Wagnerův hudebnědramatický styl, který poslal všechny napodobovatele domů se zkrvavenými hlavami, může svou sílu uplatnit jen v geniálních rukou samotného mistra. Kde jsou všechna ta dramata bohů, hrdinů a vykoupení epigonů? Nejvítěznějším wagneriánem je pořád ještě Wagner sám. Nic nemůže lépe dokázat, že v umění nerozhodují styly, nýbrž tvůrčí individuum. Ano, dokonce by mohlo mluvit ve prospěch staršího operního stylu to, že vytrval a zvěstuje, že má sílu k dalšímu vývoji. Samozřejmě, že za to nejdůležitější děkuje vývoj Wagnerovým principům, které dodaly čerstvou krev bohatšího a svobodnějšího orchestru, silnější dramatickou charakteristiku a účinnější použití vzpomínkové melodie. A v tom také spočívá vlastní plodná síla hudebního dramatu. Všude jsou Wagnerovi žáci, ale žádná živá, činorodá Wagnerova škola. Skutečností je, že těch několik trvalejších operních úspěchů po Wagnerově smrti patřilo dílům kompromisu. Je snad bezuzdná Salome výjimkou? Tak dlouho tančí kolem Wagnera, až skončí s operní árií.

Wagnerovo „všedílo“ neohrozilo samostatnou existenci ostatních umění. Maluje se, básní se, píše se instrumentální hudba jako dřív. A stěží tomu někdy bude jinak; teoretický ideál „uměleckého díla budoucnosti“ žádnou budoucnost nemá. O hudbě a básnictví pořád platí, že dokonalosti mohou dosáhnout jen v okruhu vlastní působnosti. Ať „opera“ nebo „hudební drama“ – vždycky to bude jen manželství mezi dramatickou poezií a hudebním uměním, více nebo méně spořádané manželské soužití. Dnes také víme, že historické předpoklady, na nichž Wagner budoval svou teoretickou stavbu, nesouhlasí, a nejméně na půdě hudby, jak zjistila v posledních 25 letech exaktní hudební věda. Wagnerovo hudební drama je s geniální silou nově ražená cesta k vrcholu hory ideálního problému. Vede co nejvýš přes nejnádhernější vyhlídky, strhujícími krásami, ale vrcholek zůstane panenský.

Nejinak je to s komplexem kulturního hnutí, zahrnujícím estetické, nacionální, filozofické, a náboženské prvky, jaký se na Wagnerovo jméno navěsil. Zašli jsme tak daleko, že začíná bloudit už i vlna, která následovala, totiž hnutí Nietzscheho. Byl to Nietzsche, který mezi mladými duchy způsobil „schizma“, méně v uměleckém, hlavně však v kulturněhistorickém hodnocení Wagnera. […] Mistr se dostal na pozici shrnujícího a uzavírajícího génia velké epochy, politického sjednocení Německa, které však už vnímáme jako minulost. A také tvrzení, že je umělec Wagner nejvyšším představitelem stavu dráždivosti je už minulostí, neboť už jsme za přelomem století, s nímž přišla perioda „předrážděnosti“, pokud to tak smíme říci. […] Nastoupila nová hnutí, která odsunula stranou i „hudební modernu“. Jejich jádrem je touha po samostatnosti, po nových možnostech vývoje a odhození ochromujících pout Wagnerova umění, po uměleckém výrazu nové doby. „Hudební moderna“ před hudebním dramatem utíká a jevišti se vůbec odklonila. A tak se objevuje druhý pozoruhodný účinek hudebního dramatu – větší pěstování symfonie a symfonické básně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat